RECENZE: Crocodile, Vault Festival ✭✭✭

Crocodile

Vault Festival

1. února 2017

3 hvězdičky

Těžko si představit, co by si Londýn bez prostorů Vaults počal, nebo jak to bez nich mohl dříve zvládnout. Na samotném sklonku pochmurné zimy, zatímco už netrpělivě vyhlížíme jaro, rozkvétá v tomto podzemí velkolepý festival, který je každou sezónu větší a zajímavější. Letos vstupuje do pátého ročníku a je velmi pravděpodobné, že překoná loňskou návštěvnost 40 000 diváků, kteří prošli jeho labyrintem chodeb. Celá akce se navíc dál rozrůstá a pohlcuje nové prostory – poprvé se k nim připojuje i málo známé, ale skvěle vybavené Network Theatre, které zahajuje právě touto prvotinou od mimořádně nadějného autora Joea Eyrea.

V produkci Joeovy sestry Beth (kterou diváci znají nejspíše z oceňované série ‚Wooden Overcoats‘) a Frankieho Parhama, a v úderné režii Matta Maltbyho, se v tomto výborném kusu pro dva herce představují Joe jako Alan a Rhiannon Sommers jako Jane. Sledujeme ideální, šťastný a sympatický pár z vyšší střední třídy, který je vržen do neuvěřitelného příběhu. Zařídí si společné bydlení a narodí se jim dítě, ze kterého se vyklube… krokodýl. Původně hra vznikla jako patnáctiminutový monolog pro Maltbyho festival ‚Pint-Sized‘, ale pro současné uvedení byla velkoryse rozšířena na 55 minut.

Příběh se odehrává v působivě minimalistické černé scéně (světla a scéna Clancy Flynn) a je vyprávěn formou retrospektivy ve dvou rozsáhlých monolozích adresovaných konkrétnímu, leč nikdy přesně nejmenovanému posluchači. My jako diváci si celý děj skládáme z útržků, které k nám doléhají. Metafora připomínající Ionesca, v níž figuruje monstrózní potomek, je nápaditě využita pro svůj komický i děsivý potenciál, přičemž ona makabrózní stránka si po většinu času udržuje bezpečný odstup. Úzkost v sále však narůstá, jakmile si člověk uvědomí, že ‚dítě‘ nepředstavuje jen přenesený strach z nejisté a neovladatelné budoucnosti. Sociopatické tendence v Alanově monologu začínají převládat právě ve chvíli, kdy jeho hlas utichá a slovo přebírá Jane.

Z čistě technického hlediska scénář staví Sommers před víceméně stejný úkol, jaký právě splnil Eyre, což postavu Jane trochu zbavuje momentu překvapení. Jsem si však jistý, že případná úprava textu by to vyřešila – Eyre má očividně obrovskou představivost a cit pro strhující vyprávění. Hudba a sound design Ódinna Örna Hilmarssona mezitím stupňují napětí, zatímco tato slibná prvotina spěje ke svému stále děsivějšímu finále. V inscenaci lze najít ozvěny her jako ‚The Events‘ i dalších děl z oblasti absurdního a expresionistického dramatu. Doufám, že o panu Eyrovi velmi brzy znovu uslyšíme.

ZJISTĚTE VÍCE O JOYOUS GARD THEATRE