RECENZE: First Daughter Suite, divadlo Anspacher, The Public ✭✭✭✭✭

First Daughter Suite

Anspacher Theatre, The Public

11. října 2015

5 hvězdiček

Rezervovat vstupenky

Muzikál o několika ženách – dcerách a matkách – které žily v Bílém domě v průběhu zhruba pětatřiceti let od nástupu Richarda Nixona do úřadu, může znít jako nesnesitelně nudná záležitost. Avšak velkolepá inscenace First Daughter Suite, nový muzikál Michaela Johna LaChiusy v režii Kirsten Sanderson, který se právě uvádí v The Public Theatre, ukazuje, jak lze rozbít stereotypy a oživit žánry, aby vznikl divadelní a hudební zážitek výjimečné kvality.

Nebylo by žádným překvapením, kdyby First Daughter Suite znamenal pro The Public významný hattrick, kráčí totiž ve stopách děl Fun Home (které letos získalo cenu Tony za nejlepší muzikál) a Hamilton (který tuto cenu příští rok jistě získá). Jde o vyzrálé, sofistikované, radostné a podnětné hudební dílo, které je stejnou měrou k popukání i k pláči. Je to bezpochyby triumf.

A to nejlepší na závěr: hraje v něm výhradně ženské obsazení – osm brilantních zpívajících hereček, z nichž kterákoli by byla dostatečným důvodem k návštěvě jakéhokoli představení kdekoli na světě. Čistě ženských muzikálů je poskrovnu, ale když jsou tak dobré jako tento a v tak mistrovském podání, člověk se diví, proč nejsou de rigeur. Protože to napětí vznikající mezi ženami v konfliktu i usmíření je neobyčejně působivé a hypnoticky podmanivé.

V programu Oskar Eustis, umělecký šeditel The Public, uvádí:

„First Daughter Suite, stejně jako jeho předchůdce First Lady Suite, se nesoustředí na muže zvolené k téměř nepředstavitelné moci, ale na ženy v jejich okolí. Tyto manželky a dcery jsou v podání Michaela Johna protagonistkami vlastních příběhů, které jsou komplikované, rozkošné i srdceryvné. Paradoxně tato dramata vykreslují také silné portréty nepřítomných prezidentů, kteří jsou manžely a otci těchto pozoruhodných žen.

Vnímat politiku skrze osobní rovinu a vidět lidi uvnitř politiky je jednou z věcí, které divadlo umí nejlépe. Michaelova spletitá představivost o těchto soukromých životech, prožívaných tak nesvůj na veřejnosti, nám dává pozoruhodný obraz těchto žen i našeho národa.“

Eustis trefil hřebíček na hlavičku. Jakmile tento muzikál uvidíte, bez ohledu na své politické přesvědčení, začnete o těchto ženách a mužích, které si vzaly a kteří zastávali pravděpodobně nejvyšší úřad na světě, smýšlet jinak. A co je nejdůležitější, muzikál

vás přiměje přijmout základní pravdu: politici a jejich rodiny jsou ve skutečnosti lidské bytosti.

LaChiusa sice nápaditě vytváří sekvence a situace, v nichž se tyto ženy z Bílého domu odhalují, ale v každé větě, mluvené či zpívané, je patrná pravda. Velká péče a dovednost je věnována tomu, aby jednotlivé postavy byly svébytné a výrazné. Partitura je bohatá, komplexní a náročná, ale je plná dynamických pasáží, zářivých melodických linek a hluboce procítěných harmonií.

Není využit jediný hudební styl: stejně jako jsou odlišné prezidentovy ženy, liší se i hudba, kterou LaChiusa používá k oživení jejich myšlenek. Nádherně jasná a uvolněná hudba spojená s Betty Fordovou je na hony vzdálená téměř wagnerovským operním zvukům, které zde definují Barbaru Bushovou; tento kus se nejmenuje Suite (Suita) pro nic za nic. LaChiusův pozoruhodný rozsah coby skladatele je tu předveden v celé své kráse.

Dílo se skládá z prologu, v němž se objeví všechny ženy a nabídnou ochutnávku toho, co přijde, a poté ze čtyř obrazů. Každý má jiný tón a reflektuje jiné období prezidentské administrativy: Nixonovy ženy se soustředí na blížící se svatbu nejstarší dcery; Carterovi a Fordovi jsou zkoumáni v momentě, kdy Amy Carterová touží po „živé“ matce, jako je Betty Fordová; Nancy Reaganová odpočívá u křišťálového bazénu a mučí svou vzpurnou dceru laskavostí a úsměvy; a Barbara Bushová je vzdorovitá a náladová, bojovně se staví proti přáním svého syna, která jí tlumočí jeho manželka Laura, protože má na práci vlastní důležité myšlenky.

Zatímco každý ze čtyř obrazů je velmi odlišný – některé jsou neskutečně vtipné, jiné brutálně syrové – každý je téměř dokonale napsán a realizován. Režie Kirsten Sanderson je brilantně účinná, tón každé scény je naprosto přesný a tempo akce elegantní, aniž by se vleklo. Klíčovou a hlubokou ingrediencí je zde upřímnost, což je hlavní důvod úspěchu Sandersonové. Postavy prezentuje čestně a dbá na to, aby každá herečka vycházela z vnitřní jistoty a vnějšího realismu. I extrémní chování působí naprosto pravdivě – výsledkem je podmanivé a silné divadlo.

Scénografie Scotta Paska je vkusně minimalistická a okamžitě nastoluje velmi odlišná prostředí, v nichž se čtyři scény odehrávají. Pocit křišťálové dokonalosti vyvolaný v reaganovské scéně je křehký a precizní, stejně jako strašidelný, éterický prostor u oceánu, kde se rýsují bojové linie rodiny Bushových, působí ledově, větrně a krutě. Nábytek byl vybrán s naprostou precizností a podlaha, úchvatný designový zázrak, se díky invenčnímu osvětlení Tylera Micoleaua může stát čímkoli a kdekoli. Kostýmy Tony-Leslie James jsou fantastické a samotné červené plavky Nancy Reaganové by si zasloužily nominaci na cenu Tony.

Každý prvek designu a režisérské vize je propracován do nejmenšího, vášnivého detailu, takže nadanému obsazení nezbývá než být nadpozemské – což je výkon, který každá z těchto úžasných hereček zvládá zdánlivě bez úsilí.

Kdyby mi někdo řekl, že mě přiměje pocítit sympatie k Barbaře Bushové, asi bych se mu vysmál. Nepočítal jsem však s mimořádnou silou a schopnostmi Mary Testa, která z matky rodu Bushových dělá osobnost, s níž je třeba počítat, a která ji vykresluje jako emočně vypjatou i intelektuálně agilní. Testa postavu vybavila tak pochopitelným a blízkým hněvem, zármutkem a tvrdohlavostí, že tuto vášnivou, cílevědomou matku prostě nelze nemilovat. Pěvecky pak její silný a nádherný hlas vytěží každý záchvěv, který hudba nabízí – a že jich nabízí mnoho.

Vynikající oporou jí jsou Teresa McCarthy jako Robin Bushová toužící po náklonnosti a Rachel Bay Jones jako seriózní, odhodlaná a tiše neodbytná Laura Bushová. Dohromady toto trio vytváří prvotřídní hudební divadlo, bolestné a bolestně pravdivé. Moment, kdy se zdánlivě poddajná Laura postaví zuřivému proudu Barbaru v podání Mary Testa a do očí jí vyzpívá pár hořkých pravd, je nejúchvatnějším momentem hudebního divadla, jaký si lze přát.

Jones je skvělá i v obraze Carterovi/Fordovi a její pojetí obou žen je fascinující a přesvědčivě odlišné. Má líbezný, čistý hlas, který je radost poslouchat, jak proplouvá LaChiusovou partiturou. Není jedinou herečkou, která hraje více než jednu významnou roli: Caissie Levy alternuje mezi dcerou Nixonovou a dcerou Reaganovou, zatímco Betsy Morgan je další Nixonovou dcerou a zároveň dcerou Fordovou. Obě herečky jsou úžasné, obzvláště dobré jako hašteřivé sestry Nixonovy rozrušené přípravami na blížící se veselku, ale stejně tak šikovné při vytváření zcela odlišných charakterizací pro své další scény. Jsou to i skvělé zpěvačky s jasnou dikcí a neomylnou intonací.

Levy se v roli vzpurné a nelehké Patti naprosto transformuje; postava je krásně napsaná a Levy osvětluje každý její aspekt. Morgan vytěžuje maximum ze své role Susan Fordové, postavy, která by v dané scéně mohla snadno zůstat ve stínu ostatních. Morgan zde předvádí své pozoruhodné schopnosti. Nemalou měrou jí k tomu pomáhá i působivý výkon Carly Tamer v roli předčasně vyspělé Amy Carterové.

Vynikající práci odvádějí také Barbara Walsh (stoická, majestátní Pat Nixonová) a Isabel Santiago (důvěrná pobočnice Nancy Reaganové, Anita). Obě umně využívají ticho jako účinný dramatický nástroj a obě zpívají skvostně.

Výkonem večera je však vystoupení neuvěřitelné a neuvěřitelně všestranné Alison Fraser. Její pojetí kypící, mírně bláznivé, možná podnapilé a naprosto zábavné tančící a točící se Betty Fordové je komediální dokonalostí, která je – jako každá správná komedie – protkána nepopíratelným patosem. Poté se jako Nancy Reaganová stává Fraserová neohroženě zlou, obrazem machiavelistické jistoty, krásnou a odpudivou zároveň. Fraserová je zkrátka fenomenální, s hlasem i postavou, pro které by jeden vraždil. Její provedení choreografie Chase Brocka je radost sledovat.

Nelze opomenout ani pozoruhodné paruky Roberta-Charlese Vallance: každá je dokonalá, zejména ty pro první dámy, přičemž paruky Bushové a Reaganové jsou téměř samostatnými postavami.

Stejně jako před ním Hamilton a Fun Home, i First Daughter Suite je unikátním muzikálovým zážitkem. Ohromí vás kvalitou své partitury, bohatostí postav i mistrovstvím interpretů. Je to zkrátka velké dílo.

Lze jen doufat, že stejně jako v případě Here Lies Love, bude mít naše National Theatre dostatek předvídavosti a přenese tuto produkci (s tímto obsazením) k nám do Londýna.

First Daughter Suite se hraje v Public Theatre do 15. listopadu