RECENZE: Giles Terera a přátelé, The Pheasantry ✭✭✭✭✭

Giles Terera a přátelé

The Pheasantry

27. listopadu 2016

5 hvězdiček

Bylo skvělé potkat Judi Dench – a její přátele – před pár nedělemi při vstupu do výběrového suterénního kabaretního baru The Pheasantry. Bylo úžasné vidět, že má Giles Terera tak hvězdné fanoušky: zaslouží si je.  Giles je zkrátka extratřída a během této krátké třídenní rezidence naservíroval divákům spoustu překvapení a radosti.

Začalo se odvážným podáním „Feeling Good“ a capella, které odstartovalo ve tmě v zákulisí a skončilo záplavou barev a světel u klavíru. Následně jsme plynule přešli k čemu jinému než k „The Tale of the King’s Road Piano“. Ta mi zní hodně jako kousek od Leonarda Cohena, ale jejím autorem není nikdo jiný než sám Giles.  Poté jsme se dočkali gospelové atmosféry naplno, když Clint Dyer se svou foukací harmonikou vystřihl – mimo jiné – starý hit Harryho Belafonteho „Matilda“ a líbezný úryvek z „What A Friend We Have In Jesus“.

Giles také skládá, a to velmi dobře: dnes večer jsme slyšeli jeho „Nicky“, skvělou samostatnou skladbu, která přešla v „Grandma’s Hands“ od Billa Witherse, u níž se doprovodil na kytaru.  Na jeho kabaretním vystoupení je fascinující, že nikdy nevíte, co přijde dál: každý zvrat doprovázely nadšené výdechy překvapení, které ještě umocnilo zjištění, jak dobrý je v každé z dovedností, které předvádí.  Brilantní byly i jeho promluvy mezi čísly – od rodinných vzpomínek přes aktuální dění až po drby ze showbyznysu, často propojené s jeho bohatou kariérou.

Například: do odvážnějších vod jsme se pustili s nádherným blues Roberta Johnsona „Come On In My Kitchen“ a pak – tipuji, že přímo z „Ma Rainey’s Black Bottom“ – přišla „Hear Me Talkin’ To You“.  To nás dovedlo k „Ramblin’ Man“ a k něčemu úplně jinému – „Raspberry Beret“ od Prince.  V brilantním stylovém střihu jsme se pak přesunuli k emocionálnímu jádru první poloviny večera, písni „Georgia“, kterou v Tererově podání doslova provázejí slzy.

Právě když jste si mysleli, že už to nemůže být lepší, stalo se.  Na scénu dorazil Tyrone Huntley a v duetu „A Bridge Over Troubled Waters“ to bylo prostě úžasné.  V dokonale načasovaném obratu se pak objevil Jon Robyns – v osvěžujícím kousavém a vyzývavém tónu – coby Princeton z Avenue Q, aby s více než ctí vystřihl „The Wind Beneath My Wings“.   A pak?  Byla to božská Alexia Khadime, která i přes spěšný příjezd z pantomimy v Hackney vletěla do „Had I A Golden Thread“ s naprosto strhujícím účinkem.  Giles to pak korunoval nádhernou „At Last“ od Harryho Warrena, a to už jsme všichni nutně potřebovali nějaký dobrý drink.  Přestávka přišla přesně včas.

Druhá polovina byla stejně kouzelná – s obratným „Singin’ in the Rain“ (včetně stepu na kobercem potaženém pódiu) a následně bujným triem ve složení Myra Sands, Finty Williams a Chris Logan v interpretaci „You Gotta Have A Gimmick“ z muzikálu Gypsy.  Atmosféru znovu hbitě nastolil Tererův nyní již charakteristický kousek „Pure Imagination“. Číslo, které jeho vynikající témbr a frázování spolu s barytonovou sytostí mění v tu nejsvůdnější oslavu duševního požitku.  Pak následoval přechod k modernější skladbě „Sweet Dreams Are Made Of This“, kde opět ukázal svou zářivou všestrannost.  Došlo i na ždibec „Jailhouse Rock“ a pak se spustilo Dylanovo kousavé „When God’s On Your Side“ (ideální pro současné politické klima nejen v USA), následované vlídným humorem staré písně Slima Whitmana „Lonesome Cattle Call“.

A na konec….!  Do baru vtrhla Rachel Tucker a navzdory absenci jakéhokoli zkoušení odpálili s panem Tererou u klavíru střechu s písní „A Change Is Gonna Come“.  To byl večer!  Ale byl to „konec“?  Kdepak.  Giles měl v rukávu ještě jeden trumf: „Mr Bojangles“, přednesený s jeho typickou skromností a křišťálově čistým podáním.  Než se všichni vrátili na scénu ke společné děkovačce, věděli jsme, že jsme zažili něco výjimečného.  A vy všichni, kdo jste ho tentokrát propásli, mějte oči na stopkách: on se vrátí!

ZJISTĚTE VÍCE O AKCÍCH V THE PHEASANTRY