RECENZE: Girl From The North Country, Old Vic Theatre ✭✭✭✭✭

Soubor inscenace Girl From The North Country. Foto: Manual Harlan

Girl From The North Country

The Old Vic

26. července 2017

5 hvězdiček

Rezervovat vstupenky

Vždycky mi bylo jasné, že v Conoru McPhersonovi, tvůrci moderních irských mýtů, je kus O'Caseyho. Když teď ale vidím jeho režii vlastní hry, inspirované písněmi Boba Dylana, spatřuji v něm možná ještě víc Čechova. Bere skupinu různorodých postav, usazuje je do dočasného, nejistého prostředí a sleduje, jak selhávají v boji s výzvami, které jim život hází do cesty. A především – jak se nedokážou vidět takoví, jací skutečně jsou. Tuto výsadu dopřává publiku. Zároveň, jak trefně poznamenal jeden z producentů na premiéře, nám McPherson „ukazuje, kdo vlastně jsme“. To je dar skutečného básníka. V tomto novém díle on i Dylan dokazují, že jím oba v hojné míře disponují.

Sam Reid (Gene Laine) a Ciaran Hinds (Nick Laine) v Girl From The North Country. Foto: Manual Harlan

Přenášíme se do mrazivé Minnesoty roku 1934, do chátrajícího levného hotelu (v nápadité scénografii Rae Smith a nádherně nasvíceného Markem Hendersonem). Majitel Nick Laine (Ciaran Hinds) se v období hospodářské krize urputně snaží udržet podnik nad vodou, zatímco jeho manželka Elizabeth se propadá hlouběji do demence, provázené nevypočitatelným chováním. Hraje ji překvapivě mladistvá Shirley Henderson, která vychovala nalezenou Marianne (Sheila Atim) jako vlastní. Divák je zde nucen přistoupit na určitou autorskou licenci, protože kontrast mezi nimi je značný – vysoká a energická Sheila Atim svou postavou i silou nad drobnou Hendersonovou vyloženě dominuje. Jednou z hlavních dějových linií je její odmítnutí zámožného starého lékárníka Perryho (Jim Norton) ve prospěch syrové mužnosti uprchlého trestance Joea Scotta (Arinze Kene). Je to sázka na nejistotu, která se ale jako jedna z mála v tomto troskotajícím americkém snu ukáže jako životaschopná.

Dalšími uprchlíky ze světa zmařených iluzí pod střechou Lainových jsou manželé Burkeovi (Stanley Townsend a Bronagh Gallagher – nesourodý pár odsouzený k tomu zůstat spolu) a jejich syn Elias (Jack Shalloo). Právě Eliasovi patří jeden z nejúžasnějších vokálních momentů v písni ‚Duquesne Whistle‘, což je jedno z mnoha strhujících ansámblových čísel. Sám Gene Laine (Sam Reid, vyzařující dekadentní šarm), syn majitelů, je se svými nenaplněnými ambicemi literáta dalším archetypem své doby. Mohl by klidně vypadnout z dramatu Clifforda Odetse nebo Eugena O'Neilla, zejména díky své slabosti pro skleničku. Jeho milá Katharine Draper (Claudia Jolly, která s každým okamžikem na scéně nabírá na vnitřní síle) se ho nakonec rozhodne opustit pro lepší vyhlídky na nový život v Bostonu. A pak je tu paní Neilsen (Debbie Kurrup), která hned v úvodu písní ‚Went to See The Gypsy‘ předznamenává toulavého ducha celé této společnosti.

Arinze Kene jako Joe Scott v Girl From The North Country. Foto: Manual Harlan

I další oběti rozčarování jsou vykresleny nemilosrdně: církev v podobě falešného reverenda Marlowa (Michael Schaeffer), jehož vyděračské praktiky jsou obžalobou pokrytectví, i věda zastoupená bezmocným a nakonec tragickým doktorem Walkerem (Ron Cook). Ansámbl doplňují Kirsty Malpass, Tom Peters a Karl Queensborough, a i když jejich osudy neznáme dopodrobna, cítíme, že jsou na útěku stejně jako ostatní členové této galerie outsiderů. Bizarnost celého osazenstva místy připomíná Browningovy ‚Zrůdy‘ (Freaks), jindy má text tak břitkou ostrost, že nás přenáší do atmosféry noir detektivek, kde nucené veselí pouze maskuje hnilobu v jádru společnosti.

Claudia Jolly (Katherine Draper) a Sam Reid (Gene Laine) v Girl From The North Country. Foto: Manual Harlan

Doktor Walker navíc plní roli prostředníka mezi jevištěm a hledištěm. Provází nás dějem, stojí u dobového mikrofonu podobně jako postavy při zpěvu skladeb, a mluví k nám klidným, důvěryhodným hlasem. Na rozdíl od ostatních nemá sklon k teatrálnosti ani sebelitosti. Připomíná právníka z Millerova ‚Pohledu z mostu‘. McPherson je ale příliš chytrý autor, než aby sklouzl k předvídatelné tragédii. Jeho vize je komplexní, skutečně čechovovská v tom, jak dokáže zachytit totalitu života v jeho nepředvídatelnosti. Má srdce, které dokáže soucítit s jakýmkoliv typem povahy či rozpoložením mysli.

Jim Norton (pan Perry) a Sheila Atim (Marianne Laine) v Girl From The North Country. Foto: Manual Harlan

Celou hrou se proplétá síť hudebních čísel (vynikající zvukový design Simona Bakera). Příběh ubíhá od díkůvzdání k adventu za doprovodu Dylanových písní v dechberoucím aranžmá Simona Halea a v nápadité choreografii Lucy Hind. Kromě čtyřčlenné kapely pod vedením Alana Berryho se k doprovodu brilantně připojují i sami herci, kteří hrají na nástroje, jež jako by se jen tak povalovaly ve společenské místnosti hotelu. Výkony jsou to ohromující – běhá z nich mráz po zádech a do očí vhání slzy. Jsou výrazem takového patosu a nečekané krásy, že člověku až v tu chvíli naplno dojde, že Bob Dylan je skutečně jedním z největších písničkářů všech dob. Skladby v jejich podání působí jako nové, strhující objevy odhalující tajemství lidské existence a budou vám znít v hlavě ještě dlouho po odchodu z divadla.

Není divu, že publikum na konci spontánně vstává a tleská. Protože diváci vědí, že se během představení nesetkali s cizinci. Setkali se sami se sebou.

VSTUPENKY NA GIRL FROM THE NORTH COUNTRY