RECENZE: Good People (Dobří lidé), Hampstead Theatre ✭✭✭✭✭

Dobří lidé (Good People)

Divadlo Hampstead Theatre, nyní v přenosu do West Endu

20. března 2014

5 hvězdiček

Co to vlastně znamená být dobrým člověkem? Stačí žít nejlépe, jak umíte, a střežit tajemství, která musí zůstat skryta pro ochranu ostatních? Je nutné klást druhé na první místo? Souvisí morálnost s rodinou, původem, společenskou třídou nebo osobní volbou?

Právě tyto otázky leží v srdci svižné, inteligentní a nesmírně vtipné inscenace režiséra Jonathana Kenta. Hra Dobří lidé (Good People) pochází z pera držitele Pulitzerovy ceny Davida Lindsay-Abaira.

Zároveň jde o dosti vzácný divadelní počin – hru, která se specificky zabývá konceptem třídní příslušnosti v americkém kontextu, v tomto případě v Bostonu, konkrétně v Jižním Bostonu neboli „Southie“. Podle přízvuků herců byste sice nepoznali, že se nacházíte právě v Bostonu, ale to je vcelku zanedbatelná drobnost.

Jde o excelentně napsanou sondu do života v duchu humorného, syrového realismu. Kentovo nastudování je tak sevřené, napínavé a úžasně zábavné, jak jen lze doufat.

Scéna Hildegardy Bechtlerové je fantastická; dokonale vystihuje drsnou ušmudlanost maloměsta ve scénách ze Southie, aby se v druhém dějství proměnila v tlumený, bezpohlavní glamour domova v „Chestnut Hill“. Tam nyní žije movitý rodák ze Southie, který se stal uznávaným lékařem a usiluje o společenskou smetánku. Využití točny je skvělým tahem – symbolizuje jak kolo štěstěny, které prostupuje celou hrou, tak připomíná ruletu. Scéna nejen přesně vymezuje prostředí, ale spolupracuje s textem na osvětlení myšlenek, které tvoří podtext dialogů a situací.

Toto je totiž hra o sázkách, které vyjdou, i o těch, které nikoliv; o příležitostech, jež využijeme i mineme; o štěstí, které chytíme za pačesy nebo přehlédneme; o splácení dluhů i o jejich ignorování. Především je to ale o integritě a o tom, kde leží hranice mezi tím, být dobrým a špatným člověkem.

Celému představení nesmírně pomáhá naprosto precizní obsazení a jeden konkrétní šperk – zářivý, drahocenný a tvrdý jako diamant – uprostřed všeho dění: Imelda Staunton.

Stauntonová je herečkou neuvěřitelného rozsahu a síly. Margaretu si zcela podmanila, její výkon je strhující a bravurní od začátku do konce. Neprodá lacino ani jeden trik, nachází neotřelé způsoby, jak se vypořádat se zrádnou cestou své postavy, a činí tak, aniž by kdy loudila soucit nebo se podbízela publiku. Navíc je neuvěřitelně vtipná. Její příšerný účes a líčení v první scéně druhého dějství, když se „vystrojí“ na večírek vyšší třídy, je spektakulárně komický, stejně jako její upřímná odpověď „Jak to mám sakra vědět?“, když se jí hostitelka ptá, zda jí chutná červené víno. Její prosba o prohlídku sýrového prkénka od cateringu je dalším komicky blaženým momentem, který však zároveň drsně poukazuje na propast mezi společenskými vrstvami.

Margaret je prostá žena z jednoduchých poměrů; dcerou Jižního Bostonu každým coulem. Bojovnice, na kterou se nikdy neusmálo štěstí, ale která tvrdě dřela a šetřila, aby zajistila co nejlepší život sobě i své postižené dospělé dceři, aniž by sklouzla k závislostem nebo asociálnímu chování. Margaret se vždy snaží vidět v lidech to dobré a jednat spravedlivě, ovšem když se ocitne v úzkých, bojuje jako hladové zvíře v kleci, které chce chránit svá mláďata. V takových chvílích udělá a řekne cokoliv, aby dosáhla svého (většinou neúspěšně).

Stauntonová to vše ukazuje s naprostou jasností. Její téměř nesouvislé blábolení ve chvílích trapnosti, její ticho, sevřené rty, křečovitý postoj i pokusy o „uvolněnou“ řeč těla ve „vznešené“ společnosti; její sklouzávání k vulgárnosti (ano, slyšet „La Staunton“ říkat to slovo na C stojí za cenu vstupenky) i výbuchy dlouho potlačovaného vzteku na nespravedlnost, která ji neustále pronásleduje – to vše je brilantní. A co je nejlepší, teprve na samotném konci hry do sebe všechno zapadne. Až zpětně pochopíte, proč si Stauntonová v té či oné scéně kousla do rtu, proč mlčela nebo proč se zachovala velkoryse. Všechny dílky skládačky se spojí a vy jen žasnete nad jejím obrovským hereckým umem.

Zápletka stojí na promyšleném blafování, které tvoří pilíř zvratů provázejících Margaret celou hrou. Stauntonová to zvládá s naprostou suverenitou a poslední úder zasadí jemně, jakoby mimochodem, čímž je celkový efekt o to napínavější. Je to výjimečný výkon velké herečky.

Zbytek obsazení však rozhodně nezůstává pozadu. Angel Coulby, kterou si diváci pamatují jako sladkou Guinevru ze seriálu BBC Merlin, je vynikající v roli nešťastné „trofejní“ manželky movitého lékaře. Je v ní stejná dávka jedu i hedvábí – její konfrontace s Margaret v podání Stauntonové je vrcholem večera. Navíc má skvělý cit pro komediální načasování.

Lloyd Owen se zpočátku v roli lékaře zdá být nepatřičný, ale jak se příběh rozplétá a jeho minulost vychází najevo, je jasné, že je pro roli dokonalý. Jeho postava totiž „hraje postavu“, takže pocit umělosti při prvním setkání není známkou špatného herectví, ale hluboce promyšleného výkonu. Skrytý odpor k Jižnímu Bostonu, vlastní minulost a lži, díky kterým se vypracoval, to vše prosvítá pod maskou opáleného a úspěšného profesionála.

Jako letité přítelkyně Dottie a Jean jsou June Watsonová a Lorraine Ashbournová dokonale nesnesitelné, nesmírně vtipné a naprosto uvěřitelné. Watsonová brilantně ztvárňuje postavu, kterou poznamenal čas a která už nemá chuť na společenské parádičky. Ashbournová se noří do hlubin estetiky „chudinské spodiny“, ale má se Stauntonovou nejdůležitější moment celé hry, který podává s dechberoucí střímostí a skvěle jím kontrastuje dřívější temperament své prořízlé postavy.

Obsazení doplňuje Matthew Barker jako Stevie, nešťastný manažer diskontu, který musí Margaret vyhodit z její mizerně placené práce, jinak by letěl on sám. Později s ní, Dottie a Jean rozpačitě hraje bingo. Je přesný v každém ohledu. Je velmi zábavný, ale zároveň normální a jeho rozhovory s Margaret jsou nakonec těmi nejupřímnějšími, které vede. Stevie tvoří protiklad k Mikeovi (lékaři): zůstal v Southie, dělá svou práci, chová se k lidem slušně a čelí své zodpovědnosti.

Je to ve skutečnosti dobrý člověk, přesně jak o něm Margaret vždy tvrdila. Nebo se jím možná stal právě proto, že to o něm vždycky říkala.

Skvělá hra, skvělá režie a bezchybné herecké výkony.

Není překvapením, že se po vyprodané sezóně v Hampsteadu představení přesouvá na West End.

To si nesmíte nechat ujít.