RECENZE: Grey Gardens, Southwark Playhouse ✭✭✭✭✭

Grey Gardens (Šedé zahrady)

Southwark Playhouse

7. ledna 2016

5 hvězdiček

Koupit vstupenky

V roce 1975 vydali dokumentaristé David a Albert Mayslesovi film s názvem Grey Gardens. Snímek zachytil životy excentrických dam Edie Bouvier Beale a její matky Edith. Tato dvojice byla jedinými obyvatelkami sídla Grey Gardens na Long Islandu. Dokument se stal kultovním a „velká Edie“ se „malou Edie“ se zapsaly do moderních dějin popkultury.

V roce 2006 byl příběh obou dam zpracován jako muzikál, který na scénách Off-Broadway i Broadwayi představil osudy z Grey Gardens novému publiku. Doug Wright, Scott Frankel a Michael Korie se stali prvním autorským týmem, kterému se podařilo úspěšně adaptovat dokument pro hudební divadlo. Trvalo devět let, než se show dostala k našim břehům, ale pod producentským vedením Danielle Tarento a v režii Thoma Sutherlanda dorazila do Londýna – a čekání se rozhodně vyplatilo.

Při vstupu do sálu vás okamžitě ohromí přízračná troska Grey Gardens, domu, který dal muzikálu jméno. Scénograf Tom Rogers má neuvěřitelný cit pro detail. Jde o jednu z nejlepších scén, jakou jsem kdy v tomto prostoru viděl. Cestou k sedadlům přes jeviště bylo slyšet diváky, jak komentují šokující stav domu – dobové noviny, uschlé listí a harampádí jsou všude, stěny se loupou a všechno působí opotřebovaně a zralé na vyhození. Samotný dům je totiž hlavní postavou tohoto dramatu. Je to jeviště, na němž se odehrávají životy těchto žen; jsou izolované a chátrání budovy symbolizuje úpadek jejich životního stylu v rovině materiální i psychické.

Právě v tomto prostředí se setkáváme s matkou a dcerou – starými, osamělými a žijícími v nepořádku. Vidíme jejich lehké popichování, hašteření a specifický druh humoru, který jim přinesl slávu v dokumentu. Jeden nikdy neví, zda je kousavé poznámky té druhé skutečně zraňují, ale popravdě jde o typ vztahu, jaký má v soukromí mnoho matek a dcer.

Sheila Hancock a Jenna Russell dodávají rolím obou žen obrovskou váhu. Hancock se v prvním jednání objevuje málo, zatímco Russell ztvárňuje mladší verzi Velké Edie. Šťastná volba Rachel Anne Rayham do role Mladé Edie dodává kusu kontinuitu. Proměna postav v čase působí uvěřitelně, protože herečky pracují s drobnými povahovými rysy, díky nimž je jejich propojení naprosto autentické. Člověka to až nutí k zamyšlení, zda se dcery skutečně nakonec stávají svými matkami. Russell a Hancock jsou prostě fenomenální.

V domě Grey Gardens straší duchové minulosti. Během prvního jednání sledujeme události z roku 1941. Publikum vidí, jak je charakter i budoucnost Malé Edie zničena, když její matka víceméně prohlásí před snoubencem Joem Kennedym, že její dcera je lehká holka. Hudební číslo „Hominy Grits“ nenechá nikoho na pochybách, že osud Malé Edie je od začátku zpečetěn. Jako diváci jsme tu v roli voyeurů, kteří nahlížejí do minulosti, přičemž první dějství končí rozpadem vztahu matky s dcerou a odjezdem Malé Edie.

O tom, co se dělo v oněch 32 letech mezi prvním a druhým jednáním, se toho moc nedozvíme, ale jedna věc je jasná: Malá Edie se z nějakého důvodu vrátila! Život k dámám nebyl laskavý a my je nyní nacházíme v naprosté chudobě. Dům je plný koček, mývalů a blech. Právě v tuto chvíli vstupuje na scénu dokumentární štáb, který zastupuje samo publikum, což postavám umožňuje bořit čtvrtou stěnu a vtáhnout nás ještě blíž.

Russell i Hancock zůstávají věrné předlohám z dokumentu, ale nepochybně nám umožňují nahlédnout hlouběji do jejich nitra – zejména do strachu Malé Edie z duševní nemoci a hrozby ústavní péče, která by ji čekala, kdyby byla nucena opustit bezpečí domu.

Je to skutečně silný zážitek.

Aaron Sidwell hraje Joea Kennedyho – je šarmantní a pohledný přesně tak, jak byste si přáli, dokud mu Velká Edie nenasadí do hlavy brouka v podobě skandálu, načež on se zhroutí a uteče. Sidwell si buduje pověst jednoho z našich nejuniverzálnějších muzikálových herců a dokonale zvládá jak noblesní Kennedyho auru směřující k prezidentství, tak roli Jerryho, který v pozdějších letech pomáhá oběma ženám zvládat každodenní život sypáním prášku proti blechám a drobnými opravami.

Jeremy Legat hraje George Goulda Stronga, doprovazeče Velké Edie, který je talentovaný a pohotový s jízlivými poznámkami, a Billy Boyle se představuje jako Major Bouvier. Ten je ke své dceři a jejím hodnotám kritický; v čísle z prvního jednání „Little Girls Marry Well“ nabádá ženy v rodině, aby si ke svatbě našly „loajální mladé republikánské aristokraty“.

Tyto postavy z prvního aktu tvoří ve druhém dějství přízračný sbor. Střepy minulosti neustále straší obě hlavní hrdinky a Sutherlandova režie udržuje minulost v myslích současných Edie stále přítomnou. Před minulostí není úniku.

Stále se tu vrací motiv, že žijí v situaci, kdy se svět dříve neustále snažil dostat dovnitř, zatímco teď se obyvatelky nemohou dočkat, až se dostanou ven. Stojí za zamyšlení, že Malá Edie mezi akty skutečně odejde, ale přesto se vrátí, a i když je v pokušení, zůstává, aby se postarala o matku. Její poslední pokus o odchod na konci představení ztroskotá, když vidíme hysterický strach postavy Hancock, která si uvědomuje svou naprostou samotu.

Na hudební nastudování dohlížel Simon Lee a orchestr každý večer řídí Michael Bradley. Tempo nikdy nepoleví, nálada je podle potřeby rozverná i patřičně tísnivá.

Choreograf Lee Proud dodává pohyb číslům jako „Marry Well“ nebo „Choose To Be Happy“, zatímco v komornějších scénách udržuje pohyb naprosto realistický. Obě představitelky rodu Bealeových jsou rozené herečky a Sutherland s Proudem zajišťují, že si nikdy nejste úplně jistí, zda právě hrají roli, nebo jsou samy sebou.

Technickou hvězdou show je pak světelný designér Howard Hudson. Jeho éterické svícení nám v první části dává zapomenout na chátrání domu a tak dokonale propojuje přízračnou minulost s přítomností. Všudypřítomná jemnost v kombinaci s Rogersovou scénou a kostýmy Jonathana Lipmana vytváří pozoruhodný efekt.

Lepší produkci tohoto muzikálu uvidíte jen stěží. Obsazení je téměř dokonalé. Southwark Playhouse si buduje silné renomé uváděním skvělých moderních muzikálů, a stejně jako jejich předchozí tituly, i tento bude nejspíš brzy vyprodaný, tak si ho nenechte ujít. Grey Gardens se v Southwark Playhouse hraje do 6. února 2016

Foto: Scott Rylander