RECENZE: High Fidelity, Turbine Theatre Londýn ✭✭✭✭✭

Ray Rackham recenzuje muzikál High Fidelity (Všechny moje lásky) autorů Toma Kitta, Amandy Green a Davida Lindsay-Abairea, podle románu Nicka Hornbyho, který se nyní hraje v divadle The Turbine Theatre v Battersea.

Obsazení muzikálu High Fidelity. Foto: Mark Senior. Pokud o muzikálech mluvím, píšu nebo tweetuji jen výjimečně hned druhý den poté, co jsem je viděl, je to proto, že věřím, že naše srdce se může skutečně rozbušit nadšením jen tehdy, když je něco opravdu dobré. Navíc nás k lepšímu lidství posouvají jen výjimečné zážitky. Považujte tuto recenzi za milostný dopis High Fidelity – nebo spíše za mixtape plný chvály na skutečně mimořádné představení z nového divadla Turbine Theatre.

Broadwayská verze tohoto kusu, která před více než deseti lety vydržela v programu sotva týden, se dočkala vlažného přijetí a prakticky upadla v zapomnění. Při sledování této londýnské premiéry člověk nechápe, proč tomu tak bylo. High Fidelity je nádherně navržený, melodicky promyšlený a originální muzikál, který působí zároveň důvěrně známě i osvěživě nově. Je to vtipná a hřejivá „strana A“ naprosté geniality s úžasným obsazením a hvězdnými výkony ve všech rolích. Mně si toto představení zcela podmanilo už během prvních šestnácti taktů úvodního čísla.

Obsazení High Fidelity. Foto: Mark Senior

Okouzlující divadelní adaptace románu Nicka Hornbyho z roku 1995 a následného filmu z roku 2000 by se dala snadno odbýt jako jukeboxová přehlídka béčkových hitů poloviny devadesátých let. Rockem nasáklá partitura Toma Kitta a vtipné, konverzační texty Amandy Green však více než přesvědčivě vystihují tep tehdejší doby, a to prostřednictvím láskyplných pastišů popkulturních velikánů – od Arethy Franklin po Nirvanu, přes Neila Younga až po samotného „Bossea“, Bruce Springsteena. Libreto Davida Lindsay-Abairea prošlo v éře po hnutí #MeToo osvěžením z pera Vikki Stone, které se podařilo děj muzikálu úspěšně přenést z Brooklynu zpět na Holloway Road, kde se odehrává kniha, a citlivě obrousit hrany toxické maskulinity, jež prostupovala broadwayským originálem.

Bobbie Little (Liz), Robbie Durham (Barry) a Robert Tripolino (Ian). Foto: Mark Senior

Nyní sledujeme flákače Roba (v podání neuvěřitelně šarmantního Olivera Ormsona), jak životem spíše proplouvá jako divák, než aby ho žil. Čas tráví geekovským sestavováním žebříčků „Top 5“ ve svém gramodeskovém obchodě v severním Londýně (v brilantní scénografii Davida Shieldse) se svými stejně neschopnými kolegy – skvostně poťouchlým Carlem Au v roli Dicka a rozkošně hulvátským Robbie Durhamem jako Barrym. Když se hned v úvodu dozvíme, že Roba opustila jeho trpělivá přítelkyně Laura (hraná s opravdovým citem Shanay Holmes), vydáváme se s Robem na cestu sebepoznání. Během ní rozplétá roky sebestředných a bláhových představ o svých dřívějších ztracených láskách. Právě tento pohled optikou roku 2019 funguje skvěle, i díky nápadité režii Toma Jacksona Greavese v řadě fantazijních sekvencí s Robovými pěti nejvýznamnějšími ex-přítelkyněmi. Zdaleka nejzábavnější byla scéna, v níž se dokonale propojila humorná píseň, vynalézavá režie a precizní výkon: Laura a bývalky (v doprovodu barevné smrště heliových balonků) vtrhnou do Robovy psychiky v čísle „Number Five With a Bullet“. Tento fantazijní prvek vtahuje diváka do Robova nitra, umožňuje mu pochopit jeho proces a doufat v jeho nápravu.

Carl Au (Dick) and Oliver Ormson (Rob). Foto: Mark Senior

A to je v podstatě všechno. Příběh o tom, jak kluk ztratí holku a poučí se z toho. To, co drží tuto revidovanou verzi High Fidelity nad průměrem, je schopnost vykreslit postavy jako chybující lidské bytosti v podání vyrovnaného a brilantního obsazení. Ormsonova Roba vidíme na samém dně v nesmírně vtipné snové sekvenci s novým přítelem Laury, samozvaným guru hnutí New Age Ianem, kterého Robert Tripolino ztvárnil s dokonalou „bio“ precizností. Jsme svědky toho, jak nejlepší kamarádka Liz v podání Bobbie Little velkolepě selhává ve snaze zůstat nestranná (její „She Goes“ je vrcholem prvního dějství). Trneme, když tito „muži-děti“ z prodejny desek dál neohrabaně tápou v interakcích s vnějším světem a potenciálními láskami.

Shanay Holmes (Laura) and Robert Tripolino (Ian). Foto: Mark Senior

V pravděpodobně nejpůsobivějším momentu show, nádherně nostalgickém úvodu druhého aktu, vidíme dělenou scénu mezi Robem a Laurou s jejich novými partnery. Jejich životy zůstávají tak podobné, a přesto jsou si oba tak vzdálení v doslovném i přeneseném smyslu; tento pocit krásně podtrhuje doprovodná píseň „I Slept with Someone...“

High Fidelity sice na Broadwayi propadl, ale v Battersea je to hit jako z vrcholu hitparády. Perfektní kousek z jednoho z nejnovějších londýnských divadel, který posouvá už tak vysoko nastavenou laťku Off-West-Endu.