RECENZE: Hotel For Criminals, New Wimbledon Studio ✭✭✭✭✭

Hotel For Criminals

New Wimbledon Studio

20. října 2016

5 hvězdiček

Rezervujte zde

Od prvního okamžiku, kdy stoupáte po schodech do New Wimbledon Studio a zaútočí na vás ohlušující ambientní „ouverture“ – zní to jako směs Varèseho a Xenakise, ale ve skutečnosti je to „zvuk“ vytvořený pohybem planetky Pluto, který se opakuje stále dokola – se zdá, že jasným účelem tohoto takzvaného „muzikálu“ je zastrašit a ohrozit.  Inu, vzhledem k tomu, že Stephen Sondheim tvrdí, že „účelem“ hry „Sweeney Todd“ je děsit lidi a že jiný cíl nemá, zdá se to být stejně dobrý záměr jako jakýkoli jiný.  Vyzvednete si tedy program – skutečný americký „Playbill“ – a vejdete do studia.  Tam je onen kypící, agresivní příval hudby ještě neodbytnější a celý prostor zalitý ostrým bílým světlem útočí na vaše zrakové smysly průbojným obdélníkovým černo-bílým designem s efektem oslnění.  Pocit konfrontace a hrozby umocňuje nouzová bariéra oddělující jeviště od hlediště, nad níž visí triptych z plexiskla s naškrábaným názvem představení.  Stejné neotesaně zvětšené čmáranice zdobí zadní část i boky hracího prostoru.  Panuje zde atmosféra brutální vážnosti.  Na scéně už sedí podivně oděná, téměř mumifikovaná postava a slepě si čmárá do zápisníku. Poté se jedna po druhé postavy v kostýmech z pozdní belle époque jako automaty sunou do dohledu a kymácejí se v podivně bezúčelných, mechanicky napodobivých pohybech nebo zaujímají neohrabané, krkolomné pózy, s tvářemi skrytými za lesklými plastovými maskami nebo s nánosem plochého, groteskního líčení.  Jako bychom se ocitli v nihilistickém cirkusu.  A to je – drazí čtenáři – přesně to, co nás čeká.

Jakmile se publikum shromáždí (nemyslím, že by v této hluboce zvláštní a zneklidňující atmosféře bylo slovo „usadit“ tím správným výrazem), světla pomalu pohasnou (což se v průběhu show bude dít znovu a znovu, přesně stejnou rychlostí, jako u raných „stmívaček“ v němém filmu).  Pak, když se burácivé modernistické orchestrální melismy naposledy rozplynou, zazní děsivý klakson a my uslyšíme lidský, leč nijak uklidňující hlas: je to vypravěč a jeho i klakson uslyšíme znovu.  A znovu.  Zpěvným, téměř chlípně se táhnoucím tónem nám vypráví, že to, čeho budeme svědky, vychází z populárních detektivních příběhů odehrávajících se v Paříži před první světovou válkou, v nichž vystupuje neobyčejný inspektor Judex (ten, který vystupuje v obleku z černého peří s hlavou a děsivým zobákem ptáka a je nesmiřitelným vykonavatelem spravedlnosti pro všechny zločince – rychlým a neomylným).  Tato postava a řada dalších v této show jsou britskému publiku známy – pokud vůbec – ze zvukových a barevných remaků ze 60. let: „Judex“ a „Fantomas“.

Následujících 75 minut nás provede jedním konkrétním dobrodružstvím, podaným prostřednictvím řady (nikoli však sledu) neplynule integrovaných scén, z nichž některé jsou krátké jako haiku a jiné propracovanější, v nichž se groteskní postavy tohoto světa – víceméně hosté nebo personál stejnojmenného hostince – strojeně pohybují v náznacích „zápletky“, v níž jde o polapení nevinných bandou hrdlořezů.  Přehledné vyprávění děje však rozhodně není to, o čem tento divadelní styl je.  Společnost Wanderlust Productions, která si svými názorově odlišnými a intelektuálně náročnými inscenacemi buduje oddané publikum (naposledy jsme je na této adrese viděli interpretovat Čechova jako autora bujarých sitcomů ze 70. let), vás nezve k poslechu příběhu.  Jakmile každá prudká scéna zamrzne v melodramatickém „tableau vivant“ a jakmile každá pomalá stmívačka odčerpá světlo z obrazu před námi, v následné tmě znovu zařve onen klakson a my se přesuneme do dalšího dějství.  (Fiona Mountfordová z Evening Standard by z toho byla nadšená!)

Dramatickým tvůrcem tohoto díla je Američan Richard Foreman: napsal libreto a texty písní k stylisticky neklidné hudební paletě kosmopolitní modernistické partitury Stanleyho Silvermana; společně vytvořili tucet čísel, která kárají narativní terén těchto zjednodušených postav.  Jejich hudba se nepodobá ničemu, co je momentálně v Londýně k slyšení, snad s výraznou výjimkou „Adding Machine“ ve Finborough Theatre.  Hudba i texty vycházejí z avantgardy, z onoho „vážného“, a přesto populistického umění intelektuálů z levého břehu Seiny, progresivních „salonů“, bohémských sofistikovanců a uměleckých buřičů.  „West End“ to sice není, ale hudba je neskonale melodičtější a zapamatovatelnější než velká většina skladeb, které lze v současnosti slyšet na komerční scéně.  Styly přeskakují od Satieho k Lullymu přes Offenbacha a Chabriera, přikyvují odkazu Mistinguett a Piaf a čerpají z Aurica, Weilla, Stravinského, Honeggera a nespočtu dalších; nechybí pochody, one-stepy a two-stepy, galopy ani barokní chorály.  Ale vždy s disciplinovanou úsporností a lehkostí.  Kapela pod vedením Kierana Stallarda ve složení Nathan Harding, Caroline Scott, Becky Hughes, Connor Smith a Nic Jones hraje toto neustále komplexní sousto s puntičkářskou precizností.

Stanley Silverman dorazil ze Států, aby poctil svou přítomností novinářskou premiéru – britské uvedení díla.  Jako svěží osmasedmdesátník působí elegantně noblesním dojmem: vysoký, s jemnými šedinami, orlím nosem a bystrým intelektuálním odstupem od všeho kolem.  Mezi jeho úspěchy patří spolupráce s Anthonym Burgessem, Arthurem Pennem, Mikem Nicholsem a složení hudby k jedinému muzikálu Arthura Millera „Up From Paradise“ (který tato společnost uváděla nedávno) a také nedávno inscenovaný „Dr Selavy’s Magic Theater“.   Jeho díla dirigovali Pierre Boulez a Michael Tilson Thomas, interpretovali James Taylor či Sting a spolupracoval také s Paulem Simonem, Josephem Pappem a mnoha dalšími.  To, že dílo takové váhy uvádí (stále ještě) malá společnost v alternativním studiu, vypovídá mnohé o něm samotném i o tomto místě a jeho návštěvnících.

Soubor Wanderlust se vyrovná všem náročným výzvám díla a s lehkovážnou bravurou proplouvá jeho nečekanými zvraty: Niccolo Curradi s bohatým hlasem jako manipulátor Fantomas; skvělý objev z USA Kate Baxter jako femme fatale par excellence, upírka Irma Vep (pokud zrovna není v přestrojení za francouzskou služebnou) s velkolepým vokálním rozsahem; lyrický tenor se stříbrným hlasem Alistair Frederick (s nadpozemsky vysokým rejstříkem) v roli možná uvězněného, možná neuvězněného novináře Maxe; svěže energická koloraturní sopranistka Madelaine Jennings jako Helena, která není tak nevinná, jak se tváří; a poskokové v podání Bena Rawlingse (Julot), Nicka Brittaina (Gaston), Louise Rayneaua (Duchamp) a úžasně grand-guignolovského Toma Whalleyho (Lacloche).  Ale kdo je Judex?  V programu je místo s jeho detaily začerněno!  Jeho tajemství trvá.

Co však nevíme, je, že tento příběh je pouze prvním dějstvím mnohem rozsáhlejšího vyprávění, v němž Fantomas a Irma Vep pokračují ve svém tažení drsné spravedlnosti, zatímco je pronásleduje neohrožený – a děsivě nezničitelný – Judex.  Pokračování přenáší děj na americký kontinent, rozšiřuje jeho záběr a vyžaduje velkolepější inscenační prostředky.  Doufejme, že na jeho zhlédnutí nebudeme muset čekat příliš dlouho.

Produkční tým tvoří zjevně schopní lidé: asistentka produkce Caroline Fox, castingový asistent Rob Cook a asistent produkce Robert Wainman.  Hrdinou okamžiku je zde však bezpochyby neuvěřitelně energický, rozhodný, oddaný a nesmírně nápaditý Patrick Kennedy.  Producent, režisér, výtvarník, choreograf (a vsadil bych se, že i světelný a zvukový designér) – tento muž dokáže a také dělá prakticky všechno.  Máme vůči němu obrovský dluh vděčnosti a obdivu za to, že ve svém volném čase, kdy nebuduje seriózní kariéru v agentuře Dewynter’s, věnuje své úsilí tomu, aby na naše londýnská pódia přinášel díla tak originální, svěží a bizarně podmanivá, jako je toto.  Kdo se ho ujme a dá mu větší rozpočet a více reklamy?  Plně si to zaslouží.

Hraje se do 29. října 2016

REZERVOVAT VSTUPENKY NA HOTEL FOR CRIMINALS