RECENZE: How To Succeed In Business Without Really Trying, RFH ✭✭✭✭

Cynthia Erivo, Jonathan Groff, Clive Rowe a Hannah Waddingham Foto: Darren Bell How To Succeed In Business Without Really Trying

Royal Festival Hall

19. května 2015

4 hvězdičky

Zcela po zásluze získal muzikál How To Succeed In Business Without Really Trying (pro zachování stručnosti a zdravého rozumu mu budeme odteď říkat jen „How To Succeed“) v roce 1962 Pulitzerovu cenu. Je to mistrovsky vystavěný kus hudebního divadla s chytlavou a melodickou partiturou Franka Loessera a satirickým libretem plným vtipů od Abea Burrowse, Jacka Weinstocka a Willieho Gilberta. Jde o takřka dokonalou ukázku klasického dějového muzikálu.

Jako většina dokonalých věcí však vyžaduje citlivé zacházení. Koncertní verze How To Succeed, uvedená včera večer v Royal Festival Hall jako první z letošní série tří muzikálových koncertů (dalším bude Of Thee I Sing 30. července, třetí bude teprve oznámen), se bohužel konzistentně citlivého vedení nedočkala. Byla to škoda, protože měla velmi blízko k tomu být nejlepším koncertním provedením muzikálu v Londýně od dob koncertní verze Merrily We Roll Along v Donmar Warehouse v roce 2010.

Značné problémy se objevily u orchestru. Rovnováha mezi zpěváky a orchestrem nebyla v mnoha momentech správně vyvážená a tempa, která nasadil hudební ředitel a dirigent Mike Dixon, byla často příliš pomalá jak pro energii a styl Loesserovy hudby, tak pro dramatické potřeby textu. Například úvod čísla Brotherhood of Man byl tak pomalý, že z něčeho, co je bytostně vzrušující, udělal naprosto nezáživnou záležitost. Nebylo to špatnou hrou Royal Philharmonic Concert Orchestra; šlo o to, že to, co a jak měli hrát, šlo samo proti sobě.

V programu chybí zmínka o tom, kdo pro tento koncert hudbu aranžoval, ale nezdálo se, že by šlo o orchestrace z některé ze tří inscenací na Broadwayi. Občas to připomínalo spíše doprovod ke koncertu Franka Sinatry nebo Rickyho Martina – neurazí to, ale pro daný děj to nemá tu správnou energii.

Další oblastí, v níž koncert zklamal, byla třetí klíčová ingredience starých dobrých broadwayských muzikálů – choreografie. Tanec zde v podstatě chyběl, což kus připravuje o jednu z jeho největších radostí. Některé písně bez pořádné choreografie prostě nefungují tak dobře, jak by mohly: Coffee Break, A Secretary Is Not A Toy, Company Way, Stand Old Ivy, Rosemary nebo Brotherhood of Man. Tanec je součástí DNA těchto čísel a jeho absence byla nepochopitelná.

Pravdou je, že když se občas účinkující – zejména Jonathan Groff – pustili do drobných úlomků vlastní choreografie, vše okamžitě ožilo a získalo na půvabu. Groffův frenetický baletní nesmysl během Griegovy vsuvky v písni Rosemary byl například úžasným zpestřením.

Ačkoliv se objevila působivá hra se světly a pečlivě naplánovaný pohyb od jednoho retro rozhlasového mikrofonu k druhému občas zajiskřil, koncert jako celek vlastně nevěděl, čím chce být. Pár kostýmů sice naznačovalo vizuální dění (což odneslo zejména číslo Paris Original), ale nešlo o poloscénickou verzi; byl to spíše statický koncert s občasnými záblesky barev a pohybu. Možná by fungovalo lépe, kdyby všichni byli ve smokingu s vhodně zvolenými rekvizitami. Tento polovičatý přístup jen vyvolal u publika očekávání, která režisér Jonathan Butterell nikdy nenaplnil.

Z tohoto popisu by se mohlo zdát, že koncert byl téměř katastrofou – ale tak tomu vůbec není. Měl mnohem blíže k dokonalosti než k neúspěchu. A právě to vědomí, jak skvělé by toto představení mohlo být s pár jednoduchými úpravami, vyvolává přání, aby Royal Festival Hall dopřála tvůrcům více času a prostředků. Na základě tohoto prvního pokusu by podobné koncerty mohly v budoucnu směle konkurovat sérii Encores! v New Yorku nebo inscenacím Production Company v Austrálii.

A nyní k tomu, co bylo skutečně vynikající… v čele se třemi hlavními ženskými představitelkami.

Londýn má obrovské štěstí na neuvěřitelně talentované a všestranné performerky. Jak vědí pravidelní čtenáři, stále mi hlava nebere, proč producenti do muzikálů obsazují ženy (obvykle televizní nebo filmové herečky), které neumí zpívat nebo píseň správně prodat, jen kvůli slavnému jménu, když je kolem tolik talentu ochotného pracovat. Kromě toho mají castingoví režiséři tendenci lidi škatulkovat a nevěřit, že zavedení umělci zvládnou širší rejstřík. Tento koncert by pro obě strany mohl být užitečnou lekcí.

Cynthia Erivo byla v roli sekretářky Rosemary s jasnou vizí budoucnosti naprosto fantastická. Tato role bývá často opomíjena nebo redukována na plochou postavičku ve stylu Donny Reed. Ne však v podání Erivo. Krásná v každém ohledu, s nádherným, hřejivým a naprosto okouzlujícím hlasem, který je jako výběrový med – sladký, elegantní a plný hloubky. Erivo vložila do Rosemary energii, půvab i skutečného ducha. Její Rosemary byla tak přesvědčivá a sympatická, že když Finch spustil svou nadšenou píseň téhož jména, dávalo to dokonalý smysl. Navíc byla upřímně vtipná a našla humor i tam, kde ho jiní přehlížejí. Skutečný hvězdný výkon.

Amy Ellen Richardson, pozoruhodně všestranná a nadaná herečka a zpěvačka, byla jako Smitty dokonalou parťačkou pro Rosemary v podání Erivo. Skrytá za vtipnými brýlemi a roztomilým dobovým kostýmem, Richardson využila potenciál role naplno: byla ironická, chichotající se, tajuplná, šokovaná, drzá, pobavená i ztřeštěná. Prozkoumala každé zákoutí Smittyiny povahy a v každém z nich zazářila. Obzvláště si vychutnala čísla Coffee Break a Been A Long Day – s přesnou dávkou nehorázného cynismu i naděje. Čistá radost.

Pochybuji, že by se v Londýně našel producent nebo castingový režisér, který by do role Hedy La Rue v plnohodnotné produkci zvažoval Hannah Waddingham. Jak ale včera večer s naprostou lehkostí dokázala, tito lidé mají jen malou představivost. Její ztvárnění smyslné, vnadné „mužožroutky“ se zlatým srdcem a tělem, které by zlomilo odhodlání každého muže, byl zářivý komediální triumf. Každá replika vyvolala salvu smíchu; timing, podání, dokonalý charakterový hlas a k tomu ohromující pěvecký výkon – na dynamickém výstupu Waddingham nebylo nic, co by nebylo perfektní.

Nejpůsobivější na Hedy v podání Waddingham bylo to, že dokázala vyzařovat energii jako jaderný reaktor i přesto, že J. B. Biggley v podání Clarka Peterse byl naprosto nepřipravený a nevýrazný. Když se na scéně setkala s Finchem Jonathana Groffa, jeviště se chvělo pod náporem neskrývaného talentu. Kdyby měla po boku herce, který ví, jak Biggleyho hrát a jak jí nahrávat, byla by její Hedy zralá na zápis do historie. Takhle to byl alespoň ten nejchytřejší a nejzručnější výkon večera. Což jako cena útěchy vůbec není špatné.

Groff je možná až příliš „v pohodě“, příliš hezký a sladký pro roli Finche, ale rozhodně si našel způsob, jak si roli přivlastnit. Na pódiu je nepopiratelně šarmantní a vyzařuje vřelost i komediální inteligenci, díky které z něj nespustíte oči. Častěji spíše broukal, než zpíval, což bylo zvláštní, protože když se do toho opřel, bylo to spektakulární. Člověk má podezření, že hudební nastudování možná diktovalo styl v některých číslech – zejména v I Believe In You. Groffův čistý a hbitý tenor se k Finchově hudbě skvěle hodí; měl by dostat víc prostoru se pěvecky vyřádit. Píseň Rosemary byla obzvlášť dobrá stejně jako Grand Old Ivy a Brotherhood of Man (když se obě rozjely).

Groff měl skvělou oporu v Erivo. Tím, že Rosemary hrála drsněji a moudřeji, vytvořila Groffovu Finchovi ideální protiváhu. Finch je vypočítavý, lstivý, ale milý kariérista. Groff takový od přírody není (nebo tak aspoň na jevišti nepůsobí) a z nějakého důvodu ho tak ani hrát nechtěl. Vsadil na svůj přirozený šarm, což mu díky silné Erivo procházelo. Stejně tak Waddingham a Clive Rowe jako Wally Womper poskytli Groffovi skvělé příležitosti pro momenty komediální nejistoty. Výsledkem byl Groff v parádní formě – a divák odcházel s chutí vidět ho v čele plnohodnotné inscenace, kde se bude i tančit a kde mu po boku budou stát Erivo, Waddingham i Richardson.

Role, které obvykle nabízejí největší prostor pro souhru s Finchem, jsou Bud Frump a J. B. Biggley. V obou případech měl však Groff tentokrát smůlu. Ashley Robinson jako Frump působil, jako by hrál v úplně jiném muzikálu, možná v Carrie. Jeho přehnaný, příliš hlasitý a fatálně narcistický projev vzal Frumpovi jakoukoli šanci být pro Finche skutečnou hrozbou a podkopal komediální i dramatické napětí příběhu. Vulgárnost a křik ještě postavu netvoří. Peters naopak svou roli tak podcenil, že byl téměř neviditelný. Byl tam, ale nezanechal žádný dojem. Čistokrevná komediální scéna vedoucí ke Grand Old Ivy byla téměř ztracena a body sbíral jen Groff.

Rowe byl jako pětadvacetiletý loajální zaměstnanec pan Twimble nezajímavý; vypadly mu texty, ale Groff plynule pokračoval dál. Nicholas Colicos byl vynikající jako pan Bratt – vtipný, s mocným basbarytonem a skvěle trefeným „Hlasem knihy“. Anna-Jane Casey byla výborná v činoherních pasážích jako slečna Jonesová (i ona skvěle spolupracovala s Groffem a vyhnula se klišé staré dračice), ale její zpěv nebyl dostatečně průrazný na to, aby se stal oním vrcholem čísla Brotherhood of Man. Možná šlo o problém se zvukem, ale nešlo si nepřát, aby ty vysoké sopránové tóny mohla vyseknout Waddingham.

Ensemble byl v každém ohledu skvělý, všichni byli naprosto soustředění, v rolích a ve skvělé pěvecké formě. Přídavek Brotherhood of Man, kdy se přidal celý soubor, byl naprosto strhující.

Pro Royal Festival Hall to byl nový koncept. Jako první pokus to byl pozoruhodný úspěch. S lepším obsazením vedlejších rolí a nápaditější režií, zejména co se týče zpěvu, to mohl být večer roku. I tak bylo úžasné sledovat, jak Groff, Erivo, Richardson a nepřekonatelná Waddingham vdechli život jednomu z nejlepších muzikálů všech dob.