RECENZE: I Love You, You're Perfect, Now Change, divadlo Above The Arts ✭✭✭

Foto: Piers Foley Miluji tě, jsi úžasný, ale teď se změň (I Love You, You're Perfect, Now Change)

Divadlo Above the Arts

3. července 2015

3 hvězdičky

Když se herecké obsazení děkovalo při premiéře, Julie Atherton se otočila k publiku a bez hlesu jen rty naznačila: „Je tu kurva horko!“ Stejně jako ve všech ostatních aspektech jejího výkonu během večera byl její timing bezchybný a podání zaručovalo maximální účinek. Rozjásané publikum s naprostým souhlasem ocenilo její upřímnost s mimořádnou vervou.

Ať už byla teplota v ulicích centra Londýna jakákoliv, uvnitř sálu Above the Arts to vypadalo jako v poledne na Sahaře: horko a dusno, s ventilátorem, který jen honil teplý vzduch dokola. Zatímco laskavý personál divadla nabízel hojné množství vody, atmosféra byla vyčerpávající.

Pro čtyři účinkující to muselo být nepopsatelně horší vzhledem k tomu, že předváděli taneční čísla, absolvovali rychlé převleky a hráli pod světly, přesto nikdo nepolevil ani nedal najevo, že by nebyl naprosto v pohodě a uvolněný. Tomu se říká profesionalita s velkým P.

Muzikál Miluji tě, jsi úžasný, ale teď se změň (v uvádění Kirka Jamesona v Above the Arts) je v podstatě off-broadwayský písničkový skicář z roku 1996; série volně propojených scén na téma heterosexuálních vztahů proložená písněmi. Po vzoru Gilberta a Sullivana či některých Shakespearových děl nese i tento kus podtitul: „Vše, co jste si kdy tajně mysleli o randění, romancích, manželství, milencích, manželech, manželkách a příbuzných, ale báli jste se to přiznat.“

S libretem a texty Joea Dipietra a hudbou Jimmyho Robertse jde o (převážně) cynický soubor postřehů o typech mužů a žen, které můžete potkat v New Yorku (takže dojde i na několik scének postavených na židovských stereotypech), který využívá snad každé klišé o dvoření, soužití a boji pohlaví, jaké si lze představit. Je to přímočará záležitost protkaná sexuálním popichováním a narážkami, v některých částech upřímně vtipná a v jiných nečekaně dojemná.

Hudba je příjemná, leč zapomenutelná – i když od konce představení neuplynula ani hodina, v hlavě nezní žádná hudební fráze. Nečekejte žádné hity, co vás nepustí, ale na druhou stranu, podbízivost na první poslech je značně přeceňovaná. Dojem z partitury připomíná spíše pocit po vypití suchého martini z levnějších ingrediencí: dokud ho pijete, je to fajn, ale nakonec zůstane touha po něčem lepším.

Foto: Piers Foley

Vyniká několik písní: „Why? Cos I'm A Guy“, „He Called Me“, „Always A Bridesmaid“ a „Shouldn't I Be Less In Love With You?“. Při zpětném pohledu je to však zásluha spíše konkrétních výkonů než samotného materiálu.

A to je v kostce síla i slabina této show. Samotný kus je zajímavý jen okrajově, nenabízí nic nového ani objevného, ale může být – a v tomto případě rozhodně je – přehlídkou talentu čtyř výjimečných interpretů. V tomto režisér Jameson prokázal svůj odhad: casting je vynikající.

Při sledování Julie Atherton, Simona Lipkina, Giny Beck a Samuela Holmese, jak čarují sólově, v párech i jako kvarteto, bylo těžké si nepoložit otázku, zda existuje něco, čemu by tato čtveřice nedokázala vdechnout život a nechat to vzlétnout výš, než si daný materiál zaslouží. Dodávají hře neuvěřitelnou energii, nadšení a nepopsatelnou radost, která daleko přesahuje její zjevný potenciál.

Atherton je výjimečná v budování lehce výstředních, svérázných, ale nesmírně okouzlujících ženských postav. Eklektická směsice osudových žen, které zde ztvárňuje, je famózní. Její komediální talent je mimořádný, obzvláště skvělá byla jako matka „fašistka“ prosazující výchovu v bavlnce. Stejně tak ale Atherton odhalila křehkou a hořkou zranitelnost v monologu, kde její postava natáčí video pro seznamku: „První seznamovací video Rose Ritzové“. Je to herečka, která jede vždy na plný plyn a neustále vnímá možnosti okamžiku. Její oči září pochopením i lákavým očekáváním.

Rtuťovitý a energický Lipkin vnáší do všeho, co dělá, vzrušující prvek nečekaného. Volí netradiční herecká řešení, což vede k ryzímu komickému potěšení i k dramatickým zvratům v tónu a charakteru během okamžiku. Patří k hercům, kteří hrají celým tělem, nebojácně a podmanivě. Přítulný, lhostejný, vypočítavý, milující, znuděný, zoufalý, zběsilý i zděšený – hlas, tvář, oči, postoj i chůze se spojují, aby bez námahy vykreslily jakýkoliv obraz, který si Lipkin zamane vytvořit. Jako nečekaný ohňostroj přináší barvu a hloubku každému okamžiku.

Gina Beck působí po celou dobu vyrovnaně a stylově a své role si nesmírně užívá. Od mocné dámy popíjející koktejl, která chce na prvním rande rychle projít všemi fázemi vztahu, až po židovskou vdovu, která se na pohřbu nechá sbalit cizincem nesoucím salámový sendvič – Beck vytváří řadu hluboce poutavých a uvěřitelných postav. Jejich charakteristické rysy vystihuje s laserovou přesností. Díky jejímu podání slova ve scénáři doslova zpívají, i když zrovna nehraje hudba. Má nejlepší sólo večera – „Always A Bridesmaid“ – a podává ho s famózní drsnou a smyslnou únavou.

Foto: Piers Foley

Zatímco Lipkin ovládá trh s velkými, chlapáckými postavami, Holmes se zhostil rolí typu „slušňák z Harvardu“ a v tomto rejstříku doslova září. Jeho postavy jsou vědoucí, sžíravé i břitké, vyžívají se v úzkosti, nerozhodnosti a nejistotě. To Holmesovi umožňuje vytvořit skvělý kontrast ke všem ostatním postavám jeho kolegů. Puntičkářský, mírně utrápený, občas povrchní – Holmes baví diváky, ať už jako geekovský otec milující auta, neurotik chystající se na první rande, oportunista na židovském pohřbu nebo robotický táta posedlý bezpečností dětí s fetišem na promítání diapozitivů. Všechno mu vychází.

Kromě hereckých výkonů mají všichni čtyři umělci skvělé hlasy a jejich společné harmonie jsou přesné a podmanivé. Je těžké uvěřit, že by tato partitura byla někdy zazpívána lépe než zde, takže velká poklona Scottu Morganovi za hudební nastudování.

Sam Spencer-Lane přináší neotřelou a svěží choreografii; jediným problémem je, že jí není dost. Některým číslům by pohyb vyloženě prospěl. To, co tam je, však funguje skvěle a obsazení vše zvládá s lehkostí a jistotou.

Režie Kirka Jamesona dbá na to, aby se divák nenudil, a tempo je patřičně zběsilé. Najde se však i mnoho momentů, kdy je tichu v „oku bouře“ dovoleno narušit nevyhnutelný úprk k finále, což je jen dobře. Bohužel se však nepodařilo vyřešit nedostatky prostoru – pomineme-li horko, hrací plocha je ve stejné úrovni jako sedadla, což způsobuje, že velká část akce je naprosto v zákrytu. To by vyžadovalo naléhavou nápravu.

Tato inscenace Miluji tě, jsi úžasný, ale teď se změň je po herecké i pěvecké stránce mnohem lepší, než si samotný materiál zaslouží. Je to kus už trochu zastaralý a mdlý. Jako splasklý balónek, který má své nejlepší dny na slunci za sebou. Trik je v tom, že toto talentované obsazení do něj vhání vlastní čerstvý kyslík, takže se nafoukne nad očekávání, až téměř k prasknutí.

Téměř.

Bravo celému souboru.

I Love You, You're Perfect, Now Change se hraje v Above The Arts do 18. července 2015