RECENZE: It's Only Life, Union Theatre ✭✭✭

Julian Eaves hodnotí revui It's Only Life, představující písně Johna Bucchina, kterou uvádí Union Theatre.

Obsazení It's Only Life v Union Theatre. Foto: Pamela Raith It's Only Life Union Theatre

15. června 2018

3 hvězdy

Rezervujte nyní

John Bucchino je americký skladatel, který je u nás málo známý, a z pohledu na tuto kompilaci 23 jeho písní je celkem snadné pochopit proč.  Předvádí totiž všechny přednosti – i nešvary – amerického muzikálového psaní, které jsou u nás ceněny nejméně, zatímco disponuje málokterou ze silných stránek, které britské publikum na tomto žánru obdivuje.  Společnost Aria Entertainment Katy Lipsonové se však nenechala odradit a přináší tuto montáž jeho díla do komorního Union Theatre, dokonale načasovanou, aby uspokojila poptávku po lehkonohém, optimistickém letním kousku, ušetřeném jakýchkoli nepříjemných narážek na brexit, mistrovství světa ve fotbale nebo cokoli, co by se – téměř – týkalo současného světa.  Stejně tak bychom se mohli ocitnout v Greenwich Village kolem roku 1958: ve světonázoru, který tato revue nabízí, se od té doby zřejmě nic moc nezměnilo.  Původně toto dílo na jeviště uvedla Daisy Prince – dcera legendárního Harolda – a klidně by mohlo vzniknout o generaci či dvě dříve; vzhledem k tomu, že je v programu stále uváděna, lze předpokládat, že licenční podmínky znemožňují jakýmkoli nástupnickým produkcím výrazně změnit to, co ona a sám Bucchino (spolunávrhář tohoto opusu) smluvně stvrdili.

Foto: Pamela Raith

Jejich vkus se zjevně přiklání k ušlechtilým, dobře řemeslně zpracovaným písním, které jsou za všech okolností dokonale vychované, jen zřídka vykazují emocionální výstřelky na tu či onu stranu a mají výrazný sklon k „baladičnosti“: dává se přednost pomalému, reflexivnímu tempu s množstvím introspekce, srdcem na dlani a všemi typickými prvky amerických písňových cyklů.  Prince také režírovala první uvádění děl Jasona Roberta Browna „The Last Five Years“ a „Songs For A New World“; Bucchino je tak trochu méně nápadným nástupcem tohoto stylu.  Má zálibu ve složitém, až symfonickém klavírním doprovodu (zde skvěle zahraném neúnavným hudebním nastudováním Nicka Barstowa, který drží všechny krásně pohromadě, i když musí vše dirigovat za jejich zády!).  Bucchino však postrádá Brownův dar pro melodické háčky, jeho emocionální rozsah i dramatikův instinkt pro komické situace, a nakonec nemá ani tak jasně definovaný rukopis: místo aby si razil vlastní cestu, zdá se, že nám chce neustále připomínat, že kráčí ve stopách jiných.  To se zdá být středobodem jeho existence; může to být obdivuhodné a poctivé, ale nikdy to nepůsobí úplně neotřele.  Bucchino je navíc fascinován určitými názory a vírou, které v jeho textech dominují: představte si takového „evangeličtějšího“ Sondheima a máte představu, kam nás chce vzít.  K modlitbě.  To si možná získá americké publikum, pro které je Bůh často blízkým sousedem, ale skeptičtější Britové ho mohou považovat za až příliš zbožného pro své eschatologické chutě.  Ve výsledku máme pocit, že dostáváme spíše kázání než divadlo.

Obsazení It's Only Life v Union Theatre. Foto: Pamela Raith

Měli bychom tedy režisérku Taniu Azevedo vnímat jako někoho, kdo dělá, co může, s materiálem, který se dramatickému vzrušení dosti brání.  Azevedo před časem ohromila londýnskou scénu svou brilantní inscenací „Hello Again“ v divadle Hope Theatre, a s takovou kvalitou – kouskem toho nejlepšího od Michaela Johna LaChiusy – doslova létá.  Bucchino však, bohužel, své interprety drží při zemi, a to téměř staticky.  Horší je, že sekvence písní postrádá znatelnou logiku, což režisérce znemožňuje najít v prezentaci jakýkoli divadelní tvar: pro režisérku, jejíž silné stránky spočívají právě v této oblasti, to musí být nanejvýš frustrující.  A i když choreografie Williama Wheltona vnáší do děje pohyb a energii, zdá se, že musí spíše bojovat proti textu a partituře, než s nimi spolupracovat. Tento dojem umocňuje i usilovná snaha odhodlaného obsazení, které se musí vypořádat s řadou dalších záludných překážek (k těm se ještě dostaneme).  Navíc, ačkoli Justin Williams a Jonny Rust dělají vše pro to, aby divadelní prostor znovu přetvořili (jsou to nejstálejší a nejnápaditější scénografové na této adrese), a vytvořili nádherný apartmán v Greenwichi v pastelových barvách s bílými pruhy, doplněný lesklou lakovanou hollywoodskou podlahou ze 40. let a barem s šachovnicovým vzorem, právě tato vynalézavost vždy jako by naznačovala, že by se mělo dít mnohem víc, než se skutečně děje.

Obsazení It's Only Life v Union Theatre. Foto: Pamela Raith

Totéž platí pro herecké výkony.  Jordan Shaw shrnuje problémy tohoto díla v jednom vydařeném čísle, které zpívá vsedě na židli uprostřed jeviště; díky neustále aktivnímu světelnému designu Clancyho Flynna se z tohoto okamžiku stává událost.  Jde o čistě vnitřní zkoumání nálady a svou silnou vůlí Shaw působí, jako by mu píseň tryskala přímo ze srdce; pokud však pozorně nasloucháte textu, těžko v něm najdete něco víc než jen konvenční fráze.  Další komplikaci opět přináší bizarní akustika tohoto prostoru.  Jak již poznamenalo mnoho návštěvníků, nepřizvučené hlasy interpretů (a to i přesto, že jsem tentokrát seděl v druhé řadě tohoto komorního prostoru) letí přímo vzhůru do klenutých prostor, kde se jejich síla nenávratně ztrácí.  Naproti tomu hudební doprovod se k nám nese horizontálně a v plné síle, takže hlasy herců jsou často téměř neslyšitelné.  Jennifer Hardingová, ač disponuje skvělým hlasovým fondem, byla tímto neduhem postižena stejně, přestože se snažila ze všech sil vdechnout písním život.  Noel Sullivan se svou sytou rock'n'rollovou barvou hlasu marně bojoval o to, aby jeho zvuk zůstal s námi – budova ho prostě spolkla a k publiku se dostalo jen málo z jeho magie.  Sammy Grahamová na tom nebyla o nic lépe navzdory své precizní dikci a jemně odstíněné charakteristice postav.  A sladký, jemný tenor Willa Careyho byl v místnosti, která jako by byla zasvěcená pohlcování výkonů, v podstatě umlčen.

Obsazení It's Only Life v Union Theatre. Foto: Pamela Raith

To je hrozná škoda.  Písňový cyklus – ze všech forem nejvíce – stojí a padá na schopnosti interpretů nechat se slyšet.  A o tomto prostoru je třeba stále dokola opakovat, dokud se s tím něco neudělá, že je v tomto ohledu prostě toxický.  Je to hluboce nespravedlivé vůči hercům i divákům.  Může s tím někdo pomoci?  Mezitím se musíme smířit s tím, že Bucchino chce, abychom ho – jako skladatele – vnímali jako ten nejdůležitější prvek díla.  Bohužel, diváci to jistě vycítí a říkám si, zda si k tomu mnozí najdou cestu.  Do divadla chodíme proto, aby nás herci vzali na cestu.  Vše ostatní je řemeslo, které má být co nejméně nápadné a vždy sloužit příběhu.  Zde se zdá, že pan Bucchino chce tuto tradici podvrátit a do popředí naší mysli staví sebe a svou ambici být skladatelem.  Kdyby měl říct něco podstatnějšího, bylo by to omluvitelné, ale navzdory vší té teatrální póze je to jen lehké sousto.  Možná skutečně dostal – jak nám jedna z jeho písní opakovaně říká – vzkaz od Stephena Sondheima, ale krátký vzkaz ještě není nadšená recenze.

A stejně tak není ani tato.

Hraje se do 7. července 2018

VSTUPENKY NA IT'S ONLY LIFE