RECENZE: Koncert Jasona Roberta Browna, Royal Festival Hall ✭✭✭✭

Zleva doprava: Caroline Sheen, Jason Robert Brown a Sean Palmer, Jason Robert Brown In Concert

Royal Festival Hall

26. května 2015

4 hvězdičky

Jason Robert Brown je tak trochu „ošklivým káčátkem“ broadwayských skladatelů – někteří ho milují pro jeho chyby, jiní ho z toho či onoho důvodu nesnášejí. Někteří k němu chovají až kompulzivní náklonnost právě proto, že je oním outsiderem, ale většina muzikálových fanoušků v něm vidí labuť, která jen čeká na svůj vzlet. Kdy tedy konečně přijde jeho velký den?

Mluvíme o muži, který získal tři ceny Tony – dvě za Madisonské mosty (The Bridges of Madison County), což je po všech stránkách mistrovská partitura (přečtěte si naši recenzi zde), a jednu za Parade (další mistrovské dílo). A přesto... je stále vnímán tak trochu mimo „první ligu“. Pravděpodobně je to tím, že žádná z jeho show se na Broadwayi nehrála celé roky – jenže to samé platí i pro Sondheima, a o jeho výsostném postavení nikdo nepochybuje.

Brown se stal obětí okolností. Jeho celovečerní kusy nikdy neměly okamžitý masový úspěch; jsou to díla, která zrají pomalu a postupem času si budují kultovní postavení. Někdy jeho show neměly správného režiséra, jindy ideální obsazení, ale téměř vždy měly tu správnou hudbu. Komplexní, hudebně spletité pasáže s doteky jazzu, blues i popu, někdy v duchu pastiše, jindy zcela specifické – Brown píše samostatné písně, chorály, písňové cykly i velké muzikály. A často s geniálními, hlubokými texty. V tvorbě materiálu je neuvěřitelně plodný a právem má svou pevnou základnu fanoušků.

Londýnská část těchto příznivců se v úterý v hojném počtu sešla v Royal Festival Hall na koncertě z Brownova díla. Pod hudebním vedením Browna a Torquila Munra, s osmnáctičlenným orchestrem (včetně Brownova oblíbeného newyorského bubeníka) a oslnivou sestavou britských talentů sliboval večer mnohé – a nakonec přinesl skvělý hudební zážitek plný strhujících pěveckých výkonů.

Sledovat Browna při vystoupení s orchestrem, obklopeného špičkovými místními umělci, jasně ukázalo, proč možná není tak populární, jak by si zasloužil. Brown je nadaný skladatel, skvělý aranžér, fantastický doprovazeč a hluboce procítěný interpret své hudby – ale nemá takový hlasový rozsah a sílu, jak si on sám myslí. Jeho písně jsou vždy srozumitelnější a působivější, když je zpívá někdo jiný.

Brown koncert zahájil i zakončil skladbami ve vlastním podání. První byla „I Love Betsy“, úvodní číslo z jeho posledního broadwayského kusu Honeymoon in Vegas. Je to skvělá, energická a vtipná milostná píseň – a když ji na Broadwayi zpíval Rob McClure, byla skutečně povznášející. Brownovi se ji nepodařilo prodat se stejnou rezonancí. Stejně tak úžasná píseň „Someone To Fall Back On“ posloužila jako finále. Byla to sice Brownova nahrávka, která tuto píseň proslavila, ale jakmile slyšíte interprety jako David Burnham, Brownova verze bledne. Jak Oliver Tompsett, tak Sean Palmer, kteří se s Brownem na pódiu střídali, by předvedli hlasově mnohem silnější verzi. Pokud lze večeru něco vytknout, bylo to právě to, že si Brown zpíval své písně sám.

Nejvýrazněji se to projevilo u nové písně „Melinda“ z dosud nepojmenovaného muzikálu o životě v New Yorku 70. let – v době, kdy se střetávaly různé styly jako disco a salsa, což Brown popsal jako efekt „Bejrútu“. Píseň samotná byla úžasná, fúze stylů a energie, jakou Brown dosud nenapsal, a věští naději na skvělý taneční muzikál – potřebuje však čistší, jasnější vokální linku a přesnější dikci.

Celkově však nadšení převážilo nad Brownovým pěveckým limitem, a to i díky tomu, že je to zkušený performer, který umí trefit emoční nerv svého materiálu. Své písně umí prodat, to nepochybně. Ale jiní je umí jak prodat, tak i vyzpívat – a tento koncert byl takovými talenty nabitý.

Nezastavitelná a mimořádná Cynthia Erivo dvakrát dokázala, jak silnou kombinací mohou Brownova hudba a texty být v rukou zpěvačky, která dokáže elektrizovat každý tón. Její interpretace „Stars And The Moon“ byla dokonale odstíněná, poetická a nádherná v každém ohledu. Její ohromující podání „I Can Do Better Than That“ se stalo vrcholem večera, který zvedl sál ze židlí a přinutil Erivo k více děkovačkám, než si sama myslela, že zaslouží. Mýlila se – byl to onen „killer moment“ večera, i když o další hvězdné okamžiky nebyla nouze.

Amy Booth-Steel nabídla lákavou ochutnávku z Honeymoon In Vegas (show, které by se na Broadwayi vedlo lépe s lepším castingem) s dojemným přednesem „Anywhere But Here“. Oliver Tompsett, který vyrostl v obrovskou pěveckou jistotu, brilantně vystřihl svůj part v „The River Won't Flow“. Měl skvělou podporu vokalistů (včetně talentované Claudie Kariuki), zatímco Matt Henry jako druhý sólista na jeho úroveň tentokrát úplně nedosáhl.

Navzdory Brownovým vtipům o nedostatku času na zkoušení a poznámkám o tom, jak se vše lepilo na poslední chvíli, nebylo v samotných výkonech po improvizaci ani památky. Laura Pitt-Pulford, elegantní a úchvatná jako vždy, Bertie Carvel a Oliver Tompsett předvedli dokonalý příklad toho, proč Parade Brownovi vynesla cenu Tony. Písně „The Old Red Hills Of Home“, „You Don't Know This Man“, „It's Hard To Speak My Heart“ a „This Is Not Over Yet“ v jejich podání způsobovaly husí kůži a uzavřely první dějství dramaticky a pěvecky bezchybně.

Druhá polovina přinesla materiál z Brownova uměleckého triumfu Madisonské mosty. Zaznělo pět písní, přičemž vrcholem byli Sean Palmer a Caroline Sheen, kteří byli v „Before And After You“ a „One Second And A Million Miles“ bolestně upřímní a skvělí. Diváci tento materiál hltali – doufejme, že nějaký prozíravý producent zajistí, aby Londýn brzy viděl plnohodnotné uvedení (ideálně s Hannah Waddingham a Palmerem).

Došlo i na ukázky z produkce 13 v podání National Youth Musical Theatre, včetně hvězdného výstupu Eleanor Worthington-Cox („What It Means To Be A Friend“). Nepřekvapivě, vzhledem k filmové verzi, byla část koncertu věnována The Last Five Years, pravděpodobně Brownovu největšímu hitu. Booth-Steel zazářila v „Still Hurting“ a Tompsettovo „Moving Too Fast“ bylo velkolepé. Měl sice nelehký úkol nastoupit po Cynthii Erivo, ale zhostil se ho více než se ctí.

Bouřlivý potlesk a dlouhé ovace ve stoje si na konci vynutily přídavek – oblíbenou „Caravans Of Angels“, kterou vedl Brown a publikum se na povel přidalo v refrénu. Bylo to hřejivé a sjednocující finále této hvězdné přehlídky toho, jak dobrou hudbu Brown napsal a je schopen psát dál.

Brown v podstatě prosil všechny začínající producenty v sále, aby jeho show uvedli v Londýně – přičemž by to nemělo být nutné. Národní divadlo (The National) by mohlo a mělo uvést Madisonské mosty; Old Vic nebo společnost Jamieho Lloyda by s přehledem zvládly Honeymoon In Vegas; a Parade či The Last Five Years může dělat kdokoli, protože jsou to již zavedená díla. Vše, co potřebují, je špičkové obsazení.

Tento koncert ukázal, jak naplňující je Brownova hudba v rukou skutečně nadaných zpěváků. Jaké další povzbuzení producenti ještě potřebují?