RECENZE: The Judas Kiss, Duke Of York’s Theatre ✭✭✭✭

Jidášův polibek (The Judas Kiss). Foto: Manuel Harlan Jidášův polibek

Duke of York’s Theatre

17. března 2013 4 hvězdičky

Při druhém zhlédnutí, a nyní již v plném proudu uvádění ve West Endu, se velkolepé nastudování mistrovského díla Davida Harea o trápení, triumfech a tragédii posledních let Oscara Wilda v režii Neila Armfielda ukazuje jako uhrančivý divadelní zážitek. Nebýt jednoho do očí bijícího nedostatku, jen těžko by hledalo přemožitele v souboji o inscenaci roku.

Vše, až na jednu výjimku, v této produkci září intenzitou a mírou dokonalosti i nasazení, která se vidí málokdy. Scéna Dalea Fergusona, brilantně nasvícená Rickem Fisherem a vkusně doplněná detailními a bezchybnými kostýmy Sue Blane, tvoří dokonalý rámec pro tuto spletitou konverzační komedii. Ta se plynule proměňuje v mrazivý a hluboce smutný obraz ran, které může láska způsobit těm, kteří milují nesobecky – protože láska, jak hra tvrdí, je skutečná a život jen iluzí.

Závěrečný pozoruhodný obraz Wilda, který se směje nejprve hořce a pak sardonicky, než vyvolá představu posmrtné masky, utkví v paměti na hodně dlouho.

Tepajícím srdcem inscenace je dokonale odstíněný, až neuvěřitelně detailní, oddaný a mimořádný výkon Ruperta Everetta. Jeho Wilde je přesně tak zázračný, tvrdohlavý, inteligentní i zaslepený, jak naznačují jeho fenomenální texty. Everett je naprostým zjevením – kdo by byl řekl, že je schopen tak hluboké a dojemné práce? Přirozeně šarmantní Charles v Rozmarném duchu – ano! Skvěle zvládnutý Higgins v Pygmalionu – jistě! Ale tento jízlivý, jemný, sebedestruktivní, intelektuální, pyšný, umíněný, smyslný, vtipný, okouzlující, romantický, altruistický a nakonec zlomený irský milovník Oscar Wilde?

Jak se ukazuje, díky Armfieldově vnímavé režii působí Everett jako ta nejlogičtější a jediná možná volba. Je prostě úžasný.

Navíc se mu, opět s jednou výjimkou, dostává vynikající, neúnavné a skvostné podpory od zbytku obsazení.

Často se stává, že malé role hrají mladí, nezkušení nebo nevhodní herci, protože se producenti snaží šetřit náklady. Zde je však každá malá role obsazena a zahrána naprosto bezchybně.

Ben Hardy (jako smyslný, občas nahý a bisexuální Arthur) je naprosto autentický, soustředěný a přítomný v každé scéně. Phoebe v podání Kirsty Oswaldové je stejně trefná a přináší vydařené komické momenty. Alister Cameron je ztělesněním dokonalého a neoblomného komorníka; moment, kdy odmítne od Wilda spropitné, je dojemný a výmluvný – prostě vyjadřuje úctu, s jakou obyčejní lidé vzhlíželi k Wildovi jako k onomu vzácnému úkazu: celebritě, která byla vždy laskavá.

Ve druhém dějství Tom Colley, úchvatně nahý a téměř beze slova, podává ucelený a výstižný obraz toho, proč byl Lord Alfred Douglas pro Wildovu popularitu a společenské postavení tak osudný.

Jako Robbie Ross, Wildův první mužský milenec, je Cal Macaninch bezchybný. Jasně buduje jejich pouto, bolest, která je rozděluje i spojuje, většinou nevyřčenou nedůvěru k přitažlivosti a excesům Lorda Alfreda i specifickou hrůzu z role prostředníka v rozvráceném manželství. Je to parádní výkon, který funguje v každém ohledu – okamžik ve druhém dějství, kdy si Ross a Wilde stisknou ruce v nevyřčené a nepopiratelné lásce, je silný a drásavý. Je to jedna z nejlepších scén o definitivním odloučení bývalých milenců, jaké byly kdy napsány.

Inscenace je pohlcující, vzrušující, střídavě vtipná i tísnivá.

O kolik víc by rvala srdce, o kolik víc by byla rezonující a hlubší, kdyby byl do role Lorda Alfreda Douglase obsazen skutečný herec, a ne ten vřeštící, únavný a nesnesitelný „mistr falešných tónů“ Freddie Fox – onen nedostatek neschopný vyvolat jediný pousmání ani jako Simon Bliss v Rozmarném víkendu. Co kdyby tuto roli hrál Ben Whishaw, Max Bennett nebo Tim Mison – schopní, vnímaví herci, kteří by dokázali balancovat na hraně mezi opojnou, svůdnou krásou a odpudivou, sebestřednou povahou třetího syna markýze z Queensberry?

Fox z role nevytěžil nic a vyloženě sráží úspěch ostatních výkonů – jeho nereálný, hloupý a teatrálně únavný projev otupuje vše kolem něj. Namísto ztvárnění podstaty Wildova dilematu a zdůraznění lidské stránky jejich nešťastného vztahu je Fox v každém ohledu zcela nepřesvědčivý a upírá publiku šanci cítit to, co cítil Wilde, a trpět tak, jak trpěl on.

Kouzlo je však v tom, že Fox nakonec celé dílo nezničí. Rozhodně to není takové, jaké to mohlo být, což je velká škoda, ale i tak jde o pozoruhodný divadelní zážitek.

A to díky síle Hareova textu, Armfieldově vizi a Everettovu oslnivému hvězdnému výkonu.

S Foxem to nemá společného vůbec nic.