RECENZE: Keith?, Arcola Theatre ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje hru Keith? od Patricka Marmiona, kterou uvádí londýnské Arcola Theatre v Dalstonu

Mark Jax (Morgan) a Joseph Millson (Keith). Foto: Idil Sukan Keith? Arcola Theatre, Dalston

18. února 2019

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Upřímně řečeno, podle toho, jak to v britských divadlech chodí, by si člověk mohl myslet, že Molière v životě nenapsal nic jiného než Tartuffa. Ve skutečnosti jich napsal spoustu, a zatímco z výrobního pásu sjíždí další „verze“ jeho pozdního vrcholného díla, člověk začíná doufat, že by se i jiní domácí producenti a dramatici mohli konečně podívat i na ty ostatní. Jean-Baptiste přece čekal celou svou kariéru, než stvořil tuto zdánlivě prostou a lehce srozumitelnou komedii iluzí. Přesto je to znovu Tartuffe, který dostává co proto v této nové inscenaci z londýnského Hackney. Příběh o falešném duchovním, který se vloudí do přízně – a k majetku – groteskně tupé měšťanské rodiny, dokáže je připravit o veškeré jmění i střechu nad hlavou, aby byl v poslední vteřině poražen revolučním zásahem deus ex machina, jenž obnoví status quo. Skutečná revoluce měla přijít až o pár desetiletí později, ale to byla tehdy ještě hudba budoucnosti.

Sara Powell (Veena) a Natalie Klamar (Roxy). Foto: Idil Sukan

Samotný text Patricka Marmiona (který zde nedávno bodoval svými hrami „Great Apes“ a „The Divided Laing“) je nesmírně vtipný. Zatímco jsem v baru čekal na začátek představení, přečetl jsem si první dějství a smál jsem se nahlas... opakovaně... ať jsem se snažil sebevíc to potlačit. I samotná inscenace na hlavní scéně začíná slibně: Joseph Millson předvádí v titulní roli prvotřídní výkon. Působí jako švihácký, moderní fešák v jemně pletených copech a „etno“ ohozu, s odhalenou hruďou (strohý design parketové podlahy navrhla Jemima Robinson, takže kostýmy jsou možná její práce – pokud ne, díky patří supervizorce Bex Kempové). Millson ale boduje především svým komediálním nadáním. Neexistuje vteřina, kterou by plně neovládal; v každém okamžiku dělá naprosto přesná rozhodnutí o tom, kdy se pohnout, kdy zůstat stát, kam se podívat, kdy promluvit nebo kdy změnit výraz. Je to zkrátka mistrovská lekce komediálního herectví.

Obsazení zbytku souboru už tak šťastnou ruku nemělo. Natalie Klamar sice ke konci druhého dějství dosahuje slušných komediálních výšin v roli dcery Roxy, která se pustí do boje s vetřelcem, ale trvá to dlouho, než se prokouše podivně suchopárnou stylizací postavy, o níž autor v programu píše, že může být „vlastně dost povrchní“. Podobně její rázná matka Veena v podání Sary Powell působí v takto lehkovážném žánru poněkud nepatřičně. Lizzie Winkler coby domnělá brazilská služka Anna naráží na podobné potíže s hledáním správného tónu i přízvuku, který jí neustále kolísá. Pokud jde o bohatého otce Morgana, Mark Jax sice hraje s dobrým úmyslem, ale není ani dostatečný klaun, ani dostatečný hlupák na to, aby vyvolal větší salvy smíchu. A Aki Omoshaybi jako Roxyin nápadník Mo sice rozdává sympatické úsměvy, ale nedokáže nás přesvědčit o své prázdnotě, a tak humorně zůstává na půli cesty – největší smích večera sklidí za kousek se svým kostýmem, což mluví za vše.

Aki Omoshaybi (Mohammed). Foto: Idil Sukan

Kdo za to může? Část viny musíme připsat na vrub poměrně nezkušenému režisérovi Oscaru Pearceovi, což je škoda. Je to chytrý a talentovaný tvůrce a z tohoto drobného nezdaru se jistě oklepe. Jeho dřívější fraška o Laingovi byla skvělá zábava, na kterou rád vzpomínám. Ale ona hra byla o myšlenkách a jejich absurdní moci nad lidmi. Toto je úplně jiné dílo: Molière své postavy miluje a zároveň jimi pro jejich domýšlivost opovrhuje. V tom je zásadní rozdíl. Tuto lásku k postavám musíte najít, jinak komedie nefunguje. A já jsem ani na vteřinu neuvěřil, že by v této inscenaci kdokoli kromě Keithe věděl, co to slovo znamená. Jeho koketní interakce s publikem to jen potvrzuje, mnohem víc než jeho tvrzení (mají se brát vážně?), že je jakousi reinkarnací Dionýsa. On jediný má schopnost promlouvat – a to často – přímo k našim srdcím.

Millson tak nekrade jen peníze ostatních postav, ale celou show pro sebe. V minimálně dvou ostře kontrastujících polohách, které zvládá s naprostým přehledem, jako jediný ví, jak každou repliku „namířit“ k přesně dávkovanému smíchu. U ostatních, pomineme-li občasné záblesky štěstí, se takto konzistentní odezva nedostavuje – ani u mě, ani u okolního publika. Zbytek obsazení sice odříkává své repliky dostatečně rychle, občas až příliš, ale v tom je ten problém: nepůsobí dojmem, že by (a) přemýšleli o jejich skutečném významu, nebo (b) sami chápali, čeho chtějí dosáhnout, natož co říkají. Text spíše „necítí“, a tak ho necítí ani divák. Hraje se to pro rozum, ale nezasáhne to emoce. Molière by měl umět obojí. Přitom jde o inteligentní a zkušené herce, tak proč se to tak zvrtlo?

Lizzie Winkler (Anna). Foto: Idil Sukan

Pravdou je, že v dramaturgii jsou do očí bijící mezery. Člověk má neustále pocit, že se tu a tam vystřihla scéna, že celé stránky dialogů zůstaly ležet ve zkušebně bez ohledu na škody, které to napáchá na tempu a uvěřitelnosti děje. Herci musí znovu a znovu vstupovat na scénu bez adekvátní přípravy na důležité dějové zvraty, takže jsme se přistihli, jak vypínáme a ptáme se sami sebe: „Moment... jak se tohle stalo?“, což nás odvádělo od soustředění na příběh. To je pro hru fatální. Pokud pozornost publika odběhne od toho, co se děje před nimi, je velmi těžké ji získat zpět. Pokud je moje domněnka o škrtech správná – a nemám jak si to ověřit – rád bych věděl, kdo o ně požádal. A proč.

Takže, pokud máte chuť na další průlet tímto už tak dost ohraným dramatem, jděte. Uvidíte jeden velmi dobrý výkon a je to skutečně Millsonovo představení, což – i když těsně – ospravedlňuje mé hodnocení. Pokud ne, objednejte si scénář u nakladatelství Aurora Metro Books a užijte si dobrou zábavu u čtení.

Hraje se do 9. března 2019

REZERVUJTE VSTUPENKY NA KEITH? V ARCOLA THEATRE