RECENZE: Kinky Boots, Adelphi Theatre ✭✭✭✭

Kinky Boots

Adelphi Theatre

17. září 2015

4 hvězdičky

RESERVUJTE ZDE Stále se najdou tací, kteří nevěřícně kroutí hlavou nad tím, že muzikál Kinky Boots získal v roce 2013 cenu Tony za nejlepší muzikál, nejlepší choreografii a nejlepší původní hudbu. Zvláště v roce, kdy mu konkurovala Matilda – dílo, které je při jakémkoli srovnání ve všech těchto základních oblastech kvalitnější. Po pravdě řečeno, toto údivem kroucení hlavou se týká spíše cen Tony jako instituce než samotných děl Kinky Boots a Matilda. Zásadní rozdíl mezi nimi je v tom, že Matilda je geniálně řemeslně zpracovaná nadanými tvůrci a přežije i nevýrazné obsazení, zatímco Kinky Boots je muzikál podle šablony a zcela spoléhá na špičkové interprety, aby dosáhl síly a kouzla. Londýnská premiéra v Adelphi Theatre má naštěstí k dispozici právě takové prvotřídní obsazení. Z toho důvodu si pravděpodobně povede velmi dobře i na cenách Olivier, ačkoliv pokud dojde k transferu, muzikál Mrs Henderson Presents by mohl v konkurenci zapůsobit podobně jako Matilda v roce 2013. (Přečtěte si naši recenzi broadwayské produkce ZDE)

S libretem Harveyho Fiersteina, hudbou Cyndi Lauper a s Jerrym Mitchellem v roli režiséra a choreografa musel být hlavní tvůrčí tým Kinky Boots pro investory sázející na jistotu velmi uklidňující. Pravdou však je, že nikdo z této trojice v Kinky Boots nepředvádí nic, co by se byť jen blížilo jejich nejlepším výkonům. Kdyby toto trio bylo zcela neznámé, pochybuji, že by se show vůbec kdy dočkala uvedení.

Částečně je to dáno tím, že muzikál je adaptací filmu a mnoho se při převodu na jeviště ztratilo. Navíc jde o adaptaci vytvořenou Američany o Britech, britském prostředí, sociálních otázkách a třídních rozdílech, přičemž všechny tyto ryze britské aspekty jsou prezentovány skrze americký filtr. Hlavní postavy mluví v rytmu New Yorku, nikoliv Northamptonu. Přes všechno leží americký opar, který příběh a postavy spíše tlumí, než aby jim dodal na srozumitelnosti. Břemeno ležící na hercích je o to těžší, že se musí tímto filtrem prokousat, aby uvolnili vnitřní „britskost“ a dali jí řád. Roztříštěná a šablonovitá povaha vyprávění jim v tomto úkolu příliš nepomáhá.

Takovýto analytický přístup mi však může pomoci s mým úkolem…

Top 5 důvodů, proč Kinky Boots na West Endu donutí každého zvolat „Everybody Say Yeah“:

1. Amy Lennox

Lennoxová je senzační v roli Lauren, potrhlé tovární dělnice, která flirtuje se šéfem a nakonec si získá jeho srdce. Je to komediální tour-de-force; Lennoxová nepromešká jedinou příležitost k vtipu a hraje s naprostým nasazením. Naprosto si krade každou scénu pro sebe a její geniální sólo „The History of Wrong Guys“ je prvním momentem v show, kdy si řeknete, že Lauperová možná přece jen má na to složit broadwayskou partituru. Začněte na tu cenu Olivier už vyrýt jméno, protože pokud existuje spravedlnost, Amy Lennox má vítězství v kapse.

2. Killian Donnelly

Donnelly je vynikající v roli poněkud prostého, nudného a zmateného dědice krachující obuvnické dynastie. Má v sobě nesmírně sympatickou vlídnost, díky které i ty nejvíc neohrabané pasáže fungují lépe, než by měly (a než v jakých fungovaly na Broadwayi). Například scéna, kdy se náhle obrátí proti své návrhářce a přítelkyni Lole a je k ní nečekaně krutý, v Donnellyho podání dává smysl. Svému „psímu pohledu“ a roli obyčejného chlápka dodává neodolatelnou sílu svým energickým, vznosným hlasem. Je to ukázkový příklad toho, jak udělat ze slabé postavy silnou. Jeho vokální výkony v „Not My Father’s Son“ a „Soul Of A Man“ jsou naprosto špičkové. Skvělý, povznášející výkon.

3. Matt Henry

Jmenovala se Lola a byla to showgirl… Píseň Barryho Manilowa dává veškerou potřebnou inspiraci pro upovídanou a temperamentní drag queen Lolu (alias Simona, trénovaného boxera a odcizeného syna). Matt Henry se do své role obul naplno a předvádí bravurní výkon se vší parádou. Jako Lola je oslnivý, praštěný a nespoutaný; Henry si užívá každé číslo, kde se výstřednost mísí s jízlivými postřehy. Jeho hlas je fenomenální, zejména v pompézním finálovém čísle „Hold Me In Your Heart“. Bez make-upu a kostýmu už nepůsobil tak suverénně, ale vytvořil pěknou chemii s homofobním dělníkem Donem (v podání sympatického Jamieho Baughana). I když se mu ne vždy daří zakrýt nedostatky scénáře (scéna v domově důchodců s jeho starým otcem působí křečovitě), Henry představuje čirou zábavu na hodně vysokých podpatcích.

4. Talentovaný soubor

Celé obsazení pulzuje vitalitou, zpívá s ladnou přesností (i když artikulace občas pokulhává) a tančí s nespoutanou radostí. Velká čísla jsou barevná, efektní a poctivě odpracovaná. Menší role jsou kvalitně obsazeny, přičemž vyčnívají Michael Hobbs jako George a Amy Ross v roli Nicoly – první pro svou upjatou ušlechtilost a humor, druhá jako ambiciózní nositelka lodiček od Jimmyho Choo.

Když jsou všichni na scéně, zpívají a tančí, je téměř nemožné se neusmívat. Finále obou dějství jsou naprosté pecky, u kterých si budete podupávat bez ohledu na to, co máte zrovna na nohou. Je těžké odolat nutkání tančit nebo tleskat do rytmu těchto optimistických melodií.

5. Kostýmy a osvětlení

Gregg Barnes vytvořil pro Lolu a její „anděly“ úžasně táborové, okázalé kostýmy, z nichž některé musíte vidět, abyste věřili, a které hlučně křičí o individualitě a přijetí. Kenneth Posner vše bravurně nasvítil – Kinky Boots stojí za to vidět už jen kvůli světelné show během posledního sóla Loly.

Top 5 důvodů, proč Kinky Boots na West Endu nedonutí každého zvolat „Everyone Say Yeah“:

5. Vyvážení zvuku – John Shivers

Rovnováha mezi zpěváky a orchestrem často není taková, jaká by měla být. Orchestr je příliš hlasitý a posílení hlasů zpěváků nestačí k tomu, aby texty písní vynikly. U nového muzikálu je to mrzuté, protože rozumět slovům je zde klíčové.

4. Režie – Jerry Mitchell

Mitchellovým největším přínosem jsou svižné a poutavé taneční sekvence. Obzvláště vydařená jsou čísla využívající dopravní pásy v továrně na boty. Ale jako režisér se příliš soustředí na flitry a záři reflektorů a málo na to, aby příběh nebyl tak přeslazený a až příliš polopatický.

Představení sice sází na srdce a morální poselství, ale co skutečně potřebuje, je větší šarm a režisér, který by věděl, kdy ubrat na tlaku. Mezi vším tím glancem a vyrýsovanými svaly by neuškodilo trochu více jemnosti a rafinovanosti.

3. Scénografie – David Rockwell

Scéna je fádní. Je sice účelná a kompaktní, což nepochybně zlevní budoucí turné, ale nedokáže věrně zprostředkovat atmosféru velmi odlišných lokací, kde se děj odehrává – což by rozhodně měla.

2. Hudba – Cyndi Lauper

Partitura Lauperové je tak trochu směska. Chybí jí celistvý rukopis; ani na chvíli nemáte pocit, že posloucháte specifický zvuk Kinky Boots. Většina materiálu je okamžitě zapomenutelná, i když je podána ve špičkové kvalitě. Písně, které vyčnívají, už byly zmíněny; za pozornost stojí ještě „Sex Is In The Heel“, a to téměř výhradně díky hereckým výkonům.

Nejchytřejší věcí, kterou Lauperová udělala, je zajištění toho, aby každé dějství končilo strhujícím hitem v podání celého souboru. To skvěle funguje a zaručuje, že diváci o přestávce i po představení nešetří chválou. Zklamání z většiny hudby se tak nějak rozplyne v dozvuku těchto pozoruhodných hymnů a nesmazatelných vzpomínek na „The History Of Wrong Guys“ v podání Lennoxové či „Hold Me In Your Heart“ v podání Henryho.

Člověk se neubrání úvaze, jakou hudbu by pro Kinky Boots asi napsal Jerry Herman, a nelze si nepřát, aby to býval udělal.

1. Libreto – Harvey Fierstein

Ať se na to díváte jakkoliv, libreto patří k Fiersteinovým slabším kouskům. Je to v podstatě skládačka jeho typických postav, situací a uštěpačných poznámek, postříkaná sentimentalitou všude tam, kde hrozilo, že by dílo mohlo získat hlubší vhled. Je to prvoplánové a extrémní; jemnosti se zde nedostává.

V představení je sice čemu se smát, ale není v něm dost materiálu, který by udržel skutečný zájem po celý večer. Hlavní postavy nejsou dostatečně prokreslené a konzistentní; pokud na scéně fungují, je to především díky osobnímu kouzlu představitelů.

Aby se toto dílo mohlo zařadit mezi velké broadwayské muzikály, potřebovalo by ještě vybrousit – libreto, hudba i režie by zasloužily více práce.

Ale…

Závěrečná čísla obou dějství jsou skutečně zážitkem. Když si vybavíte Kinky Boots, budou to právě skladby „Everybody Says Yeah“ a „Raise You Up/Just Be“, které vám vykouzlí úsměv na tváři. Přidejte k tomu výrazné výkony Lennoxové a Henryho a máte před sebou westendský hit, který je v mnoha ohledech lepší než jeho broadwayský předchůdce.

RESERVUJTE SI VSTUPENKY NA KINKY BOOTS