RECENZE: Here Lies Love, Dorfman Theatre v budově National Theatre ✭✭✭✭✭

Natalie Mendoza jako Imelda Marcos v muzikálu Here Lies Love. Foto: Tristram Kenton Here Lies Love Dorfman Theatre v Národním divadle 15. října 2014 5 hvězdiček

Zkuste si představit – pokud je to vůbec možné – levobočka vzešlého ze spojení titulů Tommy, Jesus Christ Superstar, Evita a Assassins. Nejde vám to? Pak vyrazte do nově otevřeného Dorfman Theatre v Národním divadle (jde o parádně zrekonstruované a přejmenované Cottesloe Theatre), kde hostuje výbušná a famózní produkce divadla The Public Theatre. Představení Here Lies Love v režii fenomenálního Alexe Timberse, k němuž napsali hudbu a texty David Byrne a Fatboy Slim, je prostě zážitek.

Program uvádí Here Lies Love jako „revoluční muzikálový zážitek“, což je naprostá pravda, ale zároveň to neříká všechno. Je to především strhující divadlo; právě onen bytostný přístup k divadelnosti a její využití tvoří základ jeho naprosté přístupnosti a obrovského úspěchu.

Způsob inscenování je promyšlený: vytváří imerzivní efekt pro ty, kteří jsou přímo na tanečním parketu na úrovni jeviště, a voyeurský pro diváky v galeriích. Publikum se rázem stává nedílnou součástí děje. „Imerzivci“ představují lid Filipín, prožívají akci z bezprostřední blízkosti a podle svého uvážení se přidávají k propagandě, která je ponouká k pohybu, zpěvu či emocím, nebo jí vzdorují. Diváci na místech k sezení pak mohou být – podle nátury – jinými Filipínci, buď méně zapojenými, nebo těmi, co litují, že nejsou dole na parketu, či zbytkem světa, který vše s úžasem a fascinací sleduje. Bránit se zapojení do tohoto dechberoucího kousku divadelní magie zkrátka není možné a vlastně ani rozumné.

Scéna Davida Korinse je – citujme Karlíka a továrnu na čokoládu – k neuvěření. Není to jen scéna; je to cokoli, čím zrovna potřebuje být. Jde o opojný, integrovaný design, který pulzuje barvami, světlem a neustálými proměnami, a sám o sobě dokonale ztělesňuje koncept mediálních propagandistických kampaní. Kdyby existovala Pulitzerova cena za scénografii, Korins by ji měl v kapse.

Chytré pohyblivé plošiny vytvářejí dojem diskotéky (čemuž napomáhá i gigantická zrcadlová koule) pro imerzivní zónu, ale zároveň drží politické dění a vývoj na vyšší úrovni, než kam dosáhnou běžní smrtelníci – tedy až na momenty, kdy politici sestupují mezi lid pro své vlastní účely. Každá stěna v tomto prostoru se může proměnit z holé plochy v kulisu nebo projekční plátno. Na magickém a proměnlivém Korinsově designu není jediný detail, který by nepodtrhoval nebo nebudoval záměr tohoto živého díla. Je to fenomenální.

Děj sleduje vzestup a pád Ferdinanda a Imeldy Marcosových, ovšem prizmatem Imeldina osudu: její počáteční lásku k Ninoyi Aquinovi a následné odmítnutí z jeho strany; bleskové dvoření se Marcose v jeho nepřítomnosti; jejich svatbu a triumfální první léta, kdy vypadali jako filipínský pár z Camelotu; jejich postupné korumpování a svádění pozlátkem západního bohatství a moci; jejich excesy a brutalitu během vlády; věznění a vraždu Aquina; Ferdinandovu nevěru a uchvácení absolutní moci; honbu tisku za pravdou o mýtu jménem Imelda; rozklad jejich moci a konečně lidovou revoluci, která vyvrcholila jejich evakuací do bezpečí americkou vládou. Silná a důležitá témata.

V jádru jde o „prokomponovaný“ muzikál: chytlavé taneční pecky, procítěné balady i úderné hymny. To vše doplňují sekvence ze skutečné historie – nahrávka předehry k sexu mezi Ferdinandem a jeho milenkou-herečkou je překvapivě šokující a vražda Aquina vám zastaví srdce, přestože jde o historicky známý fakt. Působí tu něco nepopsatelného – podmanivá krása hudby dává zvěrstvům ještě větší váhu. Skvělá hudba a texty se zde spojují v prvotřídní divadlo.

Obsazení je vynikající.

Natalie Mendoza je jako Imelda úžasná a precizně vykresluje její cestu od nevinné ingénue po zmatenou královnu, aniž by se snažila přikrášlovat ty ďábelské a sobecké cesty, po kterých Imelda ve svých střevíčkách kráčela. Její hlas je silný, jistý ve výškách i hloubkách, s nádherně plným středem, bohatý a vibrující energií. Je krásná, elegantní, s noblesou nosí úchvatné kostýmy Clinta Ramose a s diváky navazuje přímo intoxikující kontakt. Její interpretace písně „Why Don’t You Love Me“ je vrcholem řady bezchybných výkonů, plná emocí a hlasové suverenity.

Mark Bautista je jako Ferdinand překvapivě sexy; má v sobě lehkost pohybu i hlasu. Svádí publikum stejně efektivně jako Imeldu. Jeho hlas je nádherný, zejména ve vyšších polohách, a jako všichni zde, i on tančí naprosto skvěle, až hypnoticky. Energická a nekompromisní choreografie Annie-B Parsonové je rafinovaně složitá, ale vždy slouží danému momentu a Bautista v ní naprosto exceluje.

Bautista a Mendoza společně vyvolávají vzpomínku na Kennedyovy, což tomuto politicky nabitému dílu dodává další vrstvu k zamyšlení. Není to jen kus o režimu Marcosových; je to o korupci západní demokracie a o tom, co drží její základy pohromadě.

Dean John-Wilson je v roli Ninoye Aquina skvělý. Působí charismaticky, oddaně boji za správnou věc a nakonec hrdinsky – tvoří tak protiváhu k nablýskanému světu Marcosových. Další špičkový hlas a talentovaný tanečník; další strhující výkon. Obzvláště působivý je v písni „Gate 37“, která končí jeho zavražděním.

Píseň „When She Passed By“ je prvním číslem, které jasně naznačuje, že je „něco shnilého v státě dánském“. Gia Macuja Atchinson v roli Estrelly (Imeldiny kamarádky z dětství, která je odvržena, jakmile Marcos začne vábit) v ní popisuje, jak byla šťastná na svatbě Marcosových, přestože nebyla pozvána a přihlížela jen z davu na ulici. Atchinson má nádherný, expresivní hlas s křišťálovou čistotou. Její druhé číslo, „Solano Avenue“, je stejně působivé v navození změny nálady. I v ovlivnění mysli.

Martin Sarreal v roli DJ, který přivádí „Imerzivce“ do varu a diriguje celou tu diskotékovou show, je prostě poklad. Jeho energie se vymyká všem měřítkům a dav zvládá naprosto bravurně. Pak dostane prostor v závěrečném čísle „God Draws Straight“ – prosté, krásné melodii s textem vycházejícím přímo z výpovědí svědků tehdejších událostí. Je to totální změna nálady i hudby; vliv rodiny Marcosových končí a lidé v Manile přinášejí do svého světa mír. Podmanivé a vznešené.

Celý soubor exceluje; nasazení všech účinkujících je neuvěřitelné a každá vteřina má své opodstatnění. Timbers vytvořil výjimečné divadlo, které je stejně inovativní a podnětné jako krásné a radostné. Bez nadsázky mohu říct, že jsem nikdy nic podobného neviděl. Nádherná záležitost, která vás nenechá v klidu.

Podívejte se, co si o Here Lies Love mysleli diváci po premiéře:

http://www.youtube.com/watch?v=c51Po0eJCdw