RECENZE: Malá Miss Sunshine v divadle Arcola Theatre ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje muzikál Little Miss Sunshine, který se nyní uvádí v divadle Arcola Theatre před svým britským turné.

Zleva vepředu: Lily Mae Denman, Sev Koeshgerian, Laura Pitt-Pulford. Vzadu: Paul Keating, Gary Wilmot, Gabriel Vick. Foto: Manuel Harlan Little Miss Sunshine

Arcola Theatre,

1. dubna 2019

3 hvězdičky

Rezervujte lístky

Zatímco se před divadlem Apollo na Shaftesbury Avenue vinou fronty nadšených dětí a jejich poslušných rodin, které se přišly poklonit modle jménem „Jamie“, divadelní manažeři po celé zemi pátrají po svém vlastním svatém grálu muzikálového světa: zaručeném hitu srovnatelných rozměrů. Produkční společnost Selladoor ve spolupráci s Arcola Theatre věří, že jej možná našla v této evropské premiéře téměř deset let starého díla, které vzniklo mezi Sundance, La Jollou a Off-Broadwayí. Příběh o malé holčičce z Nového Mexika, kterou uhranul showbyznys a která přiměje celou svou rodinu, aby ji doprovodila na soutěž krásy pro batolata ve vzdálené Kalifornii, je částečně bizarní rodinnou „freak show“, částečně road movie a částečně pohádkou. Je to fúze, kde se „Annie“ potkává s „Gypsy“ a „Matildou“. S libretem Jamese Lapinea a hudbou Williama Finna – týmu, který slavil obrovský úspěch s „The 25th Annual Putnam County Spelling Bee“ – slibuje show mnohé. Režisér, zakladatel a šéf Arcoly Mehmet Ergen, má za sebou dlouhou historii zázraků s neobvyklým a náročným hudebním divadlem, což slibuje ještě víc. Pro rozsáhlé národní turné byl sestaven poměrně velký soubor (včetně čtyř dětí, z nichž každé musí mít alternace a doprovod), který zamíří do významných (tedy kapacitně velkých) sálů. V ansámblu se objevují někteří z nejlepších muzikálových herců v zemi.

Zleva zepředu: Laura Pitt-Pulford, Gabriel Vick, Gary Wilmot, Paul Keating, Lily-Mae Denman a Sev Keoshgerian. Foto: Manuel Harlan

Když už o tom mluvíme, myslím, že tou největší radostí této produkce je herecké obsazení. Přestože instinkt diváka vede k sympatiím k hlavní postavě a trojici spratků, kteří se kolem ní motají, člověk musí mít opravdu v oblibě tyhle „automaty“ z divadelních škol, aby si je oblíbil. Já je osobně zbožňuji: konkrétně ty tři gremlinské trapičky, „Mean Girls“ (ano, to JE název jiného představení), které pošťuchují a terorizují nezdolnou optimistku a roztomilou idealistku Olive (v podání Lily Mae Denman, Evie Gibson nebo Sophie Hartley-Booth), toužící stát se hvězdou soutěže krásy. Krásně napsané optimistické melodie Williama Finna těmto postavám sedí nejlépe a show je podle mě nejsilnější v momentě, kdy jsou právě ony ve středu dění.

Lily-Mae Denman a Mean Girls v muzikálu Little Miss Sunshine. Foto: Manuel Harlan.

Zbytek rodiny nám servíruje poněkud hutnější sousto, které vyžaduje silnější žaludek a dost možná i jinou hudbu, nebo dokonce celou show. V roli trpělivé matky Sheryl Hooverové, jediného člena party, který má pevnou vazbu na realitu, podává Laura Pitt-Pulford další brilantní výkon. Její postava je plná drobných, výmluvných detailů a vrtochů, které nám připomínají její výjimečné kvality zpívající herečky – ustaraná tvář, bystré oči, lidskost i něha; je první, kdo se staví čelem k nebezpečí, kterému rodina čelí, zatímco ostatní před ním utíkají. Její protějšek, snílkovského manžela Richarda, hraje Gabriel Vick – tentokrát působí statněji a usazeněji – a věrohodně ztvárňuje chlápka, který řídí obytnou dodávku VW (o té za chvíli) a chce změnit svět, zatímco se sám stává čím dál konvenčnějším a nudnějším. Pak je tu Sherylin syn z předchozího manželství, Dwayne, který se rozhodl pro mlčení a čte (samozřejmě) Nietzscheho; nováček Sev Keoshgerian mu dodává pozoruhodnou sílu. Stín, který vrhá, je však jen prchavý: srdce show – jako u většiny muzikálů – leží pevně v rukou pozitivismu. Lepší ilustraci než dědečka Hoovera, prostořekého seniora šňupajícího heroin, si snad ani nelze představit. Gary Wilmot ho hraje s naprostým citem a neomylným umem: jeho stěžejní číslo „The Most Beautiful Girl In The Van“ je mistrovským kouskem muzikálového řemesla a jediným momentem, který diváky skutečně chytne za srdce. Je prostě skvělý.

Paul Keating v Little Miss Sunshine. Foto: Manuel Harlan

Na tuhle jízdu se vydává i Paul Keating v roli Franka, Sherylina gay bratra, zkrachovalého akademika se sebevražednými sklony, jehož hlas prozrazuje zářivé teplo jeho duše. V jedné z nejvíce „naroubovaných“ scén scénáře Frank během cesty náhodou narazí na dvě postavy ze své minulosti: svého bývalého milence Joshuu Rose (Matthew Macdonald) a konkurenta, který mu ho přebral, úlisného Larryho (Ian Carlyle) – oba herci hrají i další role, dobrosrdečného Kirbyho a křiklavého moderátora soutěže Buddyho. Dočkáme se také dvojrole v podání čím dál zajímavější Imeldy Warren-Green: pochmurně vtipné „poradkyně pro pozůstalé“ (pokud jsem to zachytil správně) Lindy a neohrabaně drzé Miss Kalifornie.

Gary Wilmot, Laura Pitt-Pulford, Gabriel Vick a Paul Keating v Little Miss Sunshine. Foto: Manuel Harlan

Samozřejmě je tu ještě jedna postava: dodávka, která veze Hooverovy přes několik států. Víte, představení, ve kterých hrají vozidla a která jsou úspěšným kusem jevištní práce, je obvykle využívají střídmě, aby se z nich nestalo rozptýlení nebo přítěž. Dokonce i titulní auto v „Chitty Chitty Bang Bang“ není na scéně zas tak často. V „Oklahomě!“ se onen kočár se střapci objeví jen jednou, a to až na samém konci. V „Ragtime“ má auto Coalhouse Walkera Jnr. – zásadní prvek dramatu – pouze jednu scénu. Brad a Janet nestráví v autě cestou k Frankenfurterovi více než jednu krátkou scénu. A tak dále. V jiných show je vozidlo buď tak obrovské, že si jeho přítomnost ani neuvědomujete („Titanic“, „Return to the Forbidden Planet“), nebo způsobuje nekonečně rušivé a neohrabané přechody („On The Twentieth Century“). Tady se skrývá důležité ponaučení. Stejně jako v nedávno uváděném muzikálu „Violet“, když se velká část představení odehrává tak, že lidé sedí ve voze a vlastně nic jiného nedělají, má obsazení pekelně těžkou práci udržet pozornost publika. A to se potvrzuje i zde.

Scénografie Davida Woodheada zahaluje jeviště do silniční mapy jihozápadu, která evokuje rozsah a dosah cesty. Svým způsobem bych si přál, aby u toho zůstalo a nechal pracovat naši představivost. Ale ne. Musíme tu mít výsuvný podvozek, na který se rozestaví kuchyňské židle, aby se z nich „stal“ autobus: výsledek není ani ryba, ani rak. Naštěstí se od něj ve druhém dějství úplně upustí, ale až po Lapineově bizarně utahaném a ledabylém ukončení první poloviny. Nedá se to nazvat koncem. Strukturálních zvláštností je tu víc: v první polovině je jeden flashback manželů. Nikdo jiný takovými vzpomínkami obdařen není a k manželům Hooverovým se už nevrátí. Nikdy mi nebylo jasné proč. Poté Olive pronásleduje trio mozartovských komentátorek, „Mean Girls“, které se objevují a vpadají do scén ostatních, aniž by si jich kdokoli kromě naší hrdinky všiml. Jejich schopnost takto jednat se však omezuje na první dějství; poté se z nich musí stát „skutečné“ konkurentky v soutěži, což omezuje jejich svobodu vystupovat jako sbor. Ve skutečnosti je jejich fyzické vystoupení v reálné roli vlastně vrcholem celé show: je to moment, kdy Olive konečně dorazila do své „země Oz“, do cíle, kde se musí osvědčit. Přímo si to říká o hudební číslo. A myslíte, že pan Finn ta volání slyší? Ne, neslyší. (Nebo pokud slyšel, někdo jiný rozhodl, že my ho neuslyšíme.) Ostatní hudební čísla jsou rozmístěna páté přes deváté způsobem, který dovoluje jedné, dvěma, třem nebo více postavám vyzpívat své emoce, ale bez hlubšího záměru či účelu. Písně nás v příběhu nikam neposouvají, spíše nás brzdí. To je u „road movie“ show zvláštní. A je toho víc. Úvod, pokud se tak dá nazvat, je poněkud flegmatický žalozpěv „The Way of the World“, který nastavuje pochmurný tón, se kterým musí herci bojovat. Od autorů je milé, že jim to takhle zavařili.

Ian Carlyle, Imelda Warren-Green, Lily-Mae Denman a Mean Girls. Foto: Manuel Harlan

Jak si jistě všimli mnozí jiní, show se v New Yorku dlouho neudržela. Cestou na ní udělali spoustu práce, nešetřilo se přepisováním, ale v žádném bodě se nezdá, že by se dostatek lidí shodl na tom, jaký druh show to vlastně má být. Je to show pro děti? Nebo pro dospělé? Co je ale opravdu potřeba zdůraznit, je, že jde o dramatizaci střetu kultur mezi šokující amorálností Hooverových – kde drogově závislý patriarcha cvičí nevinnou Olive k vystoupení s pohyby, které jsou pro její věk naprosto nevhodné – a umrtvující konformitou a nudou robotické přehlídky krásy. To je jádro příběhu, kterému se Lapine vyhýbá natolik, až se skoro vytrácí. Protože ho nedokáže nechat zmizet úplně, končí u příběhu bez srdce. Jeho scénář je kapitulací a v konečném důsledku zklamáním.

Ian Carlyle a Matthew McDonald. Foto: Manuel Harlan

Jasná světla Richarda Williamsona mezitím oslňují; hlučný zvukový design Ollyho Steela dělá v náročné akustice Arcoly, co může, aby vyvážil tucet velmi odlišných hlasů a pětičlennou kapelu; choreografie Anthonyho Whitemana, pracující s herci-zpěváky spíše než s tanečníky, se snaží oživit mnohé statické momenty show; hudební nastudování Arlene McNaught dodává aranžím Marka Crosslanda hladký a konejšivý zvuk ve stylu staré dobré Broadwaye, čímž obrušuje jakékoli drsné hrany, které dílo mohlo mít. Spousta šikovných lidí vložila upřímné úsilí do mnoha složek ve snaze vytěžit z představení maximum. Faktem však zůstává, že v divadle Second Stage se toto uvádělo pouhé dva měsíce (včetně předpremiér), a nejsem si vůbec jistý, zda se mu u nás povede lépe. Nechme se překvapit, zda se onen „Jamieho grál“ podaří najít i tady.

HARMONOGRAM TURNÉ LITTLE MISS SUNSHINE