RECENZE: Little Miss Sunshine, New Wolsey Theatre (UK Tour) ✭✭✭

Paul T Davies hodnotí muzikál Little Miss Sunshine v divadle New Wolsey Theatre v rámci britského turné.

Little Miss Sunshine – Muzikál

New Wolsey Theatre, Ipswich

24. května 2019

3 hvězdičky

Plán britského turné

„Jak napsat úspěšný muzikál? Snadno. Natočte film a počkejte třicet let na jeho adaptaci – dříve či později k tomu dojde.“ Takto se vyjádřil jeden vtipálek na Twitteru a opravdu to vypadá, jako by každý filmový hit 80. let dostal hudební doprovod a pár tanečních čísel. Je to vždy ošemetné – námět má obvykle silný faktor rozpoznatelnosti, který přiláká diváky, ale o to náročnější je adaptovat kultovní hit, jeden z těch nezávislých filmů, které pronikly k širší veřejnosti, jež film zbožňuje a nedá na něj dopustit. Little Miss Sunshine je přesně ten případ a po mírné změně obsazení od premiéry v Arcola Theatre dorazila muzikálová adaptace tohoto milovaného oscarového snímku do New Wolsey.

Je to okouzlující a parádní příběh dysfunkční rodiny Hooverových, kterou svede dohromady dcera Olive, když se (tak trochu náhodou) probojuje do finále dětské soutěže krásy Little Miss Sunshine, což si vyžádá cestu napříč Amerikou do Kalifornie. Dědeček je závislý na kokainu, vyhozený z domova důchodců za drogy a sexuální obtěžování, máma Sheryl je pevným bodem rodiny, zatímco táta Richard je věčný optimista, jehož „Deset kroků k úspěchu“ těžce zkouší trpělivost všech ostatních. Syn Dwayne složil slib mlčení, dokud se nedostane k letectvu, a rodinu stejně nenávidí. Sestavu doplňuje gay strýček Frank, který se k nim připojí krátce po pokusu o sebevraždu poté, co se zamiloval do jednoho ze svých studentů, který ho následně opustil kvůli jinému učiteli. Jak už to u road movie bývá, členové rodiny se o sobě navzájem mnohé dozvědí a postupně se mění ve funkční celek.

Inscenace má perfektní obsazení, a protože hodně závisí na postavě Olive, Lily Mae Denman (v večer, kdy jsem představení viděl) byla dokonalá, okouzlující a nevinná, přičemž se s lehkostí prokousávala všemi nesmysly, které její rodina produkovala. Lucy O’Bryne byla vynikající v roli matky Sheryl, balancující na hraně zhroucení, ale držící věci pohromadě. Spolu s výborným Richardem v podání Gabriela Vicka tvořili silný rodičovský pár, i když se navenek zdálo, že ve všem selhávají. Sev Keosggerian byl skvělý jako úzkostný a převážně mlčící Dwayne a Paul Keating v roli strýčka Franka přinesl špičkovou melancholii a sebelítost, namíchanou s tou správnou dávkou anarchie, která rodinu vyburcovala. Nejlepší ze všech byl politicky nekorektní, zfetovaný, sexy a přesto sympatický dědeček Marka Moraghana, který dodal první polovině skvělou energii. V muzikálu je sice méně sprostý a sžíravý než ve filmu, což je škoda, ale jeho láska k vnučce vytváří jeden z nejdojemnějších vztahů v celém kusu.

Je tu však jeden problém, a to docela zásadní, vezmeme-li v úvahu, že jde o muzikál. Hudba je okamžitě zapomenutelná. Zatímco scénář od spolupracovníka Stephena Sondheima Jamese Lapina je silný, hudba a texty Williama Finna působí v celém ději poněkud nuceně. Většina textů má formu dialogu, takže by dílo možná lépe fungovalo jako činohra, a mnoha písním chybí ten správný citový náboj v klíčových momentech příběhu. Například když Richard zpívá o svém otci, děda na jeho stranu příběhu nijak nereaguje, což působí jednorozměrně. A pokud jste viděli film, tak to víte, pokud ne – POZOR, SPOILER – dědeček během cesty zemře (zde v pauze) a ve druhém dějství nám citelně chybí. Olive také dostala do vínku pár „protivných holek“, které si z ní utahují, a tyto performerky hrají i královny krásy v soutěži, ale jsou mnohem starší než Olive, což upřímně působí divně. Celkovému dojmu nepomáhá ani citelná vata v ději, jejímž jediným účelem je dát dívkám čas na převlečení kostýmů.

Nicméně ve chvíli, kdy Olive předvede svůj tanec, který dokonale zachycuje nepříjemnou atmosféru originálu, a rodina se k ní připojí v gestu odporu proti autoritám, je to naprostá radost a nemůžete si pomoct, musíte jim fandit. Kdyby se vylepšila hudební stránka, klidně bych se na tuhle cestu vydal znovu. Jenže jako činohra to funguje lépe – v tom případě raději zůstanu doma a pustím si film na DVD. Je to škoda, protože hudební vsuvky způsobují, že se představení zadrhává podobně jako obytná dodávka rodiny Hooverových.

Přihlaste se k odběru našeho NEWSLETTERU