RECENZE: Living On Love, Longacre Theatre ✭

Living On Love

Longacre Theatre

11. dubna 2015

1 hvězda

Není smutnějšího pohledu než na skutečnou superstars, která ztrácí na lesku kvůli účinkování v prachbídném broadwayském kousku. Stalo se to už mnohokrát a nepochybně se to stane i v budoucnu. Právě teď v divadle Longacre Theatre, kde se uvádí trestuhodně nudná hra Joea DiPietra Living on Love, přišla řada na Renée Fleming.

Fleming je vynikající operní sopranistka s hlasem podmanivé krásy, která dokáže operní publikum strhnout k emocím svým mimořádným zpěvem a uměleckým řemeslem. Ostatně ty nejlepší momenty celé hry nastávají, když Fleming zazpívá drobnou frázi nebo legato linku. „Byl to pták?“ ptá se a vzápětí vznešeně vystřihne trylek: „Ale ne, to jsem byla jen já.“ Bez nadsázky lze říci, že jde o jeden z nejvtipnějších momentů celého představení.

Zápletka je mdlá. Pohasínající diva žije v nešťastném manželství s pohasínajícím maestrem. Jsou to Italové – alespoň tedy podle chování, když už ne ve skutečnosti. On píše paměti a nechce mluvit o ničem jiném než o svých milostných triumfech. Jeho švorcový, geekovský „spooky helper“ (což má být „vtipný“ název pro ghostwritera... ano, to vám dává dobrou představu o zdejší úrovni textu) nemá žádné sebevědomí, ale touží napsat velký americký román. Maestro jej propustí, což k jeho dveřím přivede zástupkyni vydavatelství, která požaduje vrácení zálohy na paměti.

Ona (asi tušíte, kam to směřuje, že?) je krásná a chce se prosadit v mužském světě vydavatelů. Jsme v padesátých letech a Bernstein, maestruv předvídatelný rival, se právě chystá „zlevnit“ na Broadwayi s West Side Story. Říkejme jí Nadějná Krásná Redaktorka. Maestrovi se zalíbí a najme ji na psaní svých memoárů. Diva se naštve, znovu najme onoho ghostwritera pro své vlastní paměti a vymíní si zálohu o dolar vyšší než maestro. Závod o dokončení knih začíná.

Následuje příběh o třech párech (do hry se zaplete i dvojice služebnictva), které si vyznávají city, Fleming v nádherných šatech, trocha hloupé žárlivosti, občasný zpěv, pes jménem Puccini (Poochini jako slovní hříčka zůstala trestuhodně nevyužita) a pár křečovitých, patetických řečí o aktuálních společenských tématech.

A velmi málo smíchu.

Scéna Dereka McLanea je vskutku krásná a úspěšně navozuje pocit Evropy v luxusním manhattanském bytě. Každý, kdo někdy navštívil hotel Sacher ve Vídni – v oblíbeném městě maestra a divy, kde se poprvé setkali – okamžitě pochopí prostředí, které zde McLane vytvořil. Všude je znát špičkový vkus: v ozdobných stropech, přepychových látkách, křídle i stylovém nábytku. Stěna pokrytá zarámovanými fotografiemi z minulých operních a hudebních triumfů dává jasně pocítit bohatý a nákladný život ve světě opery.

Je tu také obrovská sbírka sněžítek. Jakmile je uvidíte, víte, že některá z nich budou rozbita – otázkou je jen jak a kdy. Stejně tak víte, že i když si maestro s divou budou vjet do vlasů jako Benedik s Beatricií, nakonec se políbí a udobří. A jistě víte, že ghostwriter a nadějná redaktorka skončí v objetí v rozházeném oblečení. Pokud navíc netušíte, že služebnictvo tvoří tajně pár, jste oficiálně na mozkové smrti.

Možná nebudete čekat, že se Puccini v jednu chvíli objeví v plné divadelní zbroji, ale jinak je tato hra stejně předvídatelná jako daně a smrt. A podobně obohacující.

Kathleen Marshall je žena, která rozumí vrozené muzikalitě komedie, ale ani její značný talent nedokáže s tímto těžkopádným nesmyslem nic udělat. Pokud to má nějaký hudební rytmus, pak je to rytmus pohřebního pochodu.

Některé herecké výkony tomu nepomáhají. Jerry O'Connell je pro roli ghostwritera naprosto nevhodný; jde o archetypální fraškovitou postavu – obrýlený geek s inhalátorem na astma, u kterého nečekáte, že pod košilí skrývá vypracované svaly. O'Connell je prostě příliš pohledný a chybí mu ta nervozita a zvláštnost, aby závěrečná pointa fungovala.

Anna Chlumsky v roli redaktorky působí příliš moderně a nepřesvědčuje jako šedá kancelářská myška, která chce kolegům a matce dokázat, že se mýlí v pohledu na ženy v práci. Má své světlé momenty – například když maetrovi vynadá v italštině – ale celkově její výkon není dostatečně rázovitý ani energický.

Jako zmíněný maestro je Douglas Sills jako ono pověstné „vejce vikáře“ – dobrý jen v částech. Jsou chvíle, kdy je jeho absurdně nesnesitelný hudebník docela sympatický a občas vyvolá v publiku upřímný smích, ale většinou se mu ani při nejlepší vůli nedaří vdechnout život banálním dialogům. Jistě, snaží se. Jeho sbírka drahých hedvábných pyžam je působivá, ale scéna postrádá dostatek momentů fraškovitého vzteku a rozhořčení, které by hru pořádně nakoply.

Nejlepší moment produkce vznikl náhodou, když se Sills začal dusit kouskem toustu, který musel v rámci scény s O'Connellem sníst. Na položenou otázku Sills s rudým obličejem a lehkým ušklebkem odpověděl, že se dusí. O'Connell si zjevně myslel, že se ho snaží odbourat smíchem, a ignoroval ho. Když ale Sills zopakoval, že se opravdu dusí, O'Connellovi se v obličeji mihl záblesk čiré zoufalosti. Co teď? Na okamžik úplně zkoprněl. Poté se Sills po napití vzpamatoval a vrátil dialog do starých kolejí tím, že se vrátil do bodu před dušením. O'Connell to ustál a publikum poprvé a naposledy pocítilo se hrou jisté spiklenectví.

Jako diva vypadá Renée Fleming rozhodně přesvědčivě a operní melodie vystřihne s naprostou lehkostí. Účes, šaty i držení těla jsou bezchybné. Ovšem nepopiratelným faktem zůstává, že to není herečka školená v umění frašky nebo konverzační komedie (což jsou odlišné disciplíny a obě by se zde hodily), takže vedle ostatních působí slabě, byť je to nesmírně sympatická a okouzlující interpretka. Rozhodně není špatná, ale ani nevyniká. Ostatně, ruku na srdce, jak by s takovým materiálem mohla?

Scénář ji staví do podivných situací. Šaty, které musí mít na sobě a které mají údajně odkazovat na její roli Mimi v Bohémě, vypadají spíše jako z Carmen nebo Děvčete ze Západu. Co si kostýmní výtvarník Michael Krass myslel? V závěrečné scéně musí zazpívat klasiku od Irvinga Berlina „Always“ – nikoliv svým divadelním hlasem, ale takovým polovičatým stylem, který není ani operní, ani muzikálový. Skutečnost, že tato píseň je klíčová pro jednu z nejlepších komedií všech dob, Rozmarného ducha (Blithe Spirit), je dalším důvodem k zamyšlení, proč byla zařazena právě sem.

Svěží, přesné a skvěle načasované výkony podávají Blake Hammond a Scott Robertson v rolích sluhů. Oba herci na sebe skvěle slyší a dosahují harmonie, která dalece přesahuje samotný text. Trochu zpívají a hrají na piano, čímž hře dodávají nádech music-hallu a vaudevillu – atmosféru, kterou sice hra jako celek neudrží, ale která je velmi vítaným osvěžením.

Fenka Trixie v roli hýčkaného Pucciniho je triumfální, i když, upřímně řečeno, trocha zavrčení na maestra by neškodila.

V jednu chvíli si maestro napatlá javorový sirup do vlasů, aby si je uhladil a vypadal elegantně. Jo, přesně takový typ představení to je...

Tento text nepatří na broadwayské jeviště. Potřeboval by pořádně vybrousit. A chyba v tomto případě není v hvězdách, ale jinde.

RESERVUJTE SI VSTUPENKY NA LIVING ON LOVE V LONGACRE THEATRE