RECENZE: Lucky Stiff, Union Theatre ✭✭✭✭

Soubor muzikálu Lucky Stiff

Union Theatre,

29. září 2017

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky Vždycky je radost vidět tuto vtipnou a chytrou show, první velký úspěch Lynn Ahrensové (libreto a texty) a Stephena Flahertyho (hudba): je to lahodná, bláznivá fraška, kde hudební čísla svižně dokreslují děj.  Je to jednoduchý příběh, elegantně vyprávěný, který dává velkorysý prostor pro tucet výrazných rolí, díky čemuž jde o stálice repertoáru dramatických škol a akademií.  Mnohé z této mladistvé, energické a bujaré atmosféry se přenáší i do režijního debutu Paula Callena, v němž organicky propojil svůj talent a vizi s břesknou choreografií Jamieho Nealea – momentálně velmi žádaného jména v oboru. Jevište zaplnil převážně mladými performery, na nichž je znát čirá radost z toho, že mohou zúročit veškerou vitalitu a showmanství, které se naučili v hodinách tance.  V nejlepší tradici divadla Union jsou hvězdou večera právě taneční čísla. Neale udává tón hned od začátku říznou úvodní scénou, ostrou jako břitva a naprosto podmanivou. Kroky a figury sází s obdivuhodnou úsporností a trefností – a jen si počkejte na tu fenomenální kankánovou řadu v závěru!  To je prostě lahůdka.  Ona nálada horečnaté aktivity – tak typická pro frašku – je tu zastoupena v hojné míře, ale mnohé další je v této interpretaci žánru jinak.

Naposledy jsem toto představení viděl v konvenční „krabicové“ scénografii, která kladla velký důraz na realistické prvky: docházelo k neustálému otevírání a zavírání dveří ve zlomku sekundy, se všemi těmi komplikacemi a bizarními situacemi, které tento přístup „teď mě vidíš a teď ne“ vytváří.  Fraška spoléhá na souhru mezi tím, co víme my a postavy na scéně, a tím, co my a oni vidíme.  Scénografie Reubena Speeda se toho všeho jednoduše vzdává a nabízí nám transparentní prostor, téměř prázdný horizont, osázený pouze sedmi skelety dveřních rámů a vyzdobený několika prázdnými rámy obrazů.  To zcela proměňuje povahu našeho diváckého zážitku.  Humor – kterého je tu požehnaně – už nepramení jen z komické zběsilosti rozjetého děje, ale místo toho se přistihneme, že pozorně nasloucháme slovům a bereme vážně i situace, které nám jsou předkládány.  Tuto prázdnotu estetizují kužely nádherného světla Sama Waddingtona, které dodávají charakter a náladu jinak pustému terénu.  A v rohu hraje šikovná rytmika Richarda Bakera (Richard Burden na baskytaru; Alex Bramwell na bicí), díky níž partitura šlape jako hodinky, jako by šlo o bláznivé barové kombo v nějakém šíleném hotelu na Riviéře.

Jsme totiž na jihu Francie (tedy alespoň po většinu představení).  Harry Witherspoon v podání Toma Elliota Readea, vylákán ze své nudné práce prodavače obuvi, se vydává na dobrodružství v duchu Grahama Greena za tajemným dědictvím.  Zaplete se do sil, které přesahují jeho chápání, a spojí se s půvabnou Annabel Glick (Natasha Hoeberigs) – která je, jak jinak, jeho konkurentkou v boji o totéž dědictví.  Mezitím jim je v patách drzá padouška Rita La Porter (Natalie Moore-Williams), s prstem na spoušti a odhodlaná k čemukoli, v čemž jí poněkud nešikovně pomáhá vyzáblý Vincent Di Ruzzio v podání Toma Keelinga.  Po pokladu pase také Luigi Gaudi (Jonathan Leinmuller) a chvíli nám trvá, než pochopíme proč.  Nejpodivnější doložkou závěti je však to, že Harry musí odjet na dovolenou do Francie a vzít s sebou mrtvolu svého dobrodince Tonyho Hendona (Ian McCurrach), který je vožen na invalidním vozíku, nalíčený tak, aby vypadal alespoň trochu naživu.

Kolem těchto ústředních postav rotuje neustále se měnící ansámbl: Lydia Marcazzo jako kabaretní šansoniérka Dominique du Monaco, Elizabeth Bright jako vytáhlá služebná, Beth Clarence ve skvěle vykreslených vícerorolích, Tom Mann jako právník, Blake Patrick Anderson jako číšník a Daniel Urich jako hotelový poslíček.  Je skvělé, že partitura dopřála jeden z nejzapamatovatelnějších pěveckých momentů právě Urichovi, který vystupuje i jako konferenciér v nočním klubu Dominique, a jeho hlas je skutečně jedním z největších požitků večera – na toho si dejte pozor.

Jinak jsou hudební čísla – z nichž téměř každé je napsáno v jiném stylu – pestrou poctou Ahrensové a Flahertyho všem skladatelům, které mají zjevně nejraději. Slyšíme tak Sondheima ve skladbě „Something Funny's Going On“ (tentokrát však cestou do kasina, nikoliv na fórum), dvojice Maltby a Shire se stala inspirací pro milostný duet ústřední dvojice „Nice“, Leslie Bricusse se nezapře v syté skladbě „Rita’s Confession“ ve stylu Shirley Bassey a skvostná parodie na Edith Piaf vychází z chraplavého hlasu Dominique v písni „Speaking French“.  A tak dále.  Součástí zábavy je hádání, ke kterému vzoru jednotlivé písně odkazují, což z představení dělá spíše ztřeštěnou revui než klasický muzikál s pevným libretem, ale to zcela odpovídá jeho bezstarostným ambicím.

Je to příjemný večer, krásně zpracovaný s originálním pohledem na osvědčený koncept, který vám nejednou vykouzlí úsměv na tváři.

Hraje se do 21. října 2017

VSTUPENKY NA LUCKY STIFF