RECENZE: Ma Rainey – matka blues, Netflix ✭✭✭✭

Paul T Davies hodnotí snímek Ma Rainey – matka blues, který je nyní ke zhlédnutí na Netflixu v hlavní roli s Violou Davis.

Viola Davis ve filmu Ma Rainey – matka blues Ma Rainey’s Black Bottom.

Nyní na Netflixu.

4 hvězdičky

Vzhledem k tomu, že kina zůstávají zavřená, není překvapením, že se oscarové spekulace točí kolem filmů, které jsou dostupné online. Tato uctivá, věrná a působivá adaptace divadelní hry Augusta Wilsona z roku 1982, která je součástí jeho desetidílného cyklu o Pittsburghu, si pozornost rozhodně zaslouží. V chicagském nahrávacím studiu čeká kapela a manažer na příjezd Ma Rainey. Mezitím filozofují, hádají se a rozebírají své osudy. Napětí graduje s příjezdem divy Ma, která trvá na tom, aby úvod k titulní písni odříkal její zakoktávající se synovec. Hra směřuje k šokujícímu závěru, který na mě zapůsobil svou nepředvídatelností a skutečnou silou.

Velmi by mě překvapilo, kdyby tato produkce nezískala alespoň dvě oscarové nominace (a dvě proměněné sošky). První z nich nepochybně patří Viole Davis. Ta je vždy skvělá a Oscara už získala za roli v jiné Wilsonově adaptaci, Ploty (Fences), ale v titulní roli Ma Rainey je díky své proměně naprosto ohromující. Ma – otevřená lesbička, svárlivá, ale nesmírně talentovaná – je role snů a Davis se do ní naprosto převtělila. Je neústupná, i když nemá pravdu, ale ve chvílích klidu dovede herečka vyjádřit hlubokou pustošivost; pocit, že zpěv je to jediné, pro co žije. Ve své unavené tváři, vyčerpaném pohledu i záblescích hněvu nese jizvy svých zkušeností a bojů, kterými si každá barevná žena musela i stále musí procházet. Je škoda, že není na plátně častěji, ale to odpovídá předloze – Ma přijíždí pozdě a má méně scén než její doprovodná kapela, ovšem v tomto vynikajícím výkonu se počítá každý záběr.

Druhá oscarová nominace by mohla zařadit Chadwicka Bosemana do smutné skupiny držitelů in memoriam. Dnes už víme o jeho zdravotních potížích během natáčení, což je na jeho postavě znát. To mu však ani v nejmenším neubírá na vášnivém a strhujícím výkonu v roli Leveeho, horkokrevného trumpetisty, který má vlastní ambice a neustále se s Ma Rainey střetává. Emocionálně nejsilnější je jeho monolog o hromadném znásilnění matky, kterého byl v osmi letech svědkem, a o pomstě jeho otce. Není náhodou, že každá místnost ve studiu vypadá jako mřížemi oddělená cela – všichni jsou vězni své minulosti a děsivých dějin rasismu. Autorsky je dílo nádherné, tempo téměř vláčné, ale postupně si uvědomujete, jak napětí houstne, až je historie převálcuje a Levee si zničí veškeré šance na budoucnost.

I když jsou oba hlavní výkony brilantní, jde o kolektivní dílo s dokonalým obsazením. Zvláště mě zaujal Glynn Turman jako moudrý klavírista Toledo, Jeremy Shamos coby trpělivý manažer a Dusan Brown v roli synovce. Režisér George C. Wolfe v závěru přidává scénu kulturní apropriace, která podtrhuje aktuálnost hry i filmu pro dnešní dobu. Vřele doporučuji.