RECENZE: Médea, National Theatre ✭✭✭✭

Médeia Divadlo Olivier 7. srpna 2014 4 hvězdy

V roce 1697 napsal William Congreve svou jedinou tragédii Truchlící nevěsta a v ní slova, která se stala nesmrtelnými:

„Nebesa neznají vztek jako lásku v nenávist změněnou, ani peklo zuřivost jako ženu odvrženou.“

Nelze to říci s jistotou, ale zdá se přinejmenším pravděpodobné, že Congreve měl na mysli Médeiu, snad nejvýraznější ženskou postavu řecké literatury, když psal tyto řádky pro svou postavu Zaru. Protože tyto verše stručným a docela šokujícím způsobem vystihují Euripidovo spalující drama: strhující a až neuvěřitelně moderní sondu do psychologického běsnění, které vede k vše pohlcujícímu žalu a hněvu a končí spektakulární vraždou.

Příběh Médeie, která se zamiluje do Jásona (proslulého vůdce Argonautů), kvůli němuž opustí svou rodinu, zavraždí vlastního bratra a odcestuje s ním do Korintu, kde mu porodí dva syny, aby ji pak on zdrceně opustil kvůli dceři korintského krále, je všeobecně známý. To vše se odehrává ještě před začátkem hry.

Hra se soustředí na Médeiinu reakci na Jásonovu zradu: uvědomí si, že nejlepší pomstou nebude jeho vražda, ale zničení jeho pokrevní linie. Chce ho připravit o čest jeho rodu, čehož si Řekové nesmírně vážili. Otráví tedy Jásonovu nastávající nevěstu i jejího otce krále, a dříve než se na ní a jejích dětech stihne pomstít králova družina, zavraždí své syny a Jásonovi se vysměje do tváře s konečností svých činů.

Lidé si o Médeii často pamatují jen vraždu dětí a mají ji za jednu z největších zlosynech všech dob, vedle které vypadá i Lady Macbeth jako Maria von Trappová. Dokonce i Sondheim naráží na toto vnímání postavy v úvodní písni muzikálu Cesta na Forum (A Funny Thing Happened On The Way To The Forum), kde Pseudolus zpívá divákům, že herečka hrající Dominu „hraje později tento týden Médeiu“.

V Médeii se však skrývá mnohem víc než jen černé srdce a šílený pohled.

Jak uvádí Edith Hall v programu k inscenaci režisérky Carrie Cracknell (v nové adaptaci Bena Powera), která se právě uvádí v sále Olivier Theatre v londýnském National Theatre:

„Není to jen hra o rozpadu manželství a rodičovství, ale intenzivní psychologické zkoumání toho, jak může být kdokoli, bez ohledu na pohlaví, dostatečně roznícen urážkou, ztrátou a pomstychtivostí k tomu, aby zavraždil lidi, které miluje nejvíce.“

Helen McCrory je v roli Médeie prostě senzační. Plná sžíravého vzteku, inteligentního analytického vhledu a sžíravého, zoufalého a duši drásajícího hněvu – na jevišti Olivieru předvádí výkon světové úrovně. Je naprosto úchvatná v každém ohledu: od niterných výkřiků žalu, které prořezávají vzduch na začátku hry; přes výraz v její tváři, když kope v zemi, aby našla jed a vzývala čarodějnici Hekaté; její falešné škemrání před Kreontem; její tanec o informace s Aigeem; její vnitřní konflikt nad osudem synů až po její rezolutní pochod s nožem k vraždě dětí – nožem, který jsme ji viděli s mrazivou přesností brousit.

Závěrečný, pozoruhodný obraz, kdy vlekne krví nasáklé spací pytle s pozůstatky svých synů, je ohromující – přesně vystihuje, jak byla sražena na kolena mužem, kterého zbožňovala, i pomstu, kterou na něm vykonala.

McCroryové se daří téměř nemožný kousek – donutí vás Médeiinu situaci pochopit, soucítit s ní a vnímat ji s empatií. Cítíte její bolest, strach, hnus i hněv stejně jistě, jako cítíte zrychlený tlukot vlastního srdce, když se hrůza začne odvíjet.

Při sledování Helen McCrory si nelze nepředstavit Laurence Oliviera, jak s pochopením shlíží shůry a těší se z toho, že National Theatre, které kdysi vdechl život, dosahuje hereckých výšin, jež on a jeho původní soubor před 50 lety nastolili. V dnešní době se takových výšin nedosahuje často – ale McCroryová na ně zde vystoupala nezapomenutelným způsobem.

Příliš podpory se jí však nedostává. Danny Sapani je jako Jáson nevýrazný a únavný; místo poloboha-válečníka, z něhož vyzařuje přitažlivost a opojná přítomnost, zde vidíme jen intenzivní fádnost, línou falešnou vznešenost a neomalenou nedůvěřivost. Je až neobyčejně obyčejný. McCroryová je sopkou intenzivní, hluboké energie a Sapani je vedle ní pouhou blikající svíčkou.

Je to nepochopitelné, zejména když v obsazení figuruje Dominic Rowan jako Aigeus, což je role, kterou hraje s grácií a lehkostí. Aigeus je důležitá postava – jeho scéna s Médeiou je klíčová, protože právě od něj získá návod na pomstu, která Jásona zasáhne nejbolestivěji. Rowan by se však lépe vyjímal jako Jáson – jiskření mezi ním a McCroryovou, patrné v těch pár společných chvílích, by jako mezi partnery bylo mnohem hmatatelnější. Je to trestuhodně promarněná příležitost.

Vskutku, nikdo z ostatních vedlejších postav, kromě Rowana, není příliš dobrý a většina z nich je na hranici únosnosti; špatná dikce, neporozumění textu a malý smysl pro bezprostřednost okamžiku.

Zato sbor, korintské ženy, je vskutku působivý. Režisérka Cracknellová je využívá k vyjádření politického podtextu i k zobrazení vnitřních pochodů Médeiiny mysli. Představují archetypální ženské postavy v patriarchální společnosti – komornou, družičku, manželku, matku. Zpívají a pohybují se v dokonalém souladu a celkový efekt, kterého dosahují, je znepokojivý a překvapivě účinný.

Inscenaci nesmírně pomáhá hudba, kterou složili Will Gregory a Alison Goldfrapp – je mrazivá, evokativní a skvěle odměřená. Skutečný přínos.

Scéna Toma Scutta je, upřímně řečeno, zvláštní. Vypadá skvěle – bylo na ni zjevně vynaloženo hodně peněz. Připomíná však (téměř) dosti zanedbaný motel z řetězce Holiday Inn před rekonstrukcí – a k tomu je tu divoká část lesa, která tvoří dravé a děsivé pozadí „matky přírody“. Je v tom sice cítit kombinace rozkladu a syrové přírodní síly, což k tématům hry sedí, ale přesto to vypadá podivně.

Cracknellová dbá na to, aby děj odsýpal, a hra tak nikdy nezabředne do pomalého tempa. Hoří dlouhým zápalným knotem a vybuchne přesně ve chvíli, kdy má. Adaptace Bena Powera není nijak zvlášť strhující nebo poetická, ale funguje dostatečně dobře.

A především dává vyniknout McCroryové.

Rufus Norris, nastupující umělecký šéf National Theatre, se nechal slyšet, že budoucnost národní scény spočívá v „nové dramatice“. Národní divadlo by jistě mělo podporovat nové autory, ale ne na úkor působivých inscenací klasiky a velkých textů; inscenací, kde mají velcí herci příležitost zazářit.

National Theatre musí být o skvělých výkonech ve skvělých hrách, nových i starých. Nicholas Hytner to, stejně jako jeho předchůdci, chápal, i když to v praxi ne vždy zajistil. Norris by udělal vážnou chybu, kdyby vytvořil soubor, kde by diváci byli ochuzeni o takové výkony, jakým je ten Helen McCrory v Médeii.