RECENZE: Mefisto – Rapsodie, Gate Theatre Londýn ✭✭✭✭

Mark Ludmon recenzuje Mefista od Samuela Galleta s Leem Billem v hlavní roli, nyní v londýnském Gate Theatre

Leo Bill jako Aymeric ve hře Mefisto. Foto: Cameron Slater Mefisto

Gate Theatre, Londýn

Čtyři hvězdičky

REZERVOVAT VSTUPENKY

Proč v roce 2019 adaptovat pro divadelní prkna román z roku 1936 o vzestupu fašismu v hitlerovském Německu? Jaký smysl má politické divadlo, zvláště když publikum tvoří většinou liberálové, kteří už jsou „na vaší straně“? To jsou některé z otázek, které klade Mefisto – provokativní nová hra vycházející z klasického příběhu Klause Manna o herci Hendriku Höfgenovi, který odsouvá morální zábrany stranou, aby získal moc a slávu pod nadvládou nacistů. Mefisto, napsaný před druhou světovou válkou a odhalením hrůz holocaustu, je mrazivý, temně satirický román, který je v kontinentální Evropě dobře známý, ale ve Velké Británii o něco méně. Francouzský dramatik Samuel Gallet příběh zasadil do současnosti a díky překladateli Chrisi Campbellovi a režisérce Kirsty Housley získal další rozměr, díky němuž působí neuvěřitelně aktuálně.

Rhys Rusbatch. Foto: Cameron Slater Zatímco ve světě za zdmi Gate Theatre bouří debaty o brexitu a hnutí Extinction Rebellion, Mefisto zkoumá, čeho lze dosáhnout inscenováním politických témat. Podobně jako Mannův amorální Höfgen, i mladý herec Aymeric Dupré mluví o pořádání revolučního agitpropu, ale v honbě za slávou a uznáním se vždy vrací k bezpečí divácky vděčného Čechova a Shakespeara. Svou kariéru začíná na oblasti v městečku Balbek a záměrně ignoruje vzestup fašismu, který trápí jeho přátele a kolegy, jen aby uspěl v hlavním městě. Jeho odmítání politického angažmá kontrastuje s jeho přáteli, kteří se účastní prostestů a kampaní – nejsou však jen „hipsterskými turisty“, kteří nahlížejí do životů imigrantů a lidí v nouzi, aniž by jim skutečně rozuměli? Aymericovou výmluvou pro nečinnost je věta „jsem jenom herec“. Ale i když riskuje ztrátu duše smlouvou s fašisty, nemá nakonec pravdu v tom, že herci a divadlo jsou tváří v tvář populistické demagogii bezmocní?

Subika Anwar Khan. Foto: Cameron Slater

Stejně jako původní román, i toto představení je nabité myšlenkami o populismu, divadle a roli umělce. Zabývá se také postoji k rase, přičemž překračuje Mannovo téma antisemitismu a věnuje se rasismu obecně. Reaguje na problematické vyobrazení Höfgenovy černošské milenky v knize a zpochybňuje zobrazování černošských postav ve filmu a divadle, zejména v příběhu vytvořeném, napsaném a režírovaném bělochy a uváděném před převážně bílým publikem.

Anna Maria Nabirye. Foto: Cameron Slater

Celý proces divadelní tvorby je zde pod drobnohledem, což odráží i celková metateatrálnost včetně scény Basii Bińkowské, která připomíná zákulisí se štendry na kostýmy a stolkem inspicienta. Leo Bill je jako součást silného ansámblu v roli Aymerica vynikající, uhrančivý a charismatický, přičemž si zachovává nejednoznačnost v tom, nakolik skutečně věří liberálním ideálům, které hlásá. Jako hudební rapsodie graduje toto představení do emotivní meditace o hrůzách fašismu a o těch, kteří s ním kolaborují. Mísí v sobě naději na změnu se zoufalstvím nad koloběhem politiky a historie, v němž pravicový populismus neustále číhá v portálech.

Uváděno do 26. října 2019