RECENZE: Metropolis, Ye Olde Rose and Crowne ✭✭✭✭✭

Metropolis

Ye Olde Rose And Crowne

13. října 2017

5 hvězdiček

Rezervovat vstupenky Pokud někdy existovalo představení, které zoufale potřebovalo znovuobjevení, přehodnocení a pořádný restart, pak je to právě toto.  Viděl jsem ho třikrát během jeho prvního uvádění v Piccadilly Theatre ve West Endu a mohu vám říci, že tehdejší diváci i kritici, zejména ti kritičtí a rozhodně i já, naprosto nedokázali pochopit jeho četné krásy a přednosti.  Místo toho se show stala jakousi dočasnou groteskní atrakcí, panoptikem hrůzy, na které lidé „v obraze“ cítili potřebu jít jen proto, aby se mu vysmáli, zesměšnili jeho ambice a vnímanou neohrabanost a pogratulovali si k tomu, že odhalili tolik chyb a rozumí všemu lépe než jeho autoři, tvůrci i obsazení.  Od ukončení oné produkce v roce 1989 se v Londýně neobjevilo.  Každý, kdo stráví byť jen pět minut ve společnosti tohoto nejnovějšího nastudování souboru All Star Productions v jejich sídle nad hospodou v severním Londýně – pozoruhodně suverénního a sebevědomého oživení tohoto díla – nebude mít sebemenší šanci pochopit proč.

Režisér Tim McArthur (za asistence stálého spolupracovníka Jamieho Birketta) a hudební režisér Aaron Clingham show zcela přehodnotili a přišli s brilantní strategií, jak nás zapojit do jejich cesty za znovunalezením.  Už od prvního vstupu do hlediště, šikovně naplánovaného nezvyklou trasou (Rose and Crowne má nadšenou a věrnou stálou klientelu, ale tuším, že toto aranžmá zaskočí každého diváka), vstoupíme do prostoru, který byl stejně odvážně přeměněn v ostrých diagonálách na svět podzemního průmyslového temna díky scéně Justina Williamse a Jonnyho Rusta, nápaditě nasvícené Vittoriem Vertou, jenž dodává tomuto mýtu ve stylu německého expresionismu nádech futurismu.  Přítomnost původního němého filmu Fritze Langa (podle scénáře jeho a jeho manželky They von Harbou) se nejvíce projevuje v úvodní choreografii, kterou skvěle realizoval Ian Pyle – další zázrak tohoto divadla, a v úvodní sadě kostýmů od další stálice Joany Dias, ale poté ustupuje do pozadí a nechává nás vnímat příběh tak, jak jej přetvořili autoři této show.

Kariéra skladatele Joea Brookse se před deseti lety propadla ke dnu v bažině obvinění z ohavností ve stylu Weinsteina: obžalován z několika znásilnění při castingu si Brooks v roce 2011 raději sám vzal život, než aby čelil soudu.  Nyní je tento americký skladatel hitu „You Light Up My Life“ a mnoha dalších nádherných melodií před našimi zraky exhumován jako tvůrce jedné z nejvelkolepějších hudebně-divadelních partitur, jaká kdy byla v této zemi napsána.  Úvodní „101.11“ je mrazivá i elektrizující, a s početným obsazením sedmnácti hlasů, které moudře bez amplifikace naplno zpívají do sálu, okamžitě zapomeneme, že jsme v malém alternativním divadle, a jsme v představách vrženi na místo, kde se vyprávějí velké příběhy.  Dusty Hughes, který je mnohem známější svou dramatickou a televizní tvorbou, je autorem libreta a textů písní a zde se projevuje jako neobyčejně schopný libretista, který dokázal zhustit velkolepost a rozmáchlost Langova filmu a zdůraznit lidský příběh v jeho srdci.  Další materiál pochází od jiného Brita, Davida Firmana, který je zběhlý v mnoha oborech, v neposlední řadě ve filmové hudbě, a díky němu show zní skvěle filmově, ale zároveň velmi procítěně a osobně.

Tady se nám vlastně dostává vší bezprostřednosti rodinného dramatu.  Je tu chladný, autoritářský otec: John Freeman v dokonale uměřeném podání Garetha Jamese – své úvodní číslo „The Machines Are Beautiful“ podává tak upřímně a dojemně jako jakýkoli projev na sjezdu Konzervativní strany.  Bojuje o poslušnost svého syna a dědice Stevena v podání velkolepého Roba Herrona – výkon, který mu jistě vynese ocenění i pozornost castingových režisérů každého velkého West End blockbusteru: disponuje jedným z nejsilnějších a technicky nejjistějších hrdinských tenorů, jaké jsem za dlouhou dobu slyšel, spolu s působivě atraktivní postavou a tváří jako z žuly.  Objektem jeho citů je hypnoticky fascinující Maria: Miiya Alexandra zpívá svůj sopránový part se stejně jemnou precizností a její duety s Herronem, zejména ústřední melodie „It’s Only Love“, patří k vrcholům představení; Maria se poté promění v bezcitného robota Futuru a Alexandra rozehrává tento dualismus ve stylu Odetty a Odilie naplno, stejně jako celá inscenace.  Čtvrtým vrcholem tohoto rodinného čtverce je chytře feminizovaná doktorka Warnerová, vynálezkyně Futury, kterou s o něco více než jen mateřskou oddaností hraje Kitty Whitelaw a do všeho, co dělá, vnáší nádech hraběnky Geschwitzové (z dalšího ikonického díla té doby, „Pandořiny skříňky“).

Kolem tohoto pekelného kvarteta, které svádí boj mezi toxickým podsvětím „dělníků“ bez vzduchu a slunným, rozmařilým a zahálčivým světem „elity“, potkáváme dalších asi 32 rolí v podání ansámblu.  Mezi nimi vyniká Michael Levi v roli George, který byl obdařen skvělou hudbou včetně hitového čísla „The Sun“, které v původní produkci uvedl Stifyn Parri.  Alex Ely představuje děsivého poskoka v roli ocelového Jeremiaha a Mark Mackinnon vytváří hrozivou postavu Groata.  Naopak Tom Blackmore, další nadějný nováček, nám jako Marco přináší vášeň a drama, skvěle sladěný se zbytkem špičkového ansámblu, který tvoří Shannon Kavanagh, Mikey Wooster, Natalie Jayne Hall (taneční kapitánka) a Freya Tilly – coby elita jsou nezapomenutelní Michael Larcombe, Laura Hyde, Tami Stone a Kieran Wynne.  Skupina „dětí“ potřebná pro děj je ztvárněna loutkami, které mluví poslední čtyři jmenovaní herci, čímž se v jejich scénách zachovává napětí zbytku show a nedochází k žádnému „změkčení“ jejího dopadu.  Zpěv je po celou dobu vynikající a zahrnuje výborně podané sborové scény, burcující hymny i složitou škálu čísel všech forem a velikostí – zahrnuje mnoho populárních i rockových stylů a vypráví příběh v téměř nepřetržitém proudu hudby, kde se textury pohybují od nejkomornějších pasáží až po strhující stadionové showstoppery.

Je až neuvěřitelné, že kapela, která k nám nese všechnu tu hudbu, tvoří pouze pan Clingham u kláves, Ashley Blasse na kytary, Ollie Davie na baskytaru a Janette Williams na bicí.  Je s podivem, že jen toto kvarteto hráčů vytváří tak úžasný výkon v této fascinujícím způsobem rozmanité a bohaté partituře.  Dlouho opomíjená – ať už z jakýchkoli bizarních důvodů – si tato show nyní jistě znovu našla své publikum.  Pro All Star Productions je to velký krok kupředu: zásadní znovuobjevení tohoto naprosto nespravedlivě přehlíženého mistrovského muzikálu.  Měl jsem to štěstí vidět ho v předpremiérách a s nadšením jsem se na něj vrátil znovu na novinářskou premiéru.  Je to ten typ představení, na které chcete jít znovu a znovu.  Pospěšte si pro lístky na to, co bude jedno z nejrychleji vyprodaných představení roku.

Do 5. listopadu 2017

Foto: David Ovenden

VSTUPENKY NA METROPOLIS