RECENZE: Slečna Julie, Jermyn Street Theatre ✭✭✭✭✭

Slečna Julie

Jermyn Street Theatre

5 hvězdiček

Rezervujte zde Vyžaduje to pořádnou dávku odvahy, když se tým rozhodne zinscenovat tak ikonický kus, jakým je Strindbergova Slečna Julie. Jelikož mě poslední inscenace, kterou jsem viděl (jihoafrická adaptace Mies Julie v režii Yael Farber v Riverside Studios v roce 2013), naprosto uhranula a zastínila všechna předchozí provedení, usazoval jsem se do útulného hlediska Jermyn Street Theatre s jistými obavami, co nám Howard Brenton tentokrát nabídne. Večer mě však nezklamal. Brentonův překlad působí svěže a přímočaře a všechna tři herecká vystoupení vrhají na tyto kultovní postavy nové světlo. Je to strhující inscenace a režie Toma Littlera zajišťuje, že každé slovo i ticho je protnuto hlubokým citem. Tohle byste si neměli nechat ujít.

Howard Brenton se pokusil o „autentickou“ interpretaci, vycházející z doslovného překladu Agnes Broome ze švédštiny. Text přepracoval mistrně a zachytil všechny pudy, nuance i humor Strindbergovy předlohy. Přímost jazyka však místy způsobuje, že úderné metafory působí až příliš doslovně. Mám pocit, že ve švédštině existuje poezie, která plynule propojuje prozaičtější dialogy s obrazotvorností, zatímco v tomto případě působila hra mnohem více anglicky než skandinávsky. To však není nutně na škodu. Je sympatické, když dramatici vnesou do překladu kus svého světa, aby jej ukotvili v hmatatelné realitě. Jedinou diskutabilní ztrátou je fakt, že pro hru je klíčové, že se Julie chová „nešvédsky“ – k tomu je zapotřebí švédské milieu, které může rozbíjet. Bez něj přicházíme o kulturně šokující dopad jejího jednání. Julie byla postavou, která při premiéře švédskou společnost vyděsila a znechutila, takže autentičtější severský nádech by pomohl lépe vykreslit a zasadit její prohřešek do kontextu.

Scéna Louie Whitemore vytěžuje komorní prostor na Jermyn Street na maximum díky měděným prvkům, ledově modrým tónům a vistárii vinoucí se z nízkého stropu. Na scéně je dokonce funkční plotýnka, na které se připravuje vydatné jídlo. Svět hry inteligentně rozšiřuje propracovaný zvukový design Maxe Pappenheima – svatojánské lidové písně a ptačí švitoření se tu a tam nesou prostorem. Režie Toma Littlera je neohrožená; suverénně natahuje čas i prostor pomocí komplexního aranžmá a vytváří naturalismus, který působí téměř elasticky. Právě v perfektně provedených civilních scénách pociťujeme Strindbergovu klaustrofobii nejintenzivněji.

V centru tohoto upjatého a uspořádaného světa se zoufale snaží neudusit živel jménem slečna Julie, mladá aristokratka, kterou s neuvěřitelným zápalem a citem hraje Charlotte Hamblin. Je současně odporná i fascinující, když vtahuje diváky i Jeana do své zkázy a zoufale touží po spřízněné duši, která by ji zachránila před ní samotnou. Hamblin je naprosto úchvatná; prská a seká kolem sebe s manýry vévodkyně, svádí jako siréna a kňučí jako dítě, zatímco se její křehká maska tříští přímo před našima očima. Jejím protihráčem je James Sheldon jako Jean, ambiciózní a charismatický komorník. Sheldon je naprosto přesvědčivý ve své citlivosti a laskavosti ke své pracovité snoubence, ale chemie mezi ním a Julií je příliš silná, než aby se dala ignorovat. Zpočátku se zdá být onou silnou náručí, kterou ona potřebuje, ale její brutální sexualita v něm probudí krutost a on se nedokáže vymanit z pastí společenského postavení, které tolik nenávidí. Toto vyrovnané a silné trio uzavírá Izabella Urbanowicz jako pokorná a pracovitá Kristýna, jejíž prsty neustále hledají další práci v onom stísněném prostoru. Představuje protipól, podle kterého Julii soudíme. Je ledem k jejímu ohni, žena ukotvená v Bohu a poctivé dřině, ale s jazykem a myslí stejně ostrou, když je k tomu přinucena. Urbanowicz ztělesňuje důstojnost práce a nikdy nedovolí, aby se její Kristýna utápěla v sebelítosti nebo zahořklosti.

Tato Julie je úderná, plná zášti, roztěkanosti a zoufalství. Juliino bouření se proti matčině snaze vychovat ji jako napůl muže a napůl ženu a její následný vnitřní konflikt ohledně vlastní identity působí v dnešní době genderové fluidity mimořádně aktuálně. Její úzkostný křik stále rezonuje s každým, kdo se cítí v rozporu s prostředím, které ho obklopuje. Skutečnost, že tato inscenace prošla dlouhou šňůrou v repertoárovém Theatre by the Lake v Keswicku, než se přesunula na West End, je důkazem zásadního významu repertoárového divadla a příležitostí, které dává mladým hercům k vybroušení jejich řemesla. Syrová síla a intenzita tohoto představení ve vás zůstane ještě dlouho.

Hraje se do 2. prosince 2017

VSTUPENKY NA SLEČNU JULII V JERMYN STREET THEATRE