RECENZE: No Villain, divadlo Old Red Lion ✭✭✭✭✭

George Turvey a Helen Cole v No Villain. Foto: Cameron Harle No Villain

Old Red Lion Theatre

10. 12. 15

5 hvězdiček

Sté výročí narození Arthura Millera přineslo řadu pozoruhodných inscenací série jeho slavných her napsaných na konci 40. a v 50. letech. Zároveň však posvítilo vítaným a odhalujícím světlem na opomíjená díla z jeho raných let, zejména na hru The Man Who Had All The Luck, kterou před několika měsíci uvedlo divadlo King’s Head Theatre. Vzhledem k rozsahu odborné literatury i samotných Millerových autobiografických zápisků by si člověk myslel, že k formování jeho kariéry už není co dodat. Režiséru Seanu Turnerovi se však podařilo něco nečekaného – představil nám světovou premiéru úplně první Millerovy hry No Villain ve špičkové produkci, která jasně ukazuje rodící se autorův styl. Premiéra, jíž se účastnila řada významných umělců, byla pro všechny zúčastněné triumfem. Miller se ve svých pamětech Zákruty času (Timebends) o hře sice zmiňuje jako o svém nejautobiografičtějším díle, ale víc neprozrazuje. Napsal ji v roce 1936, kdy mu bylo pouhých 21 let a studoval na University of Michigan. Oděvní podnik jeho otce zkrachoval a on potřeboval vyhrát literární cenu, aby mohl zaplatit studia. To se mu podařilo, ale jakmile hra splnila svůj účel, nikdy nebyla uvedena a časem se na ni zapomnělo. Nevěděli o ní ani správci Millerovy pozůstalosti; režisér Sean Turner ji vypátral až v univerzitním archivu a získal svolení k jejímu uvedení.

Adam Harley ve hře No Villain. Foto: Cameron Harle Často se stává, že se oprašují starší kousky jen kvůli pozdější slávě autora, a výsledek pak očekávání nenaplní. No Villain ale do této kategorie nepatří. Sice to není ztracené mistrovské dílo, ale jde o skvěle napsaný text, který je dramaticky naprosto strhující. Je až s podivem, že autorův typický rukopis, co se týče témat i techniky, je zde již téměř hotový.

Děj plyne bez přestávky devadesát minut a každý, kdo zná Millerovu tvorbu z následující dekády, se v tomto scénáři okamžitě zorientuje. Do popředí vystupuje napětí v rodině i na pracovišti: otcové proti synům, bratr proti bratru. Konflikt mezi tím, co je správné pro jednotlivce a co prospívá komunitě, je přítomen od samého začátku. Miller zde nabízí svůj osobitý pohled na dramatickou linku, která nás provází už od antických Řeků, a v tomto případě v ní nezapře silný vliv Ibsena. Hra zkoumá roli ideologie – v tomto případě komunismu – a zaměřuje se na třecí plochy, které vznikají ve střetu s osobní a rodinnou loajalitou.

I jeho autorský hlas je už plně vyzrálý. Dialogy vykazují pozoruhodnou vyrovnanost a klid. Místy jsou barvitě obrazné, ale přitom přesvědčivě naturalistické, bez zbytečné literární strojenosti. Postavy, včetně těch vedlejších, jsou dobře vykreslené v kontrastech, což nabízí prostor pro situační humor i velká dramatická gesta. Především však vidíme v akci Millerovu mistrnou schopnost vystavit postavy nesnesitelnému tlaku a břemenu, aby se ukázalo, zda se pod tím náporem uhlík promění v diamant, nebo se roztříští.

Děj se střídá mezi bytem rodiny Barnettových, který už má svá nejlepší léta za sebou, a kanceláří v oděvní továrně, v jejímž čele stojí otec Abe Barnett (David Bromley). Max Dorey vytvořil dva detailní, atmosférické a přitom geniálně jednoduché návrhy scény, které v omezeném prostoru divadla Old Red Lion dělají zázraky a umožňují plynulé přechody mezi obrazy. Rodinné jmění v dobách hospodářské krize upadá. Matka Esther (Nesba Crenshaw) propadá hysterii a Abe se zmítá mezi úzkostí a maskovanou lhostejností, zatímco se snaží udržet továrnu v chodu během stávky, která blokuje expedici zboží. Starší syn Ben (George Turvey) se vzdal studií, aby otci pomohl s podnikem; mladší syn Arny (Adam Hartley) je na univerzitě, kde propadl marxismu, a mladší sestra Maxine (Helen Coles), jejíž role je trochu upozaděná, si užívá dospívání a rodinné dusno příliš nevnímá. Nejnešťastnější je dědeček Barnett (Kenneth Jay), který se se zhoršenou finanční situací vyrovnává nejhůře.

Všichni čelí zásadním morálním volbám: mají Abe a Ben použít jakékoli prostředky k expedici zboží, i kdyby tím ohrozili dělníky? Má Arny pomoci rodinné firmě, nebo se držet svých komunistických zásad? Má Ben uzavřít sňatek bez lásky, aby zachránil rodinu před krachem? Dokáže Esther udržet rodinu v klidu, nebo se musí postavit na stranu manžela proti vlastnímu otci? A nade vším visí otázka, jak si zachovat integritu, když vás protichůdné loajality táhnou každá jiným směrem...

Nesba Crenshaw a David Bromley v No Villain. Foto: Cameron Harle. Tyto rozpory vytvářejí úžasně intenzivní hádky a silné dialogy, které dávají pocítit mrazení typické pro budoucí Millerova velká díla. Slovní přestřelky mezi oběma bratry, v nichž se mísí náklonnost se soupeřením, jsou naprosto strhující a pohánějí děj vpřed. Napětí v práci mezi Abem a Benem si v ničem nezadá se slavnými momenty z her Všichni moji synové nebo Smrt obchodního cestujícího. Nechybí ani něžné momenty mezi otcem a dcerou či matkou a syny, které dokládají Millerovu působivou šíři a zralost už v tak mladém věku.

Hra má však i své mouchy, které nelze přehlédnout a které se u začínajícího dramatika dají čekat. Objevují se tu poněkud těžkopádné monology, včetně shrnutí komunistických doktrín, které by zkušenější Miller určitě proškrtal. I stavba textu je občas trochu roztříštěná. Úvodní expozice, kdy rodina čeká na Arnyho návrat z vysoké školy, láká na zásadní střet hodnot – komunismu versus kapitalismu. Ten se však v plné síle nikdy nedostaví. Arny sice odmítne během stávky pomoci, ale k očekávanému vyhrocenému konfliktu s otcem nedojde a Arny se v závěru hry dostává spíše na vedlejší kolej.

Miller se místo toho začne mnohem více zajímat o staršího bratra Bena, jehož volby a osobnost se s vývojem děje stávají složitějšími. Ben ve skutečnosti se stávkujícími dělníky sympatizuje, zatímco se snaží balancovat mezi závazky k rodině a budováním vlastní nezávislosti. V nejsilnější konfrontaci mezi oběma bratry Ben podrobuje sžíravé kritice zjednodušená ideologická schémata. Za skutečného hrdinu je zde považován muž, který se alespoň pokouší smířit nesmiřitelné prvky každodenního života. Je to také Ben, nikoli Arny nebo Abe, kdo na samém konci hry provede závěrečné existenciální gesto.

Tenhle konec ve mně zanechal smíšené pocity. Je melodramatický, ale to není ten hlavní problém – k Millerovu umění vždy patřilo míchání syrového realismu s vypjatou melodramatičností, která sice působí silně, ale v danou chvíli naprosto logicky. Spíše jde o to, že tento závěr působí jako nový začátek, který otevírá celou řadu dalších otázek. U hry této délky by člověk přirozeně čekal druhou polovinu, kde se tyto nové směry budou dále rozvíjet. Měl jsem pocit, že většina diváků byla překvapena, že hra skončila právě takto, a nikoli střetem otce a syna, k němuž vše směřovalo. Kdyby se Miller k textu později vrátil, nejspíš by z těchto motivů vytěžil celovečerní drama.

Herecké výkony jsou v této produkci vyrovnaně skvělé. Turvey má nejtěžší úkol, co se týče vývoje a složitosti postavy, a zhostil se ho bravurně. Jeho Ben má obdivuhodný emocionální rejstřík a lidskost. Stejně tak Bromley odvádí výbornou práci při zobrazení Abeho upadajícího podnikatelského sebevědomí a jízlivého vzdoru. Je to přesný portrét muže, který se ocitl na hranici svých sil. Nesba Crenshaw u Esther nesklouzává k přehrávání; její postupný emocionální kolaps je pečlivě odstíněný a díky tomu mnohem působivější. Hartley v roli, která ke konci trochu ztrácí v textu dech, využívá své příležitosti naplno a dělá Arnyho sympatičtějším, než by se mohlo zdát. Kenneth Jay, Stephen Omer a Anton Cross vykřesali z vedlejších postav skvěle prokreslené momenty.

Inscenace jako taková snad ani nemohla být lepší. Je to jeden z těch případů, kdy disciplína diktovaná malým prostorem přináší kreativní ovoce. Scéna je zázrakem dobové evokace a funkčnosti, kterou podtrhuje náladový a precizní světelný design Jacka Weira a působivé jazzové mezihry sound designéra Richarda Melkoniana. Turnerova režie je plynulá, má svižné tempo a dokáže prostor opticky zvětšit, přičemž dává maximální důraz na klíčové dialogy tváří v tvář.

Všichni, kdo se na této inscenaci podíleli, si zaslouží nejvyšší uznání. Dramaturgie divadla Old Red Lion v posledních sezónách zaslouží pochvalu za skvělý mix novinek a pečlivého oživování zapomenutých děl slavných autorů. Pokud se tato hra dočká přenesení na větší scénu, což by si zasloužila, bude to další potvrzení skvělého uměleckého úsudku vedení divadla. Herecký soubor i tvůrčí tým jsou pro věc naprosto nadšeni a dělají pro hru maximum. Zvláštní uznání patří režisérovi za jeho objevitelské odhodlání vypátrat toto „uprchlé“ dílo a uvést ho s takovou vášní a vkusem. Samotné hře bych dal čtyři hvězdičky, ale díky mimořádné úrovni produkce a celkovému zážitku přidávám i tu pátou.

No Villain se hraje v Old Red Lion Theatre až do 9. ledna 2016