RECENZE: Nobody's Business, Kings Head Theatre ✭✭✭

Nobody's Business

King's Head Theatre

2. října 2015

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Klobouk dolů před King's Head Theatre. Jejich repertoár nabízí neuvěřitelnou směsici nových děl i oživených klasik, poctivě platí své herce a neúnavně se pouštějí do odvážných, hranice posouvajících projektů. Hrací prostor prošel od mé poslední návštěvy proměnou a místo provizorního kukátkového jeviště nyní nabízí variabilní arénu, která okamžitě dává najevo, že se zde divadlo bere vážně. Jakmile vstoupíte, cítíte, že scéna King's Head postoupila o úroveň výš.

Vzhledem k množství inscenací, které se v King's Head Theatre vystřídají, je nevyhnutelné, že ne všechno bude trefa do černého. Ale i když se představení zrovna nevydaří, většinou se najde alespoň hra samotná nebo herci, kteří dostanou svou chvilku na výsluní, což by jinde nebylo možné. Diváci odcházejí nesmírně obohaceni právě díky zkušenostem z fringe scény, kde nejsou peníze na drahé kulisy, rekvizity nebo hvězdná jména, která by zakryla vnitřní prázdnotu díla. Totéž platí pro herce, režiséry, scénografy, autory a všechny, kteří se divadlem živí.

Bez fringeových scén, jako je právě King's Head, by velké dotované domy i komerční divadelní projekty nepředstavitelně trpěly. Existuje pádný argument, že by Arts Council (Rada pro umění) měla být ke King's Head Theatre štědřejší – grant ve výši 50 000 liber ročně by jim dodal trochu svobody a ubral na stresu. A co by toto „malé divadlo, které to nevzdává“, s takovou podporou dokázalo?

Podezřívám autorku Sylvii Freedman, že její nová komedie Nobody's Business, která zde má právě premiéru, by tou vyvolenou nebyla. Je to zvláštní kus, v jádru zřejmě satirická fraška namířená proti „evropské“ kultuře, grantové politice a pochybným praktikám a trikům, které se používají k jejich získávání a utrácení.

Hra přejímá ústřední motiv z inscenace „The Producers“ (vydělat na záměrném propadáku) a snaží se jej naroubovat na bizarní svět nových vynálezů a start-upového financování. K tomu přidává psa v roli ředitele firmy, pomateného vynálezce pracujícího na samohybném motorizovaném nákupním vozíku, ženu s nízkým sebevědomím, ale uměleckým citem (které nevadí poskakovat v kostýmu klokana), naříkajícího bytného, kterému nikdo neplatí, a podivnou galerii snědých cizinců, kteří se v ději objevují a zase mizí. Dočkáme se neustále blikajícího světla, kakofonie krabic, kari z rozvozu s vlastní hlavou, bizarních tanečních vložek při přestavbách a zvukových efektů, které by se neztratily v groteskách s Laurelem a Hardym.

Pokud vám to všechno zní jako „to by mohla být sranda“, máte pravdu. Bohužel ale není. Smíchu je tu poskrovnu; obecně řečeno, je to asi tak vtipné jako nucená kastrace.

A přece...

Existuje něco, co udržuje pozornost, budí zájem a neustále křesá naději. Je to tajná zbraň této inscenace: Katy Manning.

Navzdory těm nesmyslům, které musí vypouštět z úst, Manning vkládá do každé věty energii a zaujetí. Svou postavu Sybil, dědičnou správkyni budovy, v níž se děj odehrává, proměňuje v bytost kypící životem, květnatou vášní a břitkým postřehem. Ani na moment nepřehrává, a přesto dává své postavě i celému kusu více života, než se zdá lidsky možné. Dokonce i ty bizarní „vrtění zadkem“ během přestaveb scény v jejím podání působí přirozeně. Skutečně obdivuhodný výkon.

Zčásti Felicity Kendall, zčásti Carol Channing, se špetkou Jo Grant (společnice Doctora Who, kterou poprvé hrála před 45 lety) a nohama, které by jí mohla závidět každá třicátnice – Manning je zjevením. Sledovat ji v tomto plytkém nesmyslu ve vás vyvolává touhu vidět ji jako Judith Bliss, slečnu Prismovou nebo paní Čipernou. Potenciál, který v sobě Manning skrývá, je obrovský. Je v ní něco ohromujícím způsobem osobitého a zároveň konejšivě známého; uklidňuje, inspiruje a podmaňuje si diváka.

To vše je o to pozoruhodnější, že hra Freedmanové je naprostý blábol. Dialogy vržou ještě víc než tenký děj. Postavy jsou jednorozměrné a nudné, a pokud po prvních deseti minutách neodhadnete konec, nejspíš vám chybí základní logické uvažování. Překvapení přicházejí jen v podobě nečekaných a čím dál bizarnějších výstupů Michaela Nowaka (jeho scéna vášně s Manning ve druhém dějství je komediálním vrcholem večera) a samotné Manning, jejíž chraplavý hlas dokáže vdechnout život i té nejnudnější replice.

Režisér John Adams jako by při výběru režijních postupů úplně rezignoval na kompetenci. Netuší, jak využít nově konfigurovaný prostor, a tato bezradnost se přenáší do všech aspektů režie. Nutí Manning k opakovanému hraní zmateného „hledání dveří“, čehož se zhostila s grácií, kterou si tento materiál vůbec nezaslouží.

Hra Freedmanové je ve skutečnosti vtipnější, než naznačuje Adamsova inscenace, především proto, že v ní hrají jen dva herci, kteří trefili správný styl: Manning a Tristan Beint, který ztvárnil slizkého byrokratického upíra Huga. Beint drží krok s energií Manning a jeho cit pro frašku je solidní. Sice nemá její lehkost, obratnost ani dravou rozmarnost, ale ve svém příšerném třídílném obleku jí zdatně sekunduje. A navíc ví, jak pracovat se svým sytým hlasem. Stejně jako Manning, i Beint dokáže vytěžit maximum z ničeho.

Zdá se, že Adams nepochopil komiku, která se skrývá mezi řádky. Beintova postava by měla, podobně jako Myra z „Hay Fever“, používat sex jako vějičku k dosažení svého; Beint by to zjevně zvládl, ale Adams v něm onoho vnitřního svůdníka neprobudil.

Všichni ostatní členové souboru jako by hráli v jiné hře. Adams nebyl schopen sjednotit styl ani přístup k materiálu.

Stephen Oswald a Claire Jeater působí jako v nějakém televizním nekonečném seriálu pro melancholické nudily (Oswald by měl opravdu přestat křičet a Jeater by už neměla připomínat oslíka Ijáčka). Jeremy Drakes má sice postavy šílených a geekovských vědců v malíčku, ale ani jednou se neobtěžuje z nich udělat ucelenou postavu. Komedie, a zejména fraška, stojí na upřímném hraní v absurdních situacích, nikoliv na absurdním hraní v jakékoli situaci. Každá z vedlejších postav potřebuje jasné zaměření, osobitost a esenci výstřednosti – hrubé přehrávání a bolestná rozpačitost (neuvěřitelně se projevující někdy naráz) tomu nepomáhají.

Pochvalu si zaslouží kostýmy Jamieho Simmonse a ačkoliv byla scéna trochu neohrabaná, svůj účel splnila dostatečně. Krabice padající na diváky jsou vždycky radost. Sherry Coenon zdařile svítí a pocit pochybné exotičnosti vytvořený světelnými efekty je vcelku důmyslný.

Je to slabá inscenace slabé hry, ale přesto stojí za vidění – hlavně díky Manning a částečně i Beintovi.

King's Head Theatre by mělo být na seznamu „povinných návštěv“ každého divadelního fanouška. Stejně jako Union Theatre nebo Landor Theatre je to místo, kde se brousí talenty zítřka. Bez těchto scén by divadlo bylo ztraceno.

Nobody's Business se v King's Head Theatre hraje do 24. října 2015