RECENZE: Not Quite Jerusalem, Finborough Theatre ✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje hru Not Quite Jerusalem od Paula Kembera, kterou právě uvádí londýnské divadlo Finborough Theatre.

Ryan White a Ronnie Yorke. Foto: Kirsten McYernan

Not Quite Jerusalem Finborough Theatre,

5. března 2020

4 hvězdičky

REZERVOVAT VSTUPENKY

V roce 1980 se čtveřice rozmanitých dvacátníků hledajících zábavu a dobrodružství mimo Spojené království setkává v kibucu. Zde se střetávají, hádají, zamilovávají i rozcházejí, a to jak mezi sebou, tak se dvěma Izraelci, kteří mají na starosti jejich dobrovolnickou práci. Sledujeme jejich cestu od prvního příjezdu až po finální odjezd a vidíme, jak každého z nich prožité zkušenosti ovlivnily a změnily. Autor toho využívá k hlubší sondě do britské národní identity. Ačkoliv hra nabízí i dobový kontext Izraele, podstatnější je zde možnost odhalit skryté pravdy o tom, jací Britové skutečně jsou a co si myslí o sobě i o okolním světě, díky čemuž je toto znovuuvedení nadmíru aktuální. Tato inscenace k 40. výročí – která se shodou okolností kryje se 40. sezónou samotné scény – je znovuobjevením mimořádně kvalitní hry, která byla od své premiéry profesionálními divadly až s podivem přehlížena.

Ryan Whittle a Ailsa Joy. Foto: Kirsten McTernan

Snad nejzajímavější vývoj zde prodělává Gila, supervizorka dobrovolníků v kibucu. Ailsa Joy v této roli podává velkolepý výkon, v němž je každá sekunda dokonale vypozorovaná, do detailu propracovaná a mistrně vyvážená v rámci celkového pojetí postavy. Obzvláště vyniká v tom, jak využívá „lámanou angličtinu“ své postavy k vyjádření počátečního odstupu od skupiny a následných křehkých pokusů o navázání blízkého vztahu s jedním z nich, Mikem. Přestože jde o „silnou“ ženu, která si nenechá nic líbit, dokáže v jejím pohledu a očích zprostředkovat i hlubokou smyslnost, díky čemuž je její citová cesta nesmírně věrohodná a fascinující. Po jejím nedávném úspěchu ve hře „Bad Jews“ v Theatre Royal, Haymarket ji tato role definitivně potvrzuje jako herečku velkého formátu.

Ronnie Yorke a Russell Bentley. Foto: Kirsten McTernan

Komickou protiváhu ke Gilině vážnosti představuje skvělý Ronnie Yorke v roli skutečně děsivého proletáře Peta – postavy, jejíž celá mysl i duše jako by byla formována obsahem bulvární třetí strany deníku The Sun. Yorke, který již získal nominaci na cenu Offie za roli v inscenaci „Will…“ v Rose Playhouse na Bankside, podává další fenomenální výkon. Jeho výbušná fyzická energie a živá mimika komunikují cílevědomost a složitost na každém kroku: i když je jeho role na první pohled plochá, jeho důkladná analýza textu spolu s profesionálním nasazením odhalují síť rozporů a zranitelnosti, které činí tuto postavu nesmírně zajímavou.

Ryan Whittle a Miranda Braun. Foto: Kirsten McTernan

Zbytek souboru je obsazen stejně kvalitně. Mike v podání Ryana Whittlea je hlavním hrdinou milostné linky, komplikovanou postavou s nedostatkem kuráže, jehož cesta začíná v mlze a v mlze i končí. Miranda Braun vnáší ostré tóny do podobně zvláštní a nefunkční role ošetřovatelky Carrie, zatímco Joe McArdle doplňuje britskou sestavu k nepoznání změněný v roli Petova požitkářského parťáka. Jako druhá tvář Izraele se představuje Russell Bentley coby tichý a klidný Ami. Je to sehraný tým a na „pohlednicově“ malém jevišti divadla, kde se o sebe neustále otírají, není místa nazbyt. Přesto pro toto představení navrhla nadějná designérka Ceci Calf pozoruhodně působivou scénu farmy, kterou poeticky a s představivostí nasvítil další talent, Ryan Joseph Stafford: jeho práce se sytostí světla a stmíváním v kombinaci s neomylným citem pro scénu je radost sledovat. Isobel Pellow pak stojí za vtipnými kostýmy, od autoritativního oblečení pro Gilu až po džínové šortky, v nichž Pete vypadá jako z filmu Bez kalhot. Ano, tohle představení nabízí pro každého něco.

Ryan Whittle. Foto: Kirsten McTernan

Inscenace je také osobním úspěchem režiséra Petera Kavanagha. Ten je zde mnohem víc než jen režisérem – celý projekt inicioval na radu uměleckého šéfa divadla Neila McPhersona a zrealizoval jej z vlastních prostředků s pomocí několika koproducentů. Kavanaghovo působení na pozici hlavního dramatického producenta v BBC Radiu mu díky skvělým kontaktům umožnilo obsadit produkci těmi nejlepšími dostupnými talenty a jeho cílem je přenést hru na další scény. Musel také nově uchopit hru, které se nikdo v branži čtyři desetiletí nedotkl, a dovedl svůj soubor skrze měsíční zkušební proces až k výsledku, který vidíme a který s herci dále ladí. Je to pozoruhodné znovuobjevení hry známé spíše z doslechu, která se však bezdůvodně téměř neuváděla. Ano, první polovina může působit dojmem, že se ani do přestávky úplně „nerozjela“, nicméně každá scéna je krásně vystavěna a funguje jako poctivé herecké divadlo. Skutečný spád však přichází až ve druhé polovině, kdy jde najednou o všechno. Autor Paul Kember (divákům možná známější ze svých mnoha televizních rolí) sklidil s touto svou prvotinou obrovský úspěch. Když ji vidí dnes znovu, je s ní stále spokojen. A věřím, že vy budete také. Jako zážitek v „přestávce mezi školami“ to možná není úplný Jeruzalém, ale rozhodně je to jízda, která stojí za to.

Not Quite Jerusalem se hraje v Finborough Theatre do 28. března

KOUPIT VSTUPENKY NA NOT QUITE JERUSALEM