RECENZE: Now This Is Not The End, divadlo Arcola Theatre ✭✭✭

Now This Is Not The End

Arcola Studio Two

5. června 2015

3 hvězdičky

V případě takového organismu, jakým je londýnské divadlo se svými mnoha nezávisle se pohybujícími údy a chapadly, bývá jakékoli zobecňování ošemetné. Přesto se zdá, že jedno v současnosti platí: v oběhu je mnohem více dobrých herců než dobrých her. Při množství fungujících hereckých škol a přílivu zahraničních herců není divu, že úroveň herectví je vysoká. V posledních měsících intenzivního recenzování jsem byl málokdy, pokud vůbec kdy, v pokušení napsat na něčí výkon skutečně negativní kritiku. Pokud však jde o hry, úroveň je mnohem kolísavější. Znovu a znovu narážím na díla, která mají spoustu skvělých nápadů nebo působivých scén, ale jako celek byla vypuštěna na veřejnost příliš brzy. Problém tkví částečně v tom, že tyto rané verze vznikají v dílnách ovládaných herci s jejich lokálními prioritami, namísto toho, aby prošly pod drobnohledem zkušeného dramaturga, který dbá na celkovou strukturu přesahující barvité detaily jednotlivých scén – jde o strategii, nikoli jen taktiku. Kdybych mohl na poli nové dramatiky změnit jednu věc, bylo by to navýšení počtu, prestiže i platů dramaturgů. Pak bychom se možná dočkali více her, které překročí práh mezi slibným talentem a řemeslně dotaženým, vyzrálým dílem. Tyto myšlenky se mi draly na mysl u premiéry hry Rose Lewensteinové Now This is Not the End, která se nyní uvádí v Dalstonu. Ačkoli jsou herecké výkony všechny solidní i něco víc, hra nakonec zůstává pouhým součtem svých často podnětných, leč nesourodých částí.

Díváme se na vyvýšené parketové pódium s několika židlemi a rozbaleným kufrem. Na zadní stěně občas problikne pár lišt a v pozadí tiše bzučí elektronická hudba. Rosie (Jasmine Blackborow) a její německý přítel Sebastian (Daniel Donskoy) se hádají o to, zda se má Rosie vrátit z Berlína domů do Londýna k rodičům Susan (Wendy Nottingham) a Paulovi (Andrew Whipp). V pravidelných intervalech znějí z hlasové schránky vzkazy od Rosiiny babičky Evy (Brigit Forsyth), která je původem z Německa. Její schopnost samostatného života slábne, stejně jako u jejího druhého manžela Arnolda (Bernard Lloyd), který je stejně jako Eva židovským uprchlíkem z Německa. V následujících scénách děj skáče v čase dopředu a dozadu mezi rokem 2002 a současností a skrze mlhu nastupující Eviny Alzheimerovy choroby a nahrávky vzpomínek na pásce se postupně dozvídáme rodinnou historii. Eva i Arnold pocházejí z Berlína. Eva unikla zatčení, ale ztratila oba rodiče – jednoho v koncentračním táboře, druhého kvůli odcizení – a po čase stráveném u prarodičů uprchla do Anglie za novým životem. Její dcera Susan je úzkostná perfekcionistka, která se stále potýká s otázkami vlastní identity, a její vnučka chce zůstat v Berlíně, aby skrze hledání Eviných kořenů prozkoumala svůj vlastní pocit sounáležitosti. Arnold chce naopak raději zapomínat než vzpomínat a snaží se zničit klíčovou nahrávku, kterou Eva o své minulosti pořídila. Paul, manžel Susan, se neúčinně snaží udržet v rodině klid.

Jde tedy o hru o paměti, pocitu domova a mezigeneračních důsledcích holocaustu a židovské diaspory. Je to samozřejmě téma značně probádané a kdokoli se k němu přiblíží, musí najít nový, neotřelý úhel pohledu – tak jako se to podařilo například v knize Zajíc s jantarovýma očima, která byla vystavěna kolem putování rodinné sbírky necuke, nikoli na přímém líčení lidských osudů. Zde se náznaky takového přístupu objevují v souvislosti s různými významy a prožitky nepřeložitelného termínu Heimat neboli ‚pravlast‘, ale v rámci celé hry se je nedaří plně udržet. Navíc, ačkoliv se mezi šesti postavami rozvíjí mnoho zajímavých vazeb, žádná z nich se plně nerozhoří ani nedospěje k rozuzlení, takže na konci zůstáváme s frustrujícím pocitem neuzavřenosti. Ne že by bylo špatné nechat dějové linky otevřené, ale autoři nám prostě nedávají dostatek materiálu na to, aby nám na postavách a jejich osudech skutečně záleželo, a to i přes maximální snahu hereckého souboru.

Z herců mají lépe propracované role ženy. Donskoy a Whipp dělají, co mohou, s velmi omezeným prostorem, který dostali, a Lloyd je vynikající jako vznětlivý postarší Arnold, odhodlaný neohlížet se zpět, ale plný nevyjádřeného vzteku z minulosti, který občas v rodinném kruhu vybuchne. Role Blackborowové se frustrujícím způsobem rozostřuje a zase vyjasňuje, má však silné momenty citového napojení na svou babičku i přesvědčivé pasáže slovních soubojů s rodiči. Nottinghamová skvěle vystihla Susaninu neusměrněnou nervní energii a neustálou emoční paniku, díky čemuž je její postava stejnou měrou sympatická i nesnesitelná. Nejdotaženější postavou je však Eva a právě v ní nachází Forsythová, velmi zkušená herečka se silným charismatem, největší hloubku. I když se v její postavě ne vše vždy stoprocentně pojí, velmi úspěšně zprostředkovává Evin laskavý povrch i vnitřní chlad a rezervovanost. K naprosto trefným postřehům patří myšlenka, že jedním ze skrytých důsledků holocaustu byla ztráta schopnosti důvěřovat a citově se vázat, a z tohoto motivu se dalo vytěžit víc. Totéž platí i o faktu, že jsme se posunuli z éry tajení do éry připomínání. Jak říká Eva: ‚Všichni nám říkali, ať na to zapomeneme. Teď všichni umíráme a každý chce, abychom vzpomínali.‘ Hra naznačuje, ale nikdy plně neprozkoumá myšlenku, že zaměření na pietu může být spíše fetišem než upřímným vyrovnáním se s historií. A to je skutečně fascinující námět...

Hra Now This Is Not The End se hraje v divadle Arcola Theatre do 27. června 2015