RECENZE: Once Upon A Mattress, divadlo Upstairs At The Gatehouse ✭✭

Julian Eaves hodnotí muzikál Once Upon A Mattress, který se právě uvádí v divadle Upstairs at the Gatehouse.

Once Upon A Mattress, Upstairs At The Gatehouse, 7. března 2020, 2 hvězdičky. Vstupenky si můžete rezervovat zde. Musím vás zklamat, ale ten pikantně dvojsmyslný název je zhruba tak to nejzajímavější na celé show. Toto upjaté, až příliš vážné převyprávění pohádky Hanse Christiana Andersena „Princezna na hrášku“ v sobě nemá absolutně nic „pro dospělé“. Autoři adaptace Jay Thompson, Dean Fuller a Marshall Barer (posledně jmenovaný je také autorem víceméně solidních, místy až inspirovaných textů) vytvořili neúprosně nevinný, cudný a dětský pohled na svět a lidstvo, plný neohrabaného a zjednodušujícího optimismu padesátých let. Kdyby byl muzikál určen dětem, zejména těm do 10 let, pak by mohl mít šanci. Mary Rodgersová uvedla tuto show ve stejném roce, kdy její otec představil „The Sound of Music“, což jen podtrhuje propastný rozdíl mezi jejich talenty. V současné podobě je těžké si představit, že by oslovil běžné fanoušky hudebního divadla nebo ty, kteří hledají program pro děti. Což může být překvapením – v USA se pravidelně vrací na scénu a i u nás (v roce 2003 v divadle Landor) sklidil slušný úspěch. Co tedy brání současné produkci v Highgate, aby fungovala? V první řadě režijní pojetí Marka Giessera působí už od začátku dojmem, že má potíže. Scéna je uspořádána stejně jako u jeho předchozího kusu v tomto divadle, loňského „Strike Up The Band“, tedy s kapelou natlačenou v zadní části hracího prostoru. Hudební režisérka Jessica Douglas má sice muzikanty pevně pod kontrolou a předvádí svižné podání Rodgersovy partitury – přičemž díky svým sytým aranžmá vytěžuje maximum z jejího melodického šarmu a rytmické energie – zvukově sice slyšíme čistou Broadway 50. let, ale to neodpovídá scénografii Giulie Scrimeri. Máme tu pár pojízdných kulis, se kterými se občas pohne, shluk krabic a několik stupínků, pod nimiž se krčí hromady polštářů, což celé inscenaci dodává poněkud chaotický vzhled. Oproti tomu poměrně bohaté kostýmy vytvářejí styl připomínající klasickou britskou pantomimu, kde se křiklavé barvy a bizarní kontrasty vzorů a látek snaží „navodit“ polovinu 14. století, nebo alespoň ten druh pohádkového světa, kde princezny ze spánku nevyruší nic děsivějšího než sušená luštěnina. Zatímco kostýmy naznačují expresivní herectví, Giesser po svém odhodlaném ansámblu vyžaduje spíše odvážné, drzé a ploché dvourozměrné charakterizace. V žádné ze scén nesmí být nic „skutečné“; veškerý emocionální vývoj se odehrává z nuly na sto během tří vteřin. Dialogy jsou na nás chrleny bez jakékoli variability či svůdného kouzla pantomimické tradice (chybí zapojení publika i jakýkoli pocit rituálnosti). Místo toho zůstáváme po celou dobu pasivními pozorovateli a marně hledáme v tomto výkladu jakýkoli lidský rozměr, zatímco důrazná přímočarost herců je v matoucím rozporu se záměrně lacinou a ztřeštěnou okázalostí kostýmů. To, co zde pravděpodobně chybí, je hlubší pochopení v jádru vaudevillového ducha celého díla. Lehkost doteku a bezprostřední nenucenost, která by souzněla s hravostí scénáře a hudby. Záblesky tohoto přístupu vidíme v mnoha chytrých detailech choreografie Chrise Whittakera, která je místy skutečně trefná, ale režie nedokáže využít vtipnou grotesknost výpravy a co hůř, nedaří se jí v příběhu najít žádné kouzlo. Přesto je snadné soucítit se schopným obsazením, které uvízlo v neřešitelném úkolu. Beth Burrows v hlavní roli vkládá veškerou energii do své princezny Winifred (znějící velmi americky), ale jak má její klíčové číslo „I'm shy“ skutečně zarezonovat, když musí být – stejně jako zbytek show – interpretováno uprostřed toho zmatku na scéně? Potýká se také s problémy se slyšitelností, což může souviset se zvukovým designem Andrewa Michieho, ale pravděpodobně mnohem více s faktem, že před novinářskou premiérou zjevně neproběhla technická zkouška (na což by se dalo režiséra také zeptat). Osvětlení Jess Pomeroy naráží na stejný problém. Po technické stránce na tom byl lépe Theo Toksvig-Stewart v roli prince Dauntlesse a s ničím se nepárala ani Julia Faulkner jako hrozivá, stereotypní tchyně, královna Aggravain (vystižné jméno, že?). Padesátá léta nejsou místem pro lidi, kterým vadí povrchní sexismus. Úžasný hlas Rachel Louise Miller zní čistě a jasně v jejích četných hudebních číslech v roli Lady Larken – kdyby jen její role byla napsána vděčněji. Rachel Lee-Gray předvádí skvělý výkon jako Šašek/Princezna 12, Scott Armstrong zní příjemně jako zamilovaný Sir Harry a Matthew James Willis v roli pěvce (The Minstrel) překypuje energií. Solidní obsazení doplňují John Sears jako Čaroděj a Courtney Hammond v dvojroli Lady Roweny a Slavíka ze Samarkandu. Je to vynikající herecká parta, ale tento materiál v této konkrétní produkci jim nedovoluje ukázat to nejlepší. Jako kuriozita to možná stojí za vidění a nenáročnému divákovi muzikál nabídne dvě hodiny slušného úniku z reality.