RECENZE: Pacific Overtures, Union Theatre ✭✭✭✭

Pacific Overtures Union Theatre 20. července 2014 4 hvězdičky

V seznamu děl Gilberta a Sullivana se princezna Ida nachází někde mezi Jolanlou a Mikádem, a přesto je podstatně méně známá a oblíbená než oba tyto kusy. Podobně je na tom Pacific Overtures, které v tvorbě Stephena Sondheima stojí mezi A Little Night Music a Sweeney Todd. Stejně jako Princess Ida je i toto dílo nepochopitelně opomíjeno, ačkoliv při své premiéře odehrálo o 177 repríz více než Merrily We Roll Along.

Tímto zdlouhavým úvodem chci říct, že Pacific Overtures je často přehlížený klenot. Má úžasnou, evokativní a hloubavou hudbu a libreto Johna Weidmana je strohé, prosté a nesmírně působivé.

V Union Theatre nyní uvádějí obnovenou premiéru tohoto velkého díla v režii Michaela Strassena, jehož předchozí inscenace Sondheimových muzikálů na této scéně (Assassins, Company) byly, mírně řečeno, problematické.

Tentokrát je to ale trefa do černého. Až na jednu výhradu jde o tak dobrou inscenaci Pacific Overtures, jakou si lze jen přát. Má skvostné obsazení, většinou výborný zpěv a je inscenována s krásou, která hraničí s hypnotickým zážitkem. Představení je plné dramatu a intrik, přičemž vše drží pohromadě a vytváří ono kouzlo, které umí vykouzlit pouze hudební divadlo. Dojde na životní lekce i skvělá hudební čísla.

Moje výhrada se týká formy zpracování. Režie se zjevně inspirovala čistě mužskými inscenacemi Gilberta a Sullivana od Sashy Reganové, takže i zde hrají ženské postavy mladí muži (vlastně spíš chlapci) v různých fázích odhalení. Inscenace tak působí dojmem asijských „lady-boys“, což dodává dílu smyslný podtón, který libreto ani hudba nevyžadují. Není to sice katastrofa, ale působí to rušivě a... zkrátka zvláštně. Vzhledem k tomu, že tito křehcí mladíci nezpívají falzetem (na rozdíl od produkcí Reganové), převládá pocit, že sledujeme „gay verzi“ Pacific Overtures.

Program sice hovoří o vlivu divadla Butó a Kabuki spíše než o záměrné queer estetice, ale ani jedna z těchto forem nevyžaduje tolik odhalené mužské kůže. Možná by bylo upřímnější ji nazvat „The All Male Pacific Overtures“, protože zvolené ladění není tradiční. Kupodivu zde nejde jen o střet kultur, ale i o sexualitu.

Pacific Overtures je velmi zralé dílo, které pod mikroskopem zkoumá okamžik, kdy se změnil svět – kdy byl ostrovní Japón, kde byl cizincům vstup zakázán po více než 200 let, Spojenými státy násilím vtažen do moderního světa mezinárodní diplomacie a obchodu.

Sondheim zde vytvořil jednu ze svých nejbohatších a nejvznešenějších partitur. Hudba je uhrančivá a působivá; každá nota posouvá děj kupředu a dokresluje postavy i jejich motivace. Sondheim opět využil svůj typický trik a napsal jedinou píseň, která dokonale shrnuje rozervaná témata celého kusu. Zde je to „Pretty Lady“ – skladba tak nádherná a dokonalá, jak jen Sondheim dokáže napsat, a ideální ilustrace kulturního nárazu a bolesti, kterou způsobuje.

Hudební nastudování Richarda Batese je prvotřídní, a i když je zpěv místy až příliš křiklavý (což je u energické party mladíků na jevišti asi nevyhnutelné), partitura jako celek vyznívá skvěle. Orchestr je sice malý, ale hraje přesně a s obrovskou chutí.

K vidění jsou i skutečně výjimečné herecké výkony.

Oli Reynolds je jako Kayama, samuraj povýšený jen proto, aby ušetřil vládnoucí vrstvu kontaktu s americkou flotilou, naprosto příkladný. Skvěle vystihuje strach a hrůzu ze své situace a s postupujícím příběhem se mění s jemnou a nuancovanou lehkostí. Jeho výkon je jednoznačně nejvyzrálejší. Píseň „A Bowler Hat“ v jeho podání je nesmírně dojemná.

Jako jeho žena Tamate je Anthony Selwyn úžasný. Má sice málo prostoru, ale využívá ho s výjimečnou dovedností a citem pro styl. V průběhu hry ztvárňuje i další role, ale právě jeho Tamate mi v paměti zůstane ještě dlouho. Naprosto vynikající.

Mnoho rolí je alternováno nebo sdíleno více herci. Nejpůsobivější z těch, kteří excelovali v herectví i zpěvu bez ohledu na roli, byli Joel Harper Jackson, Joel Baylis a (zejména) Josh Andrews.

Ken Christiansen odvedl jako Vypravěč kus dobré práce, ale příliš často sklouzával ke křiku, což ubíralo na naléhavosti a dopadu jeho role. Jeho líčení je ovšem fantastické. Marc Lee Joseph zaujal jako matka šóguna v čísle „Chrysanthemum Tea“, ale v jiných scénách byl až příliš okázale přehrávající.

Ian Mowat byl skvělý jako Stařec v „Someone In A Tree“ i jako anglický velvyslanec v „Please Hello“ (kde Sondheim vtipně soupeří s Gilbertem a Sullivanem), ale jeho kreace Madamy ve „Welcome To Kanagawa“ byla křiklavá a až únavně klišovitá.

Alexander McMorran disponuje vynikajícím basem, i když ne úplně stačil na nároky své role, a po herecké stránce u něj zůstalo mnoho nevyřčeno. V hudebním divadle, a u Sondheima zvlášť, samotný zpěv nestačí.

Bohužel jedna klíčová role zůstala nevyužitá. Jako Manjiro, rybář, který uteče do Ameriky, aby se vrátil, byl odsouzen k smrti, omilostněn, nucen spolupracovat s Kayamou a nakonec zosnoval převrat, je Emanuel Alba zcela mimo svou ligu. Této mnohovrstevnaté a fascinující historické postavě dodal jen plochý, jednorozměrný výraz. To je velká škoda.

Choreografie a scénické řešení jsou po celou dobu krásné, s výjimkou podivného a poněkud sebestředného Lvího tance Maria Nicolaidese těsně před koncem prvního jednání. Některé scény jsou oslnivé; intimita vytvořená pouhou látkou a svícemi je pohlcující a pomalé, důstojné tempo některých čísel umocňuje baletní efekt. Celé představení provází nepopsatelná umělecká kvalita, která ve vás zanechá hřejivý pocit.

Union Theatre je scéna, která nabízí vzácnou příležitost vidět méně hrané muzikály. Tohle je jeden z těch případů, kdy se cesta do divadla i přes jeho nedostatky a politiku nečíslovaných sedadel skutečně vyplatí.

I v dusném a horkém odpoledni to byl skvělý čas strávený ve společnosti Sondheimova kouzla.