RECENZE: Peter Gynt, National Theatre v Londýně ✭✭✭✭

Mark Ludmon hodnotí adaptaci Ibsenova Peer Gynta z pera Davida Harea: v hlavni roli v Národním divadle v Londýně exceluje James McArdle

Foto: Manuel Harlan Peter Gynt

National Theatre, Londýn

Čtyři hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Ibsenovo idealistické fantasy Peer Gynt, psané ve verších (v dánštině) s hrací dobou kolem pěti až šesti hodin, představuje pro divadelníky pověstný oříšek. Kdysi to bylo to jediné, co jsem o něm věděl – a to díky hře Edukační Rita od Willyho Russella, kde studentka Rita odevzdá pětislovnou esej na téma obtížnosti inscenování této hry: „Dejte to do rádia.“ V britském Národním divadle na to šli jinak: angažovali Davida Harea, který sice zůstal věrný původnímu dramatu z roku 1867, ale vdechl mu moderní ráz a proměnil ho v temnou satirickou bajku o dnešku.

Z Peera se stává Peter Gynt, mladý Skot, který utíká z všední reality rodinného hospodářství, aby místo „průměrnosti“ hledal „velikost“. Jako rozený vypravěč zpočátku žije ve fantasy světě podobném představám Waltera Mittyho, ale zanedlouho se skutečně vypracuje v pohádkově bohatého byznysmena a „občana světa“. Tím však jeho cesta nekončí – osud ho vrhá do nových situací, které ho odvádějí dál a dál od jeho skotských kořenů. Stále se tu setkáte s trolly, satanskými cizinci a dalšími fantastickými tvory, ale Hare přidal politický a společenský komentář, aby zdůraznil aktuálnost hry pro rok 2019. Ibsenovo zkoumání shakespearovského hesla „především buď věrný sobě samému“ působí v dnešní éře oslavování ega na sociálních sítích, nacionalistického izolacionismu a neoliberalismu víc než tematicky.

Foto: Manuel Harlan

Představení trvá tři hodiny a dvacet minut včetně dvou přestávek, ale pod dynamickým režijním vedením Jonathana Kenta ani na chvíli nepoleví v tempu. Úspěch stojí především na strhujícím výkonu Jamese McArdlea v roli Petera, který je navzdory všem svým chybám a egocentrismu nesmírně charismatický. Sekunduje mu silný ansámbl včetně Ann Louise Ross v roli matky Agáty, Tamsin Carroll jako trollí princezny i charismatické učednice, Guye Henryho jako démonického cizince, Olivera Forda Daviese coby tajemného knoflíkáře a Jonathana Coye v několika rolích, například krále hor. Na barvitě řešené scéně Richarda Hudsona vnáší herci do vyprávění energii skrze tanec a pohyb pod vedením choreografky Polly Bennett. Známý Griegův hudební doprovod ustupuje do pozadí díky syté partituře Paula Englishbyho v podání šestičlenného orchestru, i když některá hudební čísla působí snad až nadbytečně.

Foto: Manuel Harlan

Peteru Gyntovi možná chybí onen realismus, kterým se Ibsen proslavil ve hrách jako Nora nebo Hedda Gablerová, ale v této inscenaci jasně probleskují jeho klíčová témata – především rizika uzavírání se do světa fantazie namísto čelení realitě minulosti i přítomnosti. Hare se drží Ibsenovy původní struktury a dodává Peteru Gyntovi snovou, často až noční kvalitu, která možná konzervativní příznivce autorovy pozdější tvorby zaskočí, ale vytváří drama, kde se hranice mezi skutečností a fantazií stírají v boji s trolly moderního života.

Uvádí se do 8. října 2019