RECENZE: Present Laughter, divadlo Old Vic ✭✭✭✭✭

Julian Eaves hodnotí hru Noela Cowarda Joyful v hlavních rolích s Andrewem Scottem, která se právě uvádí v divadle Old Vic v Londýně.

Present Laughter (Joyful)

Old Vic Theatre,

27. června 2019

5 hvězdiček

Rezervujte nyní

Před několika lety Národní divadlo v rámci své snahy reprezentovat kánon velkých britských dramatiků vytáhlo tuto málo hranou a nepříliš známou Cowardovu komedii z jeho prostředního období. Nabídlo jí uctivou a věrnou inscenaci; parta stálých herců souboru svědomitě obsadila všechny předepsané role a poté se ze všech sil snažila proplouvat scénou Lyttletonu, která byla až po okraj zaplněna těžkopádným nábytkem, rekvizitami a veteší. To vše bylo naskládáno v krabicové scéně tak závratně uspořádané, aby se zužovala a mizela v bodě kdesi v hloubi jeviště, což vyvolávalo pocit dusivé tísnivosti bohémského života. A z tohoto přeplněného chaosu se pokoušeli vykřesat lehkou konverzační komedii, zatímco zoufalý hlavní hrdina monotónně odříkával text v roli, která zdánlivě neměla kam směřovat. Když tedy bylo oznámeno, že Old Vic tuto „starožitnost“ znovu uvádí, v hlavě mi nezněly jen varovné zvonky, ale rovnou celá korunovační scéna z Musorgského Borise Godunova.

Jak hluboce jsem se mýlil. Režisér Matthew Warchus dosáhl ve svém Old Vicu magické transformace – přitom je neuvěřitelné, že se o Cowarda pokouší vůbec poprvé. Andrew Scott se vrací, aby se zhostil náročné ústřední role herce, který nikdy nedokáže přestat „hrát“. Naposledy jsem Scotta viděl v Cowardově komedii na stejné adrese před pár lety, kdy hrál jednoho ze tří bohémských milenců v Design for Living. Tehdy mu režisér Anthony Page nechal volnou ruku, aby předvedl své typické strhující herectví, kterým si krade scény pro sebe. Tady, o téměř deset let později a s mnohem většími zkušenostmi – včetně uznávaného (a střídmého) Hamleta a řady precizních televizních rolí – Scott bohatě dozrál. Dokáže vytěžit mnohem více z mnohem menšího úsilí; což není špatný nápad u role, která dominuje většině tří dějství a u níž hrozí, že herci dojdou nápady, jak publikum bavit.

U Scotta však nic takového nehrozí. Zde se ovládá naprosto bravurně a mistrovsky, a stejně tak ovládá i všechno – nebo téměř všechno – co se děje kolem něj. Přesně tak to má být: tato role je virtuózní ukázkou pro dokonale nadaného herce. Velkým zdrojem potěšení v této inscenaci je možnost sledovat a slyšet úžasné dramatické schopnosti tak chytrého a jemného profesionála. Pro diváky je obzvláště uspokojivé vidět herce, který v reálném životě dosáhl podobně hvězdného postavení, o jakém nás Cowardův Garry Essendine neustále přesvědčuje. Ostatně při závěrečné děkovačce se u kraje pódia významně objevil svalnatý ochrankář, který bedlivě sledoval publikum, nepochybně ve snaze zachytit první náznak příliš rozjařeného fanouška, který by se chtěl prodrat ke hvězdě s gratulací až příliš osobně.

Jak dramatické! Nicméně samotný kult Scottovy osobnosti by neznamenal zdaleka tolik, kdyby nebyl obklopen souborem srovnatelných kvalit. Hra z roku 1943 představuje Cowarda v jeho nejlepší formě s expertní kontrolou nad příchody a odchody v domácnosti Essendinových. Personál i návštěvníci se v pěti dveřích na scéně střídají s precizně načasovanou fraškovitostí. Indira Varma jako Liz Essendine tvoří skvělý protipól ke svému odcizenému manželovi, nenechajíc se vyvést z míry neohrabaným nadšením Daphné Stillington v podání Kitty Archer, nejnovějšího úlovku svého záletného chotě. Archer skvěle využívá tuto variaci na Ninu z Čechovova Racka, jejíž příšerné herectví patří k vrcholům dramatikovy tvorby. Fascinující je, jak Warchus vymýšlí ještě stimulující komplikaci v podobě dalších dvou „můr“ toužících se spálit v záři Essendinova charismatu: impulsivní a až příliš uvěřitelný mladý spisovatel Roland Maule (Luke Thallon), který se lží propracovává do hercova soukromí, a ještě geniálnější obsazení postavy „Joea“ Lyppiata. Ten se v rukou Enza Clientiho mění v postavu typu Rickyho Martina – stejně fascinující i děsivou. Nakonec se s ním jasně demokratický a inkluzivní Essendine rozdělí o závěrečný striptýz druhého dějství.

Je tu také rozzlobený Morris Dixon, kterého s překypující energií hraje Abdul Salis, jeho uražená a podváděná manželka Helena v podání vynikající Suzie Toase a také věčně trpící sekretářka Monica Reed v podání Sophie Thompson, připomínající slečnu Jean Brodieovou. A pak je tu Fred, (pravděpodobně) zcela heterosexuální sluha, kterému Joshua Hill dodal vědomě elegantní šarm (i když je tu a tam roztroušeno dost indicií, zejména v Garryho nenápadném předávání peněz... ne jednou!... což naznačuje, že v tom možná bude něco víc). Protože tak už to v „Cowardlandu“ chodí: postavy nejsou nikdy tím, čím se zdají být, a už vůbec ne tím, co o sobě tvrdí. Zábava spočívá v odhalování toho, jak moc se liší od své fasády a pověsti. Dokonce i služebná slečna Eriksonová v podání Lizy Sadovy je plná překvapení stejně jako ostatní (Sadovy si kromě toho užívá i krátký výstup jako Lady Saltburn, děsivá prateta slečny Stillingtonové... ano, všechno do sebe krásně zapadá!).

To vše se odehrává v úžasných art deco kulisách Roba Howella, který navrhl i skvěle trefené kostýmy. Vše je k dokonalosti nasvíceno Timem Lutkinem a Hughem Vanstonem. O zvuk se postaral Simon Baker (což nám znovu a znovu připomíná sílu „laciné hudby“ – trochu jako ty fádní svatební playlisty plné klišé, které jsou dnes povinné).

Nakonec by se však veškerá tato umělost zhroutila, kdyby nedokázala diváky svést a okouzlit. To se jí daří s naprostým úspěchem. Smete veškerý odpor a naplní nás vizí života, který je sice na hony vzdálený naší realitě, ale přitom plný pravdy o naší vášni pro přetvářku a sebeklam, i o naší bezmoci, když nás ovládnou touhy. Na první pokus s hrou, která jiným často působila potíže, jde o jeden z vrcholů divadelní sezóny.

KOUPIT VSTUPENKY NA PRESENT LAUGHTER