RECENZE: Private Lives (Líbanky ve dvou), The Mill at Sonning ✭✭✭✭

Tim Hochstrasser hodnotí inscenaci Hry o lásce a smrti (Private Lives) Noëla Cowarda, kterou aktuálně uvádí divadlo The Mill at Sonning.

Darrell Brockis (Elyot Chase) a Tom Berkeley (Victor Prynne) v inscenaci Private Lives. Foto: Andreas Lambis Private Lives

The Mill at Sonning

7. července 2019

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Návštěva divadla The Mill at Sonning je v mnoha ohledech okouzlujícím zážitkem. Jak napovídá název, toto scéna sídlí v prostorách bývalého mlýna na mouku, kde se v dnešním baru stále otáčí a pění mlýnské kolo. Mlýn byl v provozu až do roku 1969 a je neodmyslitelně spjat s anglickou historií – figuruje v Knize soudného dne (Domesday Book) i v událostech anglické občanské války. Areál se nachází na ostrově na Temži, sousedí s pozemky Clooneyových a z každého úhlu nabízí výhledy na řeku. Můžete posedět na terasách či trávnících, sledovat vážky tančící nad hladinou a připadat si spíše jako na lodi než na pevné zemi.

Kromě pocitu úniku do venkovské idyly u vody (která je díky blízkému nádraží v Readingu ve skutečnosti kousek od Londýna) nabízí divadlo také vynikající kulinářský zážitek jako předehru ke každému představení. Skvělý bufet v jedné z mnoha hrázděných horních místností vás dokonale naladí na následné divadelní hody, ať už se chystáte na odpolední nebo večerní kus.

V současné době scéna hostí novou inscenaci Cowardovy klasiky Private Lives (Hra o lásce a smrti) v režii Tama Williamse, laděnou do dobového stylu 30. let. Tato volba skvěle souzní s komorní atmosférou divadla pro 180 diváků. Po nedávné recenzi z rozlehlého Globe bylo osobním potěšením ocitnout se v prostředí, kde herci nemusí vyvíjet obrovské úsilí na akustickou projekci a kde je zřetelně slyšet i ten nejjemnější šepot. Když usedáte na své místo, vidíte scénu pro slavnou balkonovou scénu a akordeonista navozuje náladu tesknými romantickými melodiemi. Předjímá tak sílu vzpomínek a „levné hudby“, která je dokáže vyvolat – což je klíčové téma celé hry. I přes svou proslulost je Private Lives náročným kusem. Coward hru napsal jako virtuózní příležitost pro sebe a Gertrudu Lawrence, což vyžaduje čtyři špičkové herce, kteří dokáží excelovat ve třech dosti odlišných dějstvích. Když v roce 2001 hrál hlavní roli Alan Rickman, popsal tuto výzvu takto: „V prvním dějství jste na balkoně v restaurační komedii; ve druhém hrajete Čechova; a ve třetím se ocitnete ve frašce od Feydeaua.“ To, co se na blyštivém povrchu zdá být jen lehkou konverzační komedií, jsou ve skutečnosti tři samostatné výzvy prověřující techniku a emocionální rejstřík na maximum.

Eva Jane Willis a Darrell Brockis v Private Lives. Foto: Andreas Lambis

Vzhledem k těmto náročným měřítkům si tato inscenace vede velmi dobře, i když ne ve všech kategoriích stoprocentně. První i druhé dějství jsou provedeny mistrovsky (s výjimkou posledních vypjatých minut druhého aktu), ale třetímu dějství trochu chybí spád, aby naplnilo nároky frašky, v níž se situace musí rozuzlit.

V prvním dějství se každý snaží o nejlepší chování, a tak jsou vybrané způsoby, intonace a správné načasování nade vše. Pokud se to podaří, divákům se snadno přenese i množství skrytých významů a podtextů. Všem čtyřem aktérům se to daří bravurně a celý akt uteče jako voda. Jedním z testů je podání slavné repliky „Very flat, Norfolk“ (Ten Norfolk je ale rovina). Pokud je příliš strohá, vtip zanikne; pokud je pauza po čárce příliš dlouhá, působí nuceně. Eva Jane Willis v roli Amandy to trefila přesně a odměnou jí byl bouřlivý smích v sále.

Mladší role, Sibyla a Victor, bývají často vnímány jako nevděčné protipóly hlavních hrdinů, ale nemusí to tak být. Takové role mohou být skvělou průpravou k velkým věcem (v první inscenaci hrál Victora sám Laurence Olivier!). Oba herci zde odvádějí skvělou práci s na první pohled nevděčným materiálem. Lydea Perkins jako novomanželka Sibyla buduje uvěřitelný oblouk od bázlivé naivky k sebestředné, asertivní až malicherné dospělé ženě. Stejně tak Tom Berkeley vystupuje z mantinelů upjatého, stereotypního Angličana v cizině a ke konci odhaluje svou tvrdohlavou a vychytralou povahu. Na konci této hry nejsou žádné bezbranné oběti a herci využívají každou příležitost, kterou jim role nabízejí.

Ústřední pár, Elyota a Amandu, ztvárnili Darrell Brockis a Eva Jane Willis s onou uvěřitelnou, noblesní chemií, která diváka přesvědčí, že ti dva bez sebe nemohou žít, ale ani být spolu. Ztělesňují křehkou znuděnost okolním světem i smysl pro uličnictví a nebezpečí, poháněný částečně touhou zahnat melancholii a vyhnout se pohledu na prázdnotu vlastních životů. To je výborně zachyceno ve druhém dějství v Amandině pařížském bytě, které je srdcem hry a režijně nejobtížnější částí. Kde inscenace mírně pokulhává, je vyvrcholení, kdy rvačka mezi nimi nepůsobí úplně věrohodně, přestože je v programu uveden koordinátor bojových scén. Působí to až příliš bezpečně a spořádaně, přitom v tomto momentě potřebujete pět minut skutečně znepokojivého a nespoutaného šílenství.

Ve třetím dějství se vše zdá až trochu předvídatelné, protože režie je o zlomek pomalejší, než by si fraška s práskajícími dveřmi a nepředvídatelnými kousky vyžadovala (přestože Celia Cruwys-Finnigan v roli služebné Louise podává skvělý výkon). Možná je část problému v samotné scéně. Nechci kritizovat důmyslné výtvory Michaela Holta, které vznikají přímo v místních dílnách a jsou dokonalé v dobových detailech, ale závěrečné dějství se odehrává ve velmi stísněném prostoru, což možná vysvětluje určitou hercovu opatrnost.

Celkově však The Mill at Sonning nabízí okouzlující zážitek, kde prostředí a kuchyně navozují pocit uspokojení a zapomnění na všední starosti – ideální stav pro vychutnání hry, která si zakládá na tom, že na chvíli vymetá nevábnou realitu z dohledu. Coward by jistě souhlasil. Elegantní produkce sama o sobě sice nevymaže vzpomínky na jiné slavné verze, ale směle snese srovnání s inscenacemi z West Endu a pyšní se mnoha přednostmi a tradičním řemeslem, které tam dnes najdete jen zřídka.

Hraje se do 3. srpna 2019

REZERVUJTE VSTUPENKY NA PRIVATE LIVES