RECENZE: Richard III., Alexandra Palace Theatre ✭✭✭

Tim Hochstrasser hodnotí novou inscenaci Shakespearova Richarda III. ze stáje souboru Headlong, která se právě hraje v nově zrekonstruovaném divadle Alexandra Palace Theatre.

Richard III.

Alexandra Palace Theatre

14. března 2019

3 hvězdičky

Rezervujte si vstupenky Jde o první kompletní divadelní sezónu v znovuotevřeném sále Alexandra Palace, který byl pro divadlo uzavřen dlouhých osmdesát let. Samotný prostor by si zasloužil samostatnou recenzi, ale postačí říci, že jde o skutečně vzrušující novou scénu. Nabízí velkolepost ve stylu „shabby-chic“, podobně jako Wilton’s, ale v mnohem větším měřítku, se skvělou viditelností, obřím jevištěm, pohodlnými sedadly a obrovským potenciálem pro různé využití. Jedinou nevyřešenou otázkou zůstává dostupnost dopravního spojení, která je ovšem z velké části mimo kontrolu vedení divadla.

Tato inscenace Shakespearova Richarda III. vznikla jako společný projekt několika partnerů (Headlong, Bristol Old Vic, Royal and Derngate a Oxford Playhouse). Má mnoho zajímavých rysů, které stojí za pozornost, ale ne vždy se jí daří povýšit na něco víc než jen součet svých částí. Režisér John Haidar vsadil na vcelku přímočaré pojetí, i když s několika užitečnými úpravami textu. Klíčové scény byly promyšleny s citlivým vědomím specifických možností prostoru, ovšem komornější pasáže už tak přesvědčivě nepůsobily. A co se týče kreativní stránky, objevilo se mnoho zajímavých nápadů a prvků, které však v některých ohledech postrádaly harmonické propojení.

Zajímavým nápadem bylo začít vraždou krále Jindřicha VI. ze Shakespearovy předchozí hry v cyklu Války růží. Namísto klasického úvodu „Teď zima našich běd se změnila...“, který je sice rétoricky brilantní, ale pro diváka poněkud náhlý a neinformující, bylo pro publikum velmi užitečné načrtnout pozadí a okamžitě nastolit schéma vražd, násilí a přízraků. Scény soupeřících frakcí na dvoře Eduarda IV. tak dávaly mnohem větší smysl než obvykle.

Podobně působivá a nápaditá byla scéna, v níž Buckingham představuje pseudostydlivého Richarda londýnským občanům. Režisérovi se ji podařilo skvěle vystavět díky umístění několika herců do rozlehlého hlediště. Haidar evidentně hodně přemýšlel o tématech kolektivního jednání, která prosvítají celým dějem. Snad nejpozoruhodnější byl postupný nárůst počtu přízraků v průběhu hry, které byly všechny spojeny s úvodní vraždou Jindřicha a vyvrcholily mrazivým shromážděním v noci před bitvou u Bosworthu. Vztahy mezi Richardem a jeho komplici však byly propracovány méně. Chyběl nám cit pro Richardův svůdný šarm, kterým je ovládá, stejně jako hlubší vhled do jejich vlastních (často naivních) kalkulů, jak Richarda využít pro své účely, než budou sami využiti a odstraněni. Pletichy soudního dvora by si zasloužily důkladnější prozkoumání jako cesta k pochopení samotných postav.

Jinými slovy, postava Richarda III. potřebuje kromě náhlého násilí také mimořádnou úlisnou grácii a sarkastický vtip. Brutální výbuchy agrese byly dobře podány, zejména při drsném odstranění lorda (v tomto případě lady) Hastingse, a fyzická zkřivenost postavy byla podána s obdivuhodnou výdrží. Nicméně jeho jemnější stránky zůstaly upozaděny. Divák by měl cítit také hrdinův odpor k sobě samému nebo zdroj vnitřního zla. Toto propojení všech aspektů se v podání Toma Mothersdalea úplně nepodařilo. Nejsilnější byl v krutých a bitevních scénách (kde je třeba ocenit práci pohybové režisérky Georginy Lamb), ale jinde se do jeho projevu vkrádal nádech pana Beana či Černého zmije, což ubíralo na oné majestátní zlobě, která by měla z jeviště sálat přímo na diváky.

Ostatní herci nabídli směsici různých poloh a interpretací. Největší uznání si pravděpodobně zaslouží Eileen Nicholas jako vévodkyně z Yorku a Stefan Adegbola coby Buckingham. Ostré střety mezi matkou a synem měly skutečný náboj a správný pocit souboje, zatímco proti lady Anně v podání Leily Mimmack vyhrál Richard až příliš snadno. Její projev v úvodní scéně, která by měla jiskřit napětím, nebyl navíc vždy dobře slyšet. Adegbolův Buckingham byl věrohodný a hladce jednající intrikán, který Mothersdaleovi zdatně sekundoval. Možná mohl dát víc najevo svůj šok, když zjistí, že Richard už nemá v úmyslu „rozdávat“. Tom Kanji předvedl několik dobrých a kontrastních momentů jako nešťastný vévoda z Clarence a jako úlisný kat Catesby.

Scénografie Chiary Stephenson sázela na zrcadla v podobě půlkruhu otočných skleněných tabulí, což fungovalo skvěle jak pro příchody postav, tak pro efektní podsvícené odhalení v závěrečných scénách. Dobře to také korespondovalo s hlavním motivem lživých, rozbitých a prasklých zrcadel, který se prolíná celou hrou. Zvukový a světelný design účinně zdůrazňoval každou vraždu a moderní kostýmy odrážely temné ladění inscenace, přičemž občasné barevné akcenty byly díky své vzácnosti o to působivější. Fyzická koruna byla v různých momentech děje výborně využita jako symbol i jako lákavý cíl aspirací. Korunovační scénu doprovázel dojemný a chytlavý motiv Te Deum, který nabídl chvíli sametového klidu před zběsilým úprkem do finále.

Na této inscenaci je tedy hodně co obdivovat a na svém turné si jistě najde své diváky. Pro ty, kteří se s touto unikátní hrou setkávají poprvé, představuje solidní úvod. Přesto se jedná o velmi často uváděné drama, které v konkurenci těch nejlepších kusů z posledních let – včetně vynikající nedávné produkce s Ralphem Fiennesem v Almeida Theatre – nijak výrazně nevyčnívá.

Hraje se do 31. března 2019

KOUPIT VSTUPENKY NA RICHARDA III. (HEADLONG)