RECENZE: Romance Romance, Landor Theatre ✭✭✭✭

Romance, Romance

Landor Theatre

12/10/15

4 hvězdičky

Koupit lístky Muzikál Romance, Romance byl původně uveden mimo Broadway v roce 1987 a po skvělých recenzích se přesunul do Helen Hayes Theatre, kde odehrál úctyhodných 297 repríz a vysloužil si pět nominací na cenu Tony. Bohužel tehdy v onom ročníku narazil na silnou konkurenci v podobě Fantoma opery. Ve Spojeném království se titul v roce 1997 dočkal úspěšných uvádění v divadlech Bridewell a Gielgud. Autorem libreta a textů písní je Barry Harman a hudbu složil Keith Herrmann. Jak si dílo vede skvostně po téměř dvaceti letech od své poslední londýnské štace? Inscenace se skládá ze dvou jednoaktových muzikálů, které spojuje pouze téma vědomých či nevědomých milostných pletek a jedna společná píseň – zásadní skladba „It’s not too late“, která odráží hlavní motiv představení: že nikdy není pozdě navázat nebo naopak utnout milostný vztah, který překračuje hranice. Předlohy jsou literárně odlišné. The Little Comedy vychází z povídky Arthura Schnitzlera a Summer Share čerpá z jiného fin de siècle příběhu, tentokrát z pera Julese Renarda a jeho Le pain de ménage. První část zůstává v dobovém zasazení, zatímco druhá je přenesena do víkendového sídla v The Hamptons v současnosti.

Každý z minizvukomaleb má zhruba tucet písní a doprovází jej precizní a zručný čtyřčlenný ansámbl pod vedením hudební vedoucí Ingy Davis-Rutter (klavír). Dále hrají Rosie Reed na různé dechové nástroje (především flétnu), Jeremy Longley na baskytaru a kontrabas a Tristan Butler na bicí a perkuse. Režie se ujal sám umělecký šéf divadla Landor, Robert McWhir.

V první a delší polovině sledujeme Josefine (Emily Lynne) a Alfreda (Lewis Asquith) v typickém schnitzlerovském tématu: jak překonat městskou ennui a nudu a najít moment opravdové lásky. Oba jsou zajištění lidé, nespokojení se svými dosavadními vyhlídkami, kteří se rozhodnou, že nejlepším řešením je vystoupit ze své společenské vrstvy. Alfred se tak stává zchudlým básníkem a Josefine prostou švadlenou. Seznámí se a zamilují – částečně do sebe navzájem a částečně do novosti celé situace. O svém počínání referují formou dopisů přátelům.

O prázdninách je pro ně ovšem těžké udržet přetvářku, protože ve skutečnosti ani jeden z nich neumí pořádně psát verše či šít. Po návratu do Vídně se sejdou, aby vztah ukončili, už opět ve svém honosném oblečení, a k jejich překvapení zjistí, že chemie mezi nimi stále funguje. Směřujeme k tomu, co vypadá jako šťastný konec, ale u Schnitzlera si člověk nemůže být nikdy jistý… milostné kolo se točí dál.

Scénář nabízí oběma protagonistům velký prostor pro vykreslení jemných nuancí postav a různých úrovní citového angažmá – od flirtu až po vášnivé vzplanutí. Lynne i Asquith technické nároky rolí bezesporu zvládají. Nicméně, podobně jako u Sondheimovy Malé noční hudby, které je toto dílo zjevně dlužné, je cit pro konkrétní styl naprosto zásadní, abychom se nejen bavili, ale i něco cítili. Na začátku mi chyběla ta tíha životní omrzelosti, která má celý děj uvést do pohybu a kterou potřebujeme vidět, aby emocionální vyústění na konci zafungovalo jako moment rozhřešení i úniku. Oba herci-zpěváci podávají své sólové písně s jistotou a bohatým vokálním tónem a jejich duety jsou vtipné a podmanivé, ale ten spodní proud lítosti a výčitek by tam měl být cítit o něco více.

Emocionální vrchol příběhu a nejlepší píseň celého večera přichází těsně před závěrečným setkáním – „The night it had to end“. Tato balada v jedné skladbě kondenzuje neutuchající naději na trvalou lásku, teskné přiznání, že ta pravděpodobně zůstane nedosažitelná, a odhodlání žít pro daný okamžik, ať se děje cokoli. Emily Lynne píseň podala skvěle, ale oba herci by se měli do svých dialogů ponořit ještě hlouběji a více pracovat s tempem, aby jejich prozření působilo plně zaslouženě.

Dodal bych, že interpretům příliš nepomáhá fakt, že hudební složka plně nevyužívá potenciální sofistikovanost námětu. Instrumentální paleta je místy poněkud jednotvárná a až příliš často se utíká k valčíkovému rytmu pro navození dobové atmosféry spíše než pro hlubší emocionální účinek. Vedle nádherných melodických pasáží jsou zde i úseky, kde se tón a barva hudby drží při zdi v porovnání s břitkými texty a dialogy.

Opačný komentář by se dal napsat k druhé části, která je námětově i charakterově velmi prostá, ale hudebně nesmírně pestrá a nástrojově barevná. Zde jsou také interpreti mnohem více nad věcí, své postavy mají pevně v rukou a pohybují se ve své komfortní zóně. Přízvuky skvěle drží a veškerý zpěv byl jistý a charakteristický.

O zápletce se zde téměř nedá mluvit. Hlavních rolí se chápe stejná dvojice jako v první půli. Sam (Asquith) a Monica (Lynne) nejsou manželé, ale dlouholetí nejlepší platoničtí přátelé. Písně a dialogy do detailu rozebírají jejich vztah a snaží se vysvětlit, jak a proč zůstali doposud věrní svým zákonitým protějškům Barb (Sinead Wall) a Lennymu (Tom Elliott-Reade). Co vlastně činí vztah funkčním a zůstává tato rovnice v průběhu času stejná?

Sondheim, tentokrát v podobě muzikálu Company, opět výrazně ovlivňuje strukturu tohoto díla. Manželství a párové soužití je znovu pod mikroskopem a jeho vliv se odráží v mnohem větší variabilitě tempa a struktury písní. Páry se proplétají materiálem těch druhých, a to v reálném čase i mimo něj. Nechybí roztomilý a místy vtipný komentář opomíjených Barb a Lennyho, kteří špehují počínání Sama a Moniky. Nakonec otázkou není ani tak to, zda spolu ti dva něco budou mít, ale spíše to, zda někdo z nich skrze své „romantické představy“ dojde k hlubšímu sebepoznání. Nebo zda všichni zůstanou v zajetí romantických iluzí? Tyto otázky tvoří jednotící oblouk obou polovin večera. Vše je provedeno velmi vkusně, s přesvědčivými kostýmy (dobovými i moderními) a dvěma funkčními scénami – lehátkem chaise longue a toaletním stolkem pro první část a flexibilním, stylovým open-plan designem pro část druhou (v programu bohužel chybí uvedení autora scény). Hudebníci doprovázejí citlivě, s vyváženým zvukem a tam, kde je to třeba, i s patřičným důrazem.

Jde o zajímavé a hodnotné oživení titulu s velmi solidními výkony v hlavních rolích. Nejsem si zcela jist, zda si tento dvojprogram vydobude trvalé místo v repertoáru, ale účinkující pro něj dělají velmi přesvědčivou a atraktivní reklamu.

Foto: Sofi Berenger

ROMANCE ROMANCE SE HRAJE V LANDOR THEATRE AŽ DO 31. ŘÍJNA 2015