RECENZE: Sedm nevěst pro sedm bratří, Regent's Park Open Air Theatre ✭✭✭

Sedm nevěst pro sedm bratří

Regent's Park Open Air Theatre

3. srpna 2015

3 hvězdy

REZERVOVAT VSTUPENKY

U divadelních adaptací filmů platí jedna zásada: aby byl tento žánr respektován, musí divadelní zpracování fungovat samo o sobě. Nemůže se jen spoléhat na věhlas svého filmového předchůdce; musí stát pevně na vlastních nohou. A to bývá leckdy oříšek.

Obzvlášť náročné je to v případech, kdy filmová předloha nestavěla svůj úspěch na ději a postavách. Tam, kde filmy sází na vizuální podívanou, se na divadelní prkna přenášejí jen zřídka úspěšně. To je také jeden z důvodů, proč jsme se nikdy nedočkali muzikálu Dobrodružství Poseidonu.

Sedm nevěst pro sedm bratří byl pro studio MGM v roce 1954 obrovský hit. Jistě, zářili v něm Howard Keel a Jane Powell, ale hlavním lákadlem nebyly hvězdy, nýbrž dechberoucí taneční čísla. Tím nejslavnějším byl testosteronem nabitý souboj v tanci a rvačce mezi bratry Pontipeeovými a muži z městečka během stavby stodoly.

Pokud divadelní verze tento stěžejní bod postrádá, musí si najít jiný způsob, jak diváka oslovit. To může znamenat nové písně, zápletky, postavy, dialogy nebo jiný důraz na vyznění. Částečně touto cestou šla broadwayská adaptace z roku 1978, ale nebyla zcela úspěšná. Oživit tuto verzi v roce 2015 vyžaduje mnohem víc úsilí než koncem sedmdesátých let.

Toho si byli vědomi jak Timothy Sheader, který obnovené představení zařadil do programu, tak režisérka Rachel Kavanaugh, která jej pro sezónu 2015 v rámci Open Air Theatre v Regent's Parku připravila. V programu uvádějí:

„RK: Rozhodně na jeviště nepřenášíme jen kopii originálu. Jednak to ani nejde – Sedm nevěst byl film dříve, než se stal divadelním muzikálem, a divadlo je úplně jiné médium s odlišnými pravidly. Ale i kdybychom mohli, nejsem si jistá, zda bychom chtěli. Člověk chce, aby výsledek působil nově a zároveň povědomě.

TS: Jde o to najít v hercích pravdivost, což není to samé jako snažit se o realismus nebo přirozenost. Ve chvíli, kdy začnete něco jen kopírovat nebo imitovat, divadlo jako takové umírá.“

Chytrá scéna Petera McKintoshe sází na dřevo a stromy a vytváří lákavé prostředí. Máte pocit, že jste uprostřed nespoutané americké divočiny; téměř cítíte vůni sena, svist seker, kácení stromů a stavbu ohrad. Je to vynikající divadelní evokace míst, která ve filmu sloužila jen jako malované kulisy. Skutečné stromy a bohatá zeleň v přirozeném prostředí Regent's Parku fungují fantasticky.

Choreografie Alistaira Davida je energická, maskulinní i baletní, a talentovaný soubor ji podává s precizní péčí. Nejpůsobivější je, že i když bratři Pontipeeové tančí jako jeden muž, každý má prostor vtisknout číslům vlastní osobnost; pohyby a kroky mohou být přesně synchronizované, ale nasazení a postoj odrážejí individuální povahu každého z nich. Caleb tančí stejné kroky jako Daniel nebo Gideon, ale každý k nim přistupuje jinak.

Ačkoliv je Davidova choreografie obdivuhodná, zdaleka nedosahuje živelnosti a okázalosti Michaela Kidda z filmové předlohy. Chybí zde výraznější akrobacie nebo gymnastické prvky. Scéna se stavbou stodoly je sice avizována a zahájena, ale k jejímu skutečnému vyvrcholení nedojde – stodola prostě nestojí a chybí jakékoliv gradující číslo, které by ji nahradilo. To je citelný nedostatek při snaze oživit to, co dělalo film filmem.

Nezdá se přitom, že by sestavení nějaké ústřední show, která by slavnou scénu nahradila, bylo nad síly Davida či dovednosti pánského ansámblu. Ostatně byla to právě Kiddova choreografie, spíše než hudba, scénář nebo hvězdy, co z filmu udělalo legendu. Toto opomenutí je překvapivé a zvláštní. Výsledkem je větší tlak na scénář a hudbu, přičemž ani jedno z nich na takové břemeno není stavěné.

Příběh je prostý. Sedm bratrů žije a pracuje v lesích, zbaveni ženské ruky po smrti své matky. Nejstarší Adam se vydá do města a získá srdce ráznou a energickou Milly. O svých bratrech jí však neřekne, a když se Milly setká s tou nemytou, neupravenou a nevychovanou smečkou, je logicky zděšena. Milly je ale žena činu a rozhodne se bratry (nikoliv však Adama) převychovat tak, aby byli ve městě přijatelní.

Už coby řádní hospodáři vyrazí rodina do města na tancovačku a každý z bratrů se zamiluje do místní dívky. Skrze tanec se bratři postaví městským mužům a dvoří se dámám. Vše ale skončí rvačkou a bratři se vrací domů frustrovaní. Adam se pak rozhodne, že se pro dívky vrátí a po vzoru únosu Sabinek si je prostě odvezou. Což také udělají. I přes tento únos vše nakonec dopadne šťastně.

Hudba je příjemná a milá, ale postrádá vyložené hitovky nebo momenty pro bouřlivé ovace. Melodie, které si sice budete pobroukávat, ale které se vám hluboko do paměti nevryjí, rozvíjejí své kouzlo pod precizní taktovkou Garetha Valentinea. Jeho taneční aranže jsou skvělé a dodávají choreografii potřebnou dynamiku.

Postavy jsou spíše archetypální, bez hlubší komplexnosti. Ve filmu tento jednorozměrný rámec překonalo charisma hvězd. Zde sází na naprosto spolehlivou Lauru Pitt-Pulford, která dodává Milly sílu, vřelost a rozvahu – upřímně řečeno, Jane Powell v mnohém překonává. Její Milly je naprosto uvěřitelná, realistická ve své rozpolcenosti mezi city a činy; žena, která se nebojí své touhy po Adamovi i po životě.

Z pěveckého hlediska je Pitt-Pulford naprostý sen. Její čistý, jasný hlas hudbu mistrně ovládá a její projev je smyslný, ironický i procítěný přesně podle potřeb dané skladby. Písně „One Day“, „Goin' Courtin'“ a „Love Never Goes Away“ v jejím podání vynikají; dává jim víc, než by se dalo čekat. Navzdory občasným výkyvům v přízvuku (Milly občas zní nevysvětlitelně irsky) se jedná o sebevědomý a vynikající hlavní výkon.

Úspěch Pitt-Pulford však nastavuje vysokou laťku, které Alex Gaumond jako Adam bohužel nedosahuje. Fyzicky na roli stačí, ale nedokáže v sobě potlačit moderní metrosexuální cítění, aby vynikla ona rváčská, patriarchální a nesmírně charismatická povaha „lesního muže“. Navíc hraje překvapivě málo na strunu svůdnictví, takže vlastně není úplně jasné, co na něm Milly vidí.

V dnešní době už onen sytý, hřímavý baryton, který měl skladatel na mysli při psaní „Bless Your Beautiful Hide“ nebo „Sobbin’ Women“, není v módě a na jevištích je slyšet málokdy. Gaumond má skvělý moderní hlas – jasný, čistý a lehký; přesně ten typ, který se vyžaduje u rolí jako Marius, Raoul nebo Enjolras. I když zazpívá každou notu správně, v jeho tónu chybí váha a barva, díky které by hudba rezonovala tak, jak bylo zamýšleno. Potřeboval by v hlase více dravosti a v očích větší jiskru, aby Adam skutečně ožil.

Bratři Pontipeeové jsou zahraní velmi solidně, ačkoliv neustálé drbání a ošívání se v jejich „divoké“ fázi bylo trochu přehnané a klišovité. Sam O’Rourke září jako nejmladší bratr Gideon a skvěle mísí neohrabanost s optimismem. Leon Cooke jako Daniel je patřičně drzý a Adam Rhys-Charles si vyloženě užívá postavu Franka. Všichni výborně zpívají a působí jako přesvědčiví nápadníci. Číslo „Lonesome Polecat“ je radost sledovat, stejně jako „We Gotta Make It Through The Winter“. Těchto šest herců dodává všemu lehkost a humor, podpořený výborným tancem, který dává zapomenout na poněkud diskutabilní genderový podtext příběhu. Společně s Gaumondem působí tato sedmice jako skuteční příbuzní.

Bethany Huckle (Alice) and Charlene Ford (Dorcas) vytěžily ze svých postav maximum a jsou velmi sympatické. Dobrou práci odvádějí i Eammon Cox, Jacob Fisher a Peter Nash v rolích rivalů v lásce. Celý ansámbl pracuje pilně a harmonicky a atmosféra tehdejší doby i místa je vykreslena věrohodně.

Jde o lehké letní představení, příjemné a okouzlující. Režisérka Kavanaugh se stará o svižné tempo, díky kterému divák neztrácí pozornost, a McKintoshovy kostýmy jsou barevné a malebné. S hravější a odvážnější choreografií v klíčových momentech to mohlo být skutečně fenomenální dílo.

Foto: Helen Maybanks

Muzikál Sedm nevěst pro sedm bratří se hraje do 29. srpna 2015.