RECENZE: Zamilovaný Shakespeare, Noel Coward Theatre ✭✭✭✭✭

Soubor inscenace Zamilovaný Shakespeare. (C) Johan Persson Zamilovaný Shakespeare

Divadlo Noela Cowarda

8. července 2014

✭✭✭✭✭

Není to tak dávno, co si jeden chytrý divadelní režisér stěžoval na to, že moderní hry jsou příliš „poplatné okamžiku“ a nebudou se za sto let uvádět znovu a znovu jako díla Shawa, Ibsena, Eurípida, Shakespeara, Webstera, Ingeho, Williamse, Albeeho, Čechova, Marlowa, Wilda a Cowarda (vyjmenoval jich víc, ale pro představu to stačí). Žádní autoři z konce 20inu 20. století podle něj neobstáli.

Minimálně v jednom ohledu se však musel mýlit. Dílo Toma Stopparda nás i jeho nepochybně přežije.

Důkaz o tom lze částečně nalézt na prknech londýnského Divadla Noela Cowarda ve West Endu, kde se právě uvádějí předpremiéry inscenace Zamilovaný Shakespeare v režii Declana Donnelana. Scénář k ní napsal Stoppard s Marcem Normanem a pro jeviště jej adaptoval Lee Hall.

Je těžké si vybavit – alespoň za posledních sedm let – komerční produkci nové hry, která by byla uvedena přímo ve West Endu a byla by tak vtipná, dramatická, podmanivá a poučná (ne ve smyslu historie, ale o samotné podstatě divadla). Pokud pomineme Ohnivé vozy, žádná divadelní adaptace úspěšného filmu (nepočítáme-li muzikály) se ani zdaleka nepřiblížila takovému úspěchu, jakého bylo dosaženo zde.

Viděli jsme šesté veřejné představení. Oficiální premiéra je 27. července. Hra je tedy stále ve vývojové fázi. Přesto je v působivé, fantastické formě a nepochybně půjde o jistý mezinárodní hit (projekt podporuje studio Disney).

Na první pohled je hra rozvernou fraškou s vášnivým milostným příběhem v srdci, a to zcela zdařilou. Místy je skutečně k popukání, ale nechybí ani momenty bolestné, něžné krásy a syrového zoufalství. Hraje se s jasností a vytříbeností; je to nesmírně zábavné.

Hra je ale mnohem víc než to. Je to úvod do jazyka, struktury a postav, které Shakespeare obdařil nesmrtelností, a jejich zkoumání. V tomto ohledu je hluboce chytrá, intelektuálně uspokojivá, občas objevná či tázavá a vždy osvěžující a svůdná.

Formou připomíná jakousi směsici Večera tříkrálového, Kupce benátského, Jindřicha V. a samozřejmě Romea a Julie. Cestou narazíme na jasné citace nebo odkazy na většinu, ne-li všechny Shakespearovy hry a jeho nejslavnější sonet. Některé postavy jsou jasným stínem postav z her: Lord komoří je téměř nepřiznaný Malvolio, a to až do té míry, že skončí ve vězení; Sam má v sobě kousek Thisbe; Wessex páchne Ondřejem Chabusem, ale s trochou rozumu navíc; Burbage chce po Shakespearovi svou libru masa jako Shylock, ale zvládne i působivý moment ve stylu prince Hala; Violina chůva odkazuje na chůvu Juliinu; Ned Alleyn zosobňuje Merkucia s víc než špetkou Hotspura; Převozník v sobě nese ducha vrátného z Macbetha i hrobníka. Vše je to chytré a evokující.

Stoppard s Normanem si v podstatě vypůjčili tento monolog ze Dvou šlechticů veronských a použili jej jako nosnou kostru pro následné láskyplné divadelní skotačení:

Čím světlo je, když Silvii nevidím?

Čím radost je, když Silvie tu není?

Leč myšlenkou, že ona nablízku je

a obrazem se kochat dokonalým?

Když nocí se mnou Silvie tu nebdí,

pak slavíkův zpěv hudbou pro mne není;

když dnem se na Silvii nedívám,

pak pro mne dne už více uvidět není;

ona mou podstatou je; přestávám být,

pokud mě její krásný vliv snad přestane

hřát, osvěcovat, opatrovat, k životu budit.

Smrti se nebráním, ať si mě vezme:

zůstat tu znamená stejně jen smrt čekat:

však odejít odtud, znamená odejít od života.

Kdyby zhlédnutí této inscenace nepřineslo nic víc, než že diváky seznámí s touto nádhernou pasáží, bohatě by to stačilo. Ale ona naštěstí překypuje dary dál.

Herecké výkony jsou špičkové.

Lucy Briggs-Owen je naprosto vynikající jako divadlem a Shakespearem posedlá Viola de Lesseps, dcera bohatého kupce, kterou prodali do manželství s odporným Wessexem. Viola po divadle touží tak zoufale, že se převlékne za muže a jde na konkurz pro premiéru Shakespearovy nové hry, ze které se nakonec vyklube Romeo a Julie. Briggsová-Owenová ovládá jeviště bez námahy a je stejně přesvědčivá jako vytáhlý, plachý Tom Kent i jako temperamentní, zasněná Viola – ale obzvlášť září, když hraje Violu hrající původní Julii v klíčové balkonové scéně a v závěrečné scéně dvojí sebevraždy.

Pokud tohle z Briggsové-Owenové neudělá hvězdu, pak neexistuje spravedlnost. Je neskonale lepší než Gwyneth Paltrow ve filmu. Je v každém ohledu zářivá. Její cit pro jazyk je obzvlášť úžasný; zaprvé, když přednáší monolog „Čím světlo je“ pro královnu Alžbětu I. (v podání Anny Carteretové jde o skvostnou, kontrolovanou a vysoce profesionální kreaci); zadruhé, když se jako první z ansámblu naučí přednášet Shakespearova slova s krásou a péčí; a zatřetí, když při premiéře hry pro královnu ztvární něžnou, nuancovanou a naprosto šíleně zamilovanou Julii.

Je to nádherný výkon světové úrovně, plný krásy, jemnosti, syrové vášně a podmanivého umu.

V tom jí nemalou měrou pomáhá Tom Bateman v roli Shakespeara. Nejsilnější je jako Romeo, ale jeho scény s Briggsovou-Owenovou jsou po celou dobu živé, sexy a prostě nádherné. Je maskulinní i umělecký, cílevědomý i snílkovský, arogantní i nejistý – je to vrstevnatý a hluboce promyšlený výkon s neodolatelným magnetismem. Zosobňuje sex i poezii Shakespeara.

Jeho pohledné, vitální byronovské kouzlo dodává slavné balkonové scéně z Romea a Julie radostně a robustně romantický nádech – a poskytuje emocionální vrchol večera, vulkanický projev romantické radosti ze života. Bez problémů zvládá roli tápajícího a brzy již nezastavitelného básníka i hbitého a srdečného milovníka žen.

Stejně tak jeho vztah s Marlowem (David Oakes, naprosto skvělý v roli úspěšného homosexuálního rivala, který ho tak miluje) je úžasný a „cyranovský“ moment, kdy společně skládají verzi sonetu „Mám tebe přirovnat k letnímu dni“, je dokonalost sama. Jsou to dva divadelníci, kteří se milují a vzájemně se inspirují – a Bateman je pozoruhodný ve vyjádření Shakespearova smutku, když je Marlowe zabit, stejně jako je pozoruhodný ve chvíli, kdy si uvědomí, co s nevinným srdcem Violy udělá jeho letmá zmínka o opuštěné manželce.

Bateman a Briggsová-Owenová jsou spolu lahůdkou pro oči – a věříte jim každý okamžik jejich společné cesty, od uvolněné postkoitální nahé scény (z balkonu velmi působivé) až po bolestné usmíření po odhalení manželky a následné zdrcující, definitivní loučení.

Soubor je skvělý. Jako Sam, mladý chlapec, který v Shakespearových hrách obvykle hraje ženské role, je Harry Jardine čistým potěšením, i když jeho hraní „bezhlasosti“ v druhé polovině by potřebovalo trochu ubrat. Paul Chahidi je jako prohnaný Henslowe ve svém živlu a Alistair Petrie je dokonalým prototypem tudorovského velkého šaška. Doug Rao září jako Ned Alleyn, narcistický herec, který stvoří roli Merkucia, a Ferdy Roberts je úžasný jako Fennyman, investor, který si divadlo zamiluje a s gustem si zahraje lékárníka v modrém klobouku. David Ganly je hrubý jako medvěd v roli prchlivého, odhodlaného Burbage, ale zazáří ve svém motivačním projevu, kdy nabídne vlastní divadlo pro první představení Romea a Julie.

Jednou z nejlepších věcí na této inscenaci je fakt, že se podařilo krásně vykreslit pocit hereckého souboru, onoho vzácného a zvláštního pouta, které vzniká při zkoušení hry a sdílení jeviště. Ta pospolitost, radost z vystupování, oslnivé kouzlo ramp – to vše je podáno brilantně a upřímně.

A šermířské souboje jsou příkladné (poklona Terrymu Kingovi), místy nečekaně napínavé.

Scéna Nicka Ormeroda je úžasná, jde o jakousi fúzi prostorů, které diváci znají z Globe a nového divadla Sama Wanamakera. Dřevěné podlahy a pohyblivé balkony snadno navozují intimitu tehdejších divadelních prostor a poskytují jednoduchý mechanismus pro přesun děje z jeviště do zákulisí a jinam. Osvětlení Neila Austina je nesmírně efektní, zejména v nejromantičtějších a nejstrašidelnějších scénách. Použití kandelábrů je geniální.

Paddy Cunneen složil spoustu hudby, která je podle potřeby hravá nebo tklivá – ale hlavní kontratenorista zpívá beznadějně falešně a extrémně nahlas, což negativně ovlivňuje dopad hudby a celkový zážitek. Choreografie Jane Gibsonové je prostá a vkusná, v dobovém stylu.

Donnellan režíruje stylově a mnohé scény na sebe plynule a hladce navazují bez zmatků, ale s patřičným a inspirovaným důrazem na vrcholy i pády hlavních postav.

Jde o bujnou, naprosto podmanivou inscenaci mistrovského textu.

Ale…

Divadlo bylo plné lidí, kteří po celý večer sledovali své mobilní telefony, často právě v momentech největšího napětí. Čtyři různé telefony se objevily ve chvíli, kdy Romeo páchal sebevraždu; ne kvůli focení akce, ale kvůli psaní SMS nebo kontrole burzy(!) či sociálních sítí (a to nemyslím Facebook nebo Instagram…).

Kdy už se konečně stane polehčující okolností u obvinění z vraždy skutečnost, že oběť během divadelního představení používala mobil? Kdy začnou uvaděči pořádně hlídat uličky a vyvádět ty, kteří v divadle během představení svítí telefony?

Nebo ještě lépe, kdy lidé, kteří chtějí během divadla používat telefon, konečně zůstanou doma ve svém obýváku?

Zapomeňte na právníky; nejdříve vyhubte v divadlech všechny uživatele mobilních zařízení! (S omluvou Dickovi z Jindřicha VI., 2. díl)

Koupit vstupenky na Zamilovaného Shakespeara