RECENZE: Shirleymander, Playground Theatre ✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje Jessicu Martin ve hře Shirleymander o lady Shirley Porterové, která se právě hraje v londýnském Playground Theatre.

Jessica Martin ve hře Shirleymander. Foto: Simon Bohrsmann Shirleymander

Playground Theatre

25. května 2019

4 hvězdičky

Rezervujte zde

Třikrát sláva velkolepému hereckému výkonu Jessicy Martin v roli lady Shirley Porterové v této zbrusu nové sondě do korupce ve vysokých kruzích (londýnské čtvrti) Westminsteru. V době, kdy stále hledáme další a lepší role pro ženy v divadle – a to pro ženy zralejšího věku –, tato hra exploduje jako silvestrovský ohňostroj nad scénou Gregora Donnellyho ve stylu Top-of-the-Pops a sklízí nadšený potlesk a ovace vestoje od ohromeného publika.

Hned po vstupu do tohoto podivného světa základních barev víme, že nás čeká něco výjimečného. Pravoúhlé bloky uspořádané do páté přes devátou jako nepohyblivá překážková dráha, nad nimiž se táhnou tenké svítící pásy barevného neonu (osvětlení Sherry Coenen), a skrze ně proplouvají prchavé životy postav tohoto dramatu tak pohodlně, jak jen to jde – což není moc, zatímco dunivý soundtrack hitů osmdesátých let (zvuk Yvonne Gilbert) srší optimismem a leskem. Autor Gregory Evans nás v sérii kostýmů jako z přehlídkového mola (asistentka kostýmní výtvarnice Joanna MacDonald) a v parukách na míru od Richarda Mawbeyho vrací do života jedné z nejslavnějších – a nejkontroverznějších – osobností místní samosprávy od dob T. Dana Smithe, mimořádné a nezapomenutelné bývalé lídryně westminsterské rady, Shirley Porterové.

Jack Klaff a Jessica Martin ve hře Shirleymander. Foto: Simon Bohrsmann

Jeho mistrovský tah přichází hned na začátku, kdy ji vidíme v tichém, skromném soukromém momentu jako starostlivou manželku churavějícího staršího manžela (Jack Klaff v jedné ze svých mnoha rolí: všichni ostatní hrají více postav, což možná zdůrazňuje jejich relativní povrchnost a zaměnitelnost; pouze Shirley zůstává po celou dobu Shirley, pevnou a nehybnou hvězdou ve středu jejich vesmíru). Je to brilantně jednoduchá scéna; okamžitě si získá naše sympatie – ne že by o ně kdy stála. Jediné, co vyžaduje, a to vášnivě, hlasitě a rezolutně (pamatujete na její „rezolutní přístup“?), je to, co považuje za svá práva a za „správnou“ věc. A za tím si jde s důsledností a cílevědomostí, které svou intenzitou a energií dodnes berou dech.

Role Porterové je kolosální: téměř nesejde z jeviště. A když už nám zmizí z očí, zdá se, že je to jen za účelem převléknutí do dalšího dokonalého modelu z osmdesátek. Pamatujete na kohoutí stopu? Pamatujete na mašle? Jsou tu všechny. V hojném počtu. Martinové „Lídryně“ je hotová Eva Peronová v zářivých barvách a elegantním power dressingu. Samozřejmě jí nechybí smysl pro lidovost; neváhá napomínat ostatní – třeba diváky sedící na židlích po stranách scény –, aby posbírali odpadky. Tento okamžik, stejně jako mnoho dalších v tomto úderně napsaném scénáři, volá po uznání od těch, kteří zažili mediálně propíranou kariéru po publicitě prahnoucí „Shirl“. A nyní ji v tomto velkém, epickém dramatu objevuje nová generace.

Jessica Martin ve hře Shirleymander. Foto: Simon Bohrsmann

S využitím mnoha „zcizovacích“ technik nám Evans a režisér Anthony Biggs nabízejí jakousi brechtovskou meditaci o moci a jejích korumpujících účincích. Biografie Andrewa Hoskena „Nothing Like A Dame, The Scandals of Shirley Porter“ je v nápaditě zpracovaném programu uváděna jako zdroj a sám Evans píše o „tragické“ povaze její kariéry. Nejde však o tragédii v aristotelovském smyslu. Místo toho jsme vybízeni k zapojení mysli a k reflexi toho, co vidíme a slyšíme. Emoční teplota celého večera zůstává pozoruhodně chladná až odtažitá; objevuje se humor, na který různá publika reagují s různou intenzitou, ale celkově je tón didaktický a objektivní. Až do konce. Pak, když jsme konečně propuštěni z kouzla, které na nás hra uvalila, reagujeme s nečekanou upřímností. Je to, jako bychom objevili něco velmi důležitého nejen o těch, v něž vkládáme důvěru – o našich vládcích –, ale i o nás samotných. A jsme upřímně rádi, že jsme tento objev učinili. Máme pocit, že můžeme čelit dnešnímu světu s jistějším vědomím toho, kým jsme. Kolik divadelních zážitků v nás zanechá takový pocit?

Zbytek souboru odvádí se svými precizně napsanými rolemi zajímavou práci. Omar Baroud je vždy silně soustředěný. James Horne je rozkošně variabilní ve svých úlohách, včetně Shirleyina otce a okresního auditora (který nakonec sesype Shirleyin domeček z karet). Klaff je, jak již bylo zmíněno, skvělý a své role graduje s ledovým klidem a autoritou předsedy Tesca. Bohatství Porterové pocházelo z otcem vybudovaného gigantu britských supermarketů, po jeho smrti však byla z vedení vyšachována – a sledování této scény stále nahání mráz po zádech. George Potts skvěle polidšťuje všechny své postavy, zejména zdrceného výkonného ředitele Westminsteru. A Amanda Waggott nám v paměti utkví díky sérii brilantně zahraných rolí, včetně lékaře, který si neustále leští brokovnici, když s ní zrovna nemává v zasedací síni rady.

Jessica Martin a Jack Klaff ve hře Shirleymander. Foto: Simon Bohrsmann

Obecně řečeno sledujeme naturalisticky psané scény proložené vyprávěním Shirley a dalších přímo k divákům. Celkově si myslím, že přístup „ukazovat“ funguje lépe než „říkat“, zvláště v celkovém měřítku. Dalším prvkem, který stojí za zvážení, jsou občasné výboje pohybu od Lily Howkins. Je to uváděno jako „choreografie“, ale upřímně řečeno, prostor na scéně je příliš nepohodlný na to, aby získal takovou volnost nebo plynulost (pokud takto neoznačíme křečovité vlnění disco tanečníků na vyvýšených plošinách). Samotný vizuální styl produkce připomínající sobotní televizní zábavu v kombinaci s ikonickým zvukem si však říká o něco volnějšího, rychlejšího a, no prostě ladnějšího pro oko i ucho. Neustálé sledování herců, jak šplhají nahoru a dolů přes překážkovou dráhu scény, mi silně připomnělo televizní pořad, který jsem kdysi viděl s Esther Rantzenovou, jež nás všechny ohromovala i vyčerpávala svou schopností bleskově přebíhat studio v podpatcích s mikrofonem v ruce. Nejsem si jistý, zda síla tohoto vizuálního obrazu zde nepřevládá nad samotným vyprávěním příběhu.

Jsou chvíle – a je jich mnoho –, kdy toužíme po vysvobození z onoho geometrického vězení scény. Chceme vidět herce dělat víc, než jim prostor dovoluje. Hra navíc působí trochu jako dvorská dramata Jeana Racina, kde se nikdy nedotkneme vnějšího světa (pomineme-li vzácný okamžik, kdy Shirley s otcem balí rozinky). Chci tím říct, že se dozvídáme o skutečných lidech žijících v azbestem prolezlých bytech, ale neslyšíme je, což mi přijde zvláštní v divadle, které tuto hru uvádí záměrně jako reflexi současné politické situace, jen pár set metrů od ohořelého torza Grenfell Tower. Právě obraz této budovy se výmluvně mihne v (příliš šetřivě použitých) projekcích v závěru představení. Víme, co to je a co to představuje, a víme také, že ti, kteří přežili její strašlivou zkázu, bojují o to, aby byl jejich hlas slyšen. Jsou zde, v této hře, také. Citováni v dopisech řešících jiné problémy. I když se jmenují třeba Nigella Lawson. Když zazní její jméno, je to vtipný žert, ale vyhýbá se to zásadní konfrontaci, na kterou nás toto drama připravuje, aniž by ji – zatím – plně poskytlo.

Hraje se do 16. června 2018

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA SHIRLEYMANDER

Přihlaste se k našemu newsletteru pro novinky o produkcích mimo West End