RECENZE: Song From Far Away, Young Vic ✭✭

Píseň z dálky (Song From Far Away)

Young Vic

5. září 2015

2 hvězdičky

„Jednou jsi mi řekl, že mluvení je jen zvláštní forma dýchání. Že je to pro lidi něco jako nóbl dýchání. A že zpěv je něco hlubšího, bohatšího, zvláštnějšího a neuvěřitelnějšího. Vyprávěl jsi mi, že vědci při studiu hlasivek nejranějších lidí došli k názoru, že sběrači a lovci dříve zpívali, než mluvili. Nežili tak blízko u sebe. Nebylo jich tolik. Potřebovali komunikovat na velké vzdálenosti.

Takže jsme zvířata zrozená ke zpěvu víc, než jsme zvířata zrozená k mluvení. Přišlo mi to nepravděpodobné. Ale líbilo se mi, jak jsi to říkal.“

Pokud je mluvení zvláštní formou dýchání, pak mluvení v Písni z dálky (nové dílo Simona Stephense a Marka Eitzela, které se právě uvádí v Young Vic) dělá z oné zvláštnosti uměleckou formu. Není to jen zvláštní mluvení, je to velmi odcizující, podivné mluvení.

Divadlo se obvykle snaží vtáhnout diváka do děje – do určitého úhlu pohledu, životního stylu, vnímání. Do něčeho. Píseň z dálky, alespoň v režii Iva van Hoveho, dělá zřejmě vše pro to, aby si diváka držela od těla, odděleného od světa představení, v pozici pozorovatele namísto toho, aby děj prožíval.

Zatímco tento přístup vyžaduje od hlavní hvězdy, Eelca Smitse, úzkostlivé odhodlání a neutuchající nonšalanci, a je pro něj tedy náročný a vyčerpávající, výsledek pro diváka je neúprosně ponurý a frustrující. K ústřední postavě si nelze vytvořit vztah – tak klinická je prezentace, tak odtažitá interpretace a tak chladná celá emoční linka.

Tím nechci říct, že by na Smitsově výkonu bylo něco špatně – naopak, je vynikající – ale rozhodnutí nechat Smitse hrát v tomto stylu je matoucí. Nicméně plynule ladí s designem scény Jana Versweyvelda, který je stejně prázdný, nehostinný a chladný jako Smitsův Willem.

Willem žije v New Yorku v úžasném bytě. Má svůj vlastní život, poháněný obrovským platem a doprovodem VIP přátel. Rodinu nechal dávno za sebou v Amsterdamu. Pak mu ale zavolají z domova: zemřel jeho bratr Pauli. Pro Willema je to komplikace, která mu narušuje plány. Přesto se na pohřeb vypraví.

Nedokáže však zůstat u své rodiny, a tak si pronajme pokoj v hotelu Lloyd (který mu zaplatí banka, pro niž pracuje) a v tomto pokoji tráví následující dny. Z důvodů, které se nezdají být ani jasné, ani logické, se Willem rozhodne psát svému mrtvému bratrovi každý den dopis – a tyto dopisy tvoří text Stephensovy hry.

Versweyveldova scéna, která působí jako blízká příbuzná té, kterou navrhl pro nedávnou van Hoveho inscenaci Antigony, je moderní, elegantní a krutě neosobní. Newyorský byt je sterilní a odpudivý; hotelové apartmá zaujímá stejný prostor stejně nepříjemným způsobem. Strohá, mrazivá scéna podtrhuje myšlenku, že Willem je vězněm ve svém vlastním životě. Vypadá to skvěle a Versweyveldovo osvětlení mistrně využívá hru stínů, které působí téměř jako další postava.

Nejlepší moment inscenace nastává, když za okny Willemovy cely začne sněžit. Sníh je magický a přináší překvapivé teplo do vnějšího světa – světa, se kterým Willem na osobní úrovni komunikuje jen zřídka. Zatímco venku tančí vločky, Willemova dobrovolná izolace je dokonale vystižena; skutečný život se odehrává mimo jeho bublinu.

Není pochyb o tom, že Stephensův scénář nastoluje zajímavá témata a je často velmi krásný. Tón je elegický, reflexivní, filozofický; řeší se složité otázky, a i když mnohé z nich nejsou nijak zvlášť objevné, jsou prezentovány chytrým způsobem. Samotná slova však nejsou použita tak obratně a celé pasáže textu jsou až příliš prostoduché a jasné jako facka.

Zdaleka však není jasné, zda van Hove našel ten nejlepší způsob, jak Stephensovu vizi podat. Protože k Willemovi nikdo nic necítí a nikomu na něm nezáleží, je pobyt v hledišti úmorný a nepředstavitelně nudný. Je těžké uvěřit, že zhlédnutí této inscenace poskytne divákovi hlubší zážitek či pochopení, než jaké by získal pouhým přečtením dopisů, které Willem psal Paulimu.

Jednou z technik, kterou van Hove využívá k tomu, aby o inscenaci vyvolal diskuzi, je Smitsovo svlékání – herec stráví neúměrnou část hry zcela nahý. Kromě vizuálního sdělení, že Willem je „obnažený“ v přeneseném i doslovném smyslu, když se vyrovnává s emocemi po smrti bratra, se nahota zdá být samoúčelná a zbytečná. Pokud v tom byl nějaký hlubší záměr, zcela se vytratil.

Stephens se o autorství Písně z dálky dělí s Markem Eitzelem, který napsal text i hudbu k podmanivé, velmi krásné písni, jejíž fragmenty děj doprovázejí. Píseň má vracející se motiv: „Go where the love is, Where the love is go“ (Jdi tam, kde je láska). Svým způsobem je tento motiv klíčem k Willemovi. Člověk se nemůže ubránit pocitu, že kdyby postava prostě věnovala písni pozornost, nikdo by nemusel podstupovat osmdesátiminutové sebemrskačství.

Po skončení ve vás nejsilněji rezonuje pocit, že bez zapojení van Hoveho by se tato hra – v této podobě – pravděpodobně nikde neuváděla. Přestože v ní vystupuje pouze jeden mluvčí, do vyprávění příběhu by se snadno mohli zapojit i další herci a možná by i měli.

Stephens vlastně zážitek z tohoto představení shrnuje v jedné pasáži v jednom z Willemových dopisů:

„Řekl jsi mi, že se cítíš jako na bídné cestě vlakem, kde musíš tvrdě pracovat a snášet utrpení, protože až ten vlak dojede do cíle, všechno začne dávat smysl. Ale co když žádný konec neexistuje? Co když žádný cíl není? Co když existuje jen tahle cesta a jsou na ní všichni a všichni si myslí, že někam směřují? A teď snášejí bídu, nesmysly, kecy a hrůzy, protože si říkají, že nakonec budou rádi, že to všechno vydrželi. Ale co když ten vlak prostě pojede dál a dál navždycky?“

Van Hoveho inscenace záměrně nemá konce, ale každý divák, který ji viděl a měl pocit, že „snáší bídu, nesmysly, kecy a hrůzy“, v tom rozhodně nebyl sám.

Píseň z dálky (Song From Far Away) se v Young Vic uvádí do 19. září 2015