RECENZE: Strike Up The Band, Upstairs At The Gatehouse ✭✭

Julian Eaves recenzuje muzikál George a Ira Gershwinových Strike Up The Band v divadle Upstairs At The Gatehouse.

Soubor muzikálu Strike Up The Band. Foto: Andreas Lambis Strike Up The Band

Upstairs at the Gatehouse

8. března 2019

2 hvězdičky

Rezervujte zde

Větší raritu byste hledali jen stěží: po téměř století se Londýn konečně dočkává profesionální inscenace hudební komedie George a Ira Gershwinových z roku 1927. Satirické libreto George S. Kaufmana s protiválečným motivem vypráví o nesmyslném konfliktu mezi USA a Švýcarskem, který vyvolal spor o... sýr. Navzdory tomu, že byl kus oživen v polovině 90. let v Connecticutu a v pár koncertních provedeních v USA, text stále zasahuje trefnými narážkami na americké válečné štvaní v zámoří a neofašismus doma (což v dnešní éře vnímáme až bolestně jasně). Kaufmanovo původní dílo s mrazivou přesností ukazuje, že se po všech těch letech vlastně nic moc nezměnilo.

Foto: Andreas Lambert

Pokud vám to zní jako příliš ostré sousto v kombinaci s lehkým světem Georgových hravých melodií a Irových důvtipných rýmů, pak máte pravdu. Představení s mírně znepokojivou nepředvídatelností kmitá mezi různými tóny a styly a snaží se prokousat touto opojnou, těkavou směsí. Chvíli sledujeme ansámbl jako z operet Gilberta a Sullivana, kde se melodie vrství jedna na druhou, aby navodily dojem společenského měřítka. Pak následuje typické vaudevillové komediální číslo pro dvojici herců, plné vtipkování a klaunování. A vzápětí se řítíme do drsné sociální kritiky, jakou by mohl napsat Elmer Rice nebo Clifford Odets. Člověk často neví, jestli se má smát, nebo plakat, což kreativnímu týmu ani obsazení zrovna neusnadňuje práci.

Režisér Mark Giesser má s podobným materiálem své zkušenosti, ale i on se zdá být v koncích, jak skloubit nesourodé a vzájemně si konkurující prvky této podivné hříčky. Podobně je na tom choreografka Orley Quick, jejíž zázemí ji zjevně nepřipravilo na to, jak naložit s takto stylově specifickým materiálem. K tomu přičtěme, že většina herců má jen omezené zkušenosti s tímto typem komedie, a týmu (pokud tedy vůbec pracovali jako jeden celek) se podařilo jen částečně najít způsob, jak dílo na jevišti oživit. Režie navíc často nedokáže nabídnout víc než řady herců odříkávajících své repliky, zatímco divák čeká, co se proboha bude dít dál. U takto náročného tématu je absence celkové, přesvědčivé vize zdrcující. Navíc se zdá, že rozpočet na výpravu byl zoufale nedostačující; strohé kulisy Camille Etchart vypadají smutně a zanedbaně i v komorním prostoru nad pubem Gatehouse v Highgate. Kostýmy Julie Scrimieri jsou na tom o něco lépe, ale jen zdůrazňují dojem „školního divadla“. Osvětlení Willa Leightona mohlo fyzický svět inscenace dotvořit, ale omezuje se jen na to nejnutnější a nejvíce předvídatelné. Celé to působí spíše jako narychlo připravená zkouška. Pokud se s tímto smíříte, snad se u toho dokážete i bavit.

Foto: Andreas Lambis

Oblastí, kde se na peníze nehledělo – a možná až příliš – je však orchestr. Bobby Goulder má k dispozici slušně velké těleso a režisér se rozhodl tento trumf využít tím, že je umístil přímo doprostřed zadního jeviště. Výsledkem je, že orchestr spolehlivě přehluší cokoli, co herci před ním zpívají (zvukový design Harryho Emersona jim navíc neposkytuje téměř žádnou oporu). Orchestrace – fascinující mix původních partů z roku 1927 a Goulderových úprav pro tuto produkci – mu to umožňují znovu a znovu. Zpěváci jsou nuceni své hlasy, často mladé a stále se vyvíjející, tlačit na pilu, zatímco se prodírají hlučnou partiturou. Cítíte, jak si trochu oddechnou ve velkých sborových číslech (která jsou skvělá, hudebně je to nádherný Gershwin), ale v každém dalším čísle je jejich námaha až příliš znát. Situaci nepomáhá ani fakt, že uváděná délka 1 hodina a 50 minut včetně přestávky se v realitě protáhne o téměř další hodinu – což je dobré mít na paměti při plánování návštěvy toalety!

Jak si v této záplavě překážek vede obsazení? Jsem si jist, že za všemi jejich hereckými volbami stojí (minimálně) režisér. Richard Emerson pojímá postavu amerického sýrového magnáta Horace J. Fletchera velmi jednotvárně, což brzy začne nudit a následně iritovat. Beth Burrows vychází z celého ansámblu asi nejlépe v roli Joan Fletcherové, která má největší dramatický náboj, i ona však musí prudce přepínat mezi protikladnými polohami. Paul Biggin jako její protějšek Jim Townsend se energicky pokouší spojit rozporuplné prvky své role, ale je to nadlidský úkol, zvláště když má hrát slabého a ponižovaného pěšáka – postavu, kterou si divák jen těžko oblíbí. Pippa Winslow patří k nejzkušenějším, ale i u ní máte pocit, že jen plní pokyny režiséra, místo aby do komedie vnesla vlastní vklad (kterého je jistě schopna). Charlotte Christensen v roli subrety Anny Draperové je čilá a temperamentní – byla by mnohem sympatičtější, kdybychom slyšeli víc z toho, co zpívá. Adam Scott Pringle jako mladý milovník působí přesně tak, jak má, ale opět působí vyčerpaně z neustálého souboje s orchestrem. Zkušenější herci Robert Finlayson (panovačný plukovník Holmes) a Nicholas McBride (C. Edgar Sloane) jsou na tom stejně jako ostatní, stejně jako sympaticky neohrabaný Bob v podání Sammyho Grahama.

Foto: Andreas Lambis

Z celého týmu se však zdá, že jako jediný pochopil velmi svéráznou a podivnou podstatu zdejšího humoru David Francis v roli George Spelvina: jeho zvládnutí více postav a běžících gagů je jisté a hbité. Má také štěstí, že mu scénář neukládá dělat v rychlém sledu věci, které jsou v přímém rozporu – a také nemusí moc zpívat. Šťastný to člověk! Když je na scéně, můžete se opřít a užívat si představení a uvažovat, jak by to vypadalo, kdyby měli lepší scénář, režiséra, výpravu, hudební nastudování, choreografa a tak dále. Pro zbytek souboru je to velká smůla, protože bez vlastní viny svádějí s materiálem téměř neustálý boj.

Stojí to tedy za to? Pro nadšence, kteří si nutně potřebují doplnit mezery ve svých encyklopedických znalostech hudebního divadla, to po zvážení všech pro a proti stojí za vidění. Pokud ale hledáte prostě jen zábavný večer, možná budete zklamáni. Upstairs at the Gatehouse, zejména díky produkcím domácí společnosti Ovation (jejímž produktem toto rozhodně NENÍ), má skvělou pověst pro uvádění kvalitních komorních titulů pro své fanoušky. Tento kousek je však zřejmě jedním z těch, o kterých by bylo lepší taktně mlčet.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA STRIKE UP THE BAND