RECENZE: Sweeney Todd, Harringtons ✭✭✭✭✭

Siobhan McCarthy a Jeremy Secomb v inscenaci Sweeney Todd souboru Tooting Arts Club. Foto: Bronwen Sharp Sweeney Todd

Harringtons Pie and Mash Shop, Shaftesbury Avenue

19. března 2015

5 hvězdiček

Ačkoliv se zde o masových koláčích mluví víc než dost, jídlo obvykle není to první, na co člověk myslí při sledování mistrovského díla Stephena Sondheima (hudba a texty) a Hugha Wheelera z roku 1979, Sweeney Todd. Ale když sedíte na lavici jen kousek od pultu v „pop-up“ bistru Harringtons Pie and Mash na Shaftesbury Avenue, na jídlo zkrátka myslet musíte.

Nebo alespoň na hlad.

Toddův hlad po pomstě. Soudcův hlad po Johanně. Touha paní Lovettové po penězích a společenském uznání. Pirelliho hlad po slávě a bohatství. Biřicova touha po moci a postavení. Hlad žebračky po laskavosti a blízkosti. Vzájemná touha Anthonyho a Johanny po sobě, po svobodě a společné budoucnosti. Tobiasův hlad po lásce – a plném žaludku. Hlad prostupuje celým Sweeney Toddovým příběhem. Je to téměř samostatná postava.

V tísnivé, až skličující atmosféře bistra, kde sedíte na lavicích s ostatními diváky, kteří vám vidí do talíře, a herci vám zpívají a hrají přímo „do obličeje“, jde o nejvíce strhující a znepokojivou produkci Sweeneyho Todda, jakou kdy uvidíte. Tuto inscenaci nesledujete – ona se vám děje, probíhá kolem vás. Jste její součástí. A doslova po ní prahnete.

Tato verze souboru Tooting Arts Club, která se sem po úspěchu v roce 2014 přesunula, se vzdala vší pompy a moudře se držela hesla „méně je více“, které tak miloval Sondheim i tvůrci skutečně děsivých hororů. Je to naprostý triumf. Chytne vás pod krkem a nepustí po celou dobu představení. Je šokujícím způsobem silná, brutálně upřímná, syrová a zároveň bohatá. Osm herců, tři hudebníci, chytré, ale prosté svícení, drsná síla krve a svíček, úspornost v každém ohledu a naprostá oddanost textu a partituře: to jsou ingredience tohoto absolutního úspěchu.

Možná uslyšíte technicky lépe zazpívané verze. Možná uvidíte propracovanější kulisy a kostýmy. Možná uslyšíte plnější zvuk velkých orchestrů. Možná uvidíte produkci s televizními, filmovými nebo hvězdami West Endu. Možná uvidíte arénové show ve velkých prostorách se špičkovým ozvučením. Možná uvidíte inscenace s talentovanějšími herci nebo režiséry s odvážnějšími koncepty. Ale na tom nezáleží.

Je totiž nepravděpodobné, že byste Sweeneyho Todda ještě někdy zažili takto.

V programu sir Cameron Mackintosh vzpomíná na Stephena Sondheima, který po zhlédnutí této inscenace prohlásil, že byl „naprosto ohromen tou intenzivní intimitou, kdy se ten děsivý příběh odehrává přímo před vámi, zatímco sedíte u stolu a říkáte si, kdo přijde na řadu jako další“. Přesně tak.

Říká se, že nouze naučila Dalibora housti, ale v tomto případě je to Bill Buckhurst, kdo vtiskl inscenaci genialitu. To, co jako režisér tohoto mimořádného Sweeneyho Todda dokázal, je pozoruhodné. Otesal dílo až na jeho základní prvky a pak vypustil jeho syrové, násilné srdce přímo do očí a duší diváků.

Hudební nastudování Benjamina Coxe je stejně tak brilantní. To, co dokáže v uzavřeném prostoru s pouhou píšťalkou, vám zastaví srdce. A kdo by byl řekl, že jedno skvěle ovládané piano, housle a flétna dokáží vytvořit hudební doprovod pro tak operní partituru? A přesto to funguje – částečně i díky tomu, že všech osm hlasů pracuje naplno a vytváří neuvěřitelně plný zvuk.

Právě v tom tkví klíč k této produkci. Úspornost. Hrůzné vraždy jsou provedeny náhlým zábleskem červeného světla a stínohrou; Pirelli je uškrcen přímo před vámi; Anthony sedí vedle vás a toužebně vyznává lásku Johanně; Todd, Tobias nebo soudce Turpin se vám dívají zpříma do očí, když zpívají o zásadních věcech. Herci se mísí s publikem a vtahují vás do centra dění. Nic se nevyrovná pocitu, když na vás Sweeney Todd upře svůj vražedný pohled a zařve. To je propojení, které v klasickém kukátkovém divadle zkrátka nezažijete.

Herecké výkony jsou otevřené a upřímné. Pochopitelně, vzhledem k tomu, jak jsou herci v tomto prostředí čitelní. Slyšíte harmonie, které vám dříve unikaly, útržky dialogů nebo veršů, které dříve zanikly, a komické či dramatické interakce, které v této blízkosti dostávají nový rozměr. V obsazení osmi lidí vše vyniká svou jasností. Krásně, umělecky, stylově.

Díky intimitě prostoru klíčové momenty fungují naprosto přirozeně: Anthonyho touha po Johanně, chtíč paní Lovettové po Toddovi, Tobiasovo jemné šílenství, biřicova podlézavá odpornost i Toddova maniakální posedlost pomstou. Když na vás Todd zírá, zatímco zpívá o vraždě, váš zážitek z celého kusu je úplně nový.

Nasvícení Amy Mae je výjimečné a skvěle doplňuje klaustrofobní scénografii Simona Kennyho. Toddův první nástup, kdy sestupuje po schodech zahalen ve tmě, je silný a alarmující. Červené světlo je využíváno uvážlivě k navození pocitu náhlé krvežíznivé vraždy nebo dravého žáru plamenů. Svit svíček pak vyvolává romantiku i strach ve stejné míře.

Kennyho kostýmy také nenápadně dokreslují náladu. Barevností se šetří – dominuje černá, bílá, šedá a občasný tlumený základní odstín. O to víc pak vynikne sytá červeň prolité krve, když na ni dojde. V kombinaci s tlumeným světlem dávají kostýmy prostor fantazii, aby si představila temná a zoufalá místa londýnského podsvětí.

Obsazení je trefou do černého. Kromě Todda a paní Lovettové hrají všichni více rolí; jako celek je soubor mnohem větší než součet jeho částí nebo záře jednotlivých talentů.

Jeremy Secomb je úžasně zlovolný a fanatický Todd. Fyzicky je pro roli ideální: vysoký, se širokým hrudníkem a hrozivým zjevem. Todda hraje jako Golema: s vytřeštěnýma očima, nelidského, poháněného touhou po odplatě. Je to inspirativní přístup a v malém prostoru působí jako výbuch granátu v betonovém bunkru: hlučně, osudově a smrtelně. Nádhera.

Secomb buduje Toddovo šílenství od samého začátku. Jeho agresivní a nepříčetný křik na Anthonyho dává jejich vztahu jasný rámec – když pak později Todd na Anthonyho ječí, aby vypadl, přesně chápete, proč se k němu mladík vrací: už toto extrémní chování viděl a věří, že se Todd zase uklidní.

Jeho hlas sice nemá ten přirozený „chraplák“, který si s vrahy spojujeme, ale Secomb ho ovládá mistrovsky a dokáže mu dodat potřebnou hloubku a vážnost. Jeho tiché pasáže i vypjaté výšky jsou mrazivé. Když se očima zahákne do diváků, nepustí – jako zpívající anakonda do vás zaryje pohled, zatímco jeho sytý, vibrující hlas dává Sondheimově náročné partituře ten správný říz.

Siobhán McCarthy vnáší do role paní Lovettové srdečnou, přirozenou zemitost. Všechny vtipy podává s lehkostí a je to především žena z masa a kostí. Její výkon je protkán sexualitou i ironií, a jejím největším triumfem je, že z Nellie dělá tu „normální“. Zpívá skvěle a přirozeně, o to šokující je pak její brutalita a podíl na vraždách.

Je bohužel velmi snadné, aby postavy Anthonyho a Johanny působily mdle a sentimentálně. Nároky na zpěv jsou obrovské, a když se k tomu přidá požadavek na fyzickou krásu, často se zapomíná na herectví. Tady ne. Jde o jeden z nejlepších párů, jaké jsem kdy viděl.

Zoë Doano je jako Johanna zasněná a naivní, ale nechybí jí kuráž. Když se ve druhém dějství zakousne Toddovi do ruky, aby unikla jeho břitvě, diváci tu bolest téměř cítí. Její nezávislost je vykreslena stejně přesvědčivě jako touha po Anthonym. Předvedla velmi milý a jistý výkon, zejména v árii Green Finch and Linnet Bird.

Nadim Naaman je jako Anthony vším, čím má být: mužný, věrný, pohledný a po uši zamilovaný. Má příjemný, uvolněný styl a jeho hlas je krémový a krásně melodický. Jeho duet Kiss Me s Doanovou je inspirativní a jeho technika v písni Johanna je naprosto suverénní.

Joseph Taylor zažívá působivý debut ve West Endu jako Tobias. Má podmanivé kouzlo, nakažlivý úsměv a nadšení. Taylor disponuje vynikajícím tenorem, který skvěle využívá v hromadných scénách i v sólech jako Pirelli’s Magical Elixir a Not While I’m Around. Je to skvělý herec a jeho psychický rozklad po zradě paní Lovettové byl zahraný s naprostou přesností.

Skvělou charakterovou práci odvádějí také Ian Mowat (Biřic Bamford) a Duncan Smith (soudce Turpin). Po pěvecké stránce jsou oba velmi jistí. Kiara Jay překvapila jako nečekaně přesvědčivý Pirelli, ačkoliv její žebračka by snesla o něco více disciplíny v pěveckém projevu.

Toto je výjimečná a neopakovatelná příležitost zažít Sweeneyho Todda v takto intimním a konfrontačním měřítku. Nenechte si to ujít.

Sweeney Todd se hraje do soboty 30. května v Harrington’s Pie And Mash Shop na Shaftesbury Avenue.