RECENZE: Taken At Midnight, Minerva Theatre ✭✭✭✭✭

Penelope Wilton v inscenaci Taken At Midnight. Foto: Manuel Harlan Taken At Midnight Minerva Theatre, Chichester 11. října 2014 5 hvězdiček

Penelope Wilton patří k nejvýznamnějším herečkám současné scény, filmu i televize. Zvládne cokoli s nekonečnou grácií, nesmírným stylem a čistým, neutuchajícím talentem. Naprosto brilantně dokáže ztvárnit ovládané emoce: vztek, úzkost, zlomené srdce, smutek i zklamání. Rozumí síle klidu a patří k těm odvážným, nebojácným herečkám, které se vnitřně proměňují, aby své postavě dodaly naprostou autentičnost a srozumitelnost.

Wilton je ve své velkolepé, energické formě jako nezdolná matka v srdci nové hry Marka Hayhursta Taken At Midnight, která má právě premiéru v chichsterském Minerva Theatre pod režijním vedením Jonathana Churche.

Jde o vynikající kus současné dramatiky; úsporný, poutavý a prodchnutý zajímavostmi i historií. Dělá přesně to, co každá skvělá hra o skutečných historických událostech: přenese vás do dané doby a dovolí vám ji prožít skrze duše postav, které pohánějí děj, ovšem způsobem, který je moderní, svěží a srší energií.

Příběh je fascinující. Před nástupem Hitlera k moci v Německu panovalo období nepokojů. Zatímco Hitler šikoval své síly a budoval mocenskou základnu, našli se tací, kteří se mu postavili. Jedním z jeho odpůrců byl Hans Litten, „židovský“ právník, který Hitlera předvolal k soudu a následně ho při křížovém výslechu ponížil, když Vůdce stanul na svědecké lavici. Hitler se s tím nikdy nevyrovnal a v noci, kdy se chopil moci, byl Litten spolu s mnoha dalšími odvlečen do „ochranné vazby“. Vězněn, mučen, ponižován a dehonestován, Litten se nikdy nezlomil; vytrvale odmítal zradit své soudruhy a snažil se inspirovat své spoluvězně. Mnohokrát se pokusil o sebevraždu, až se mu to nakonec bohužel podařilo.

Od okamžiku, kdy se dozvěděla o jeho zatčení, vedla Littenova matka Irmgard hlučnou a neúprosně odhodlanou kampaň za synovo propuštění. Proti gestapácké byrokracii bojovala s tichým, neochvějným hněvem, skrytým za úsměvy a šálky čaje.

Od první vteřiny, kdy se Wilton objeví na jevišti, ovládá každý jeho kout. Tichá, pevná, bdělá, lvice s jediným cílem – je naprosto pohlcující a fascinující. I když zrovna není na scéně, její přítomnost, její zákulisní manévry a reakce na její vytrvalost hmatatelně formují ostatní obrazy. A to samozřejmě celému vyprávění dokonale svědčí.

Churchovo nastudování hry je bezchybné, k čemuž výrazně přispívá sugestivní a chytrá scéna Richarda Jonese. Scéna představuje Německo: jedna polovina je zdobná, vzkvétající a ovládaná nacisty; druhá chladná, betonová, předsíň smrti, skrytá a nevyslovená cena té první. Kontrast je odhalující i pokořující zároveň. Děsivý a strhující.

Hra se zabývá velkými tématy: cenou za vlastní postoj, následky mlčení tváří v tvář tyranii, rozdíly v citovém poutu otců a matek k dětem, pošetilostí „taktické“ mezinárodní diplomacie, bezohledností moci, důležitostí opozice a oním momentem, kdy se člověk láme. A všem těmto otázkám se věnuje ve velmi lidském a srozumitelném kontextu.

Martin Hutson je v roli Hanse vynikající; s překvapivou jasností vykresluje ducha zbitého, týraného politického vězně. Nechybí ani humor a smysl pro bystrou inteligenci. Hutson má nádherný hlas a využívá ho zde s velkým efektem. Scéna, v níž odmítá matčiny prosby, aby lhal a zradil ostatní výměnou za své propuštění, je obzvláště ohromující. Jeho výkon rezonuje jasností i komplexností.

Jako dr. Conrad, důstojník gestapa, se kterým Irmgard jedná ve snaze o Hanse, balancuje John Light na působivé hraně mezi podmanivým monstrem a vlídným, leč krutým realistou. Je tu jedna skvělá scéna, kdy se s Wilton nečekaně setkají v Tiergarten, což naznačuje naději a možnosti, a později děsivý moment, kdy se s agresí rozpovídá o tom, proč si Hans zaslouží vše, co ho potkalo, a proč „židovská krev“ v žilách jeho otce zjevně opravňuje jeho tvrdé věznění. Je vynikající v každém ohledu. Mrazivý a svedený mocí; studie okouzlující, šílené nadřazenosti v černé uniformě.

Dobrou práci odvádí také Marc Antolin v roli Gustava, Hansova spoluvězně, kterého s ním spojuje společná práce v knihařské dílně; Christopher Hogben (v několika rolích – velmi působivý herec) a Mike Grady jako další z Hansových spoluvězňů. Pip Donaghy má roli Ericha Mühsama, která slouží jako určité odlehčení, ale působí až příliš pošetile na to, aby hladce zapadla mezi ostatní výkony – je to téměř milosrdenství, když ho nacistický revolver nadobro umlčí.

David Yelland je vynikající v roli typického anglického „trouby“, lorda Allena, který nevidí nebezpečí, jež Hitler představuje, a nabádá Irmgard ke smířlivému přístupu k nacistickému režimu. Ztělesňuje postoj Chamberlainovy vlády donkichotským, ale až ostudně přesným způsobem.

Naštěstí, a vzhledem k průběhu hry i poněkud překvapivě, obsahují závěrečné scény rekonstrukci Hansova křížového výslechu Hitlera. Je to silné, skvěle napsané, vtipné a kruté zároveň. Hutson je elektrizující a ukazuje nám Littena jako vitálního, inteligentního a neohroženého bojovníka za spravedlnost, kterým byl před svým zatčením. Roger Allam propůjčil svůj hlas nesnesitelně arogantnímu, ale nakonec rozdrcenému Vůdci. Naprosto dokonale.

Tady se opravdu nedá nic vytknout – jde o svižnou, čistou a srozumitelnou inscenaci inteligentní a podnětné hry se spoustou talentovaných herců.

Jako mnoho jiných chicesterských produkcí, i tato by se měla přesunout na West End. Je to původní text, pohlcující drama a herecké výkony vysokých kvalit – tedy přesně to, co divadlo potřebuje a diváci vyžadují. A jako všechny dobré hry, i tato vám zůstane v hlavě ještě dlouho po odchodu z divadla.

Inscenace Taken At Midnight právě ohlásila přesun do londýnského Theatre Royal Haymarket. Další informace najdete na stránce k představení Taken At Midnight.