RECENZE: Talking Heads, An Ordinary Woman, BBC iPlayer ✭✭✭✭

Paul T Davies hodnotí Sarah Lancashire ve hře Obyčejná žena (An Ordinary Woman) v rámci série Mluvící hlavy (Talking Heads) od Alana Bennetta.

Sarah Lancashire v epizodě Obyčejná žena Mluvící hlavy: Obyčejná žena.

V hlavní roli Sarah Lancashire

Nyní ke zhlédnutí na iPlayeru.

4 hvězdičky

Když mi lidé říkají, že Alana Bennetta milují, protože je „tak vtipný“, říkám si, jestli sledují stejného pana Bennetta jako já. Jistě, je to mistr slovních obratů a výrazů, které vás donutí se nahlas smát, ale ten smích vám může být v mžiku odejmut šokem nebo melancholií, než dočtete větu. Právě v jeho mistrovském díle Mluvící hlavy je vztah mezi komedií a bolestí nejvíce nejasný; osamělost je zde univerzální přítomností v životech obyčejných, a přesto výjimečných outsiderů a hospodyň, které k nám promlouvají přímo do očí. Deset z původních monologů bylo přetočeno s novými herci, ale dva, které původně ztvárnila Thora Hird, nikoli – vyžadují totiž herečku starší 70 let a bylo vyhodnoceno jako příliš riskantní je i za přísných hygienických podmínek natáčet. Místo nich se však objevily dvě zbrusu nové Mluvící hlavy. První hrou uvedenou na BBC1 byla Obyčejná žena v podání Sarah Lancashire. Jelikož jde o nové dílo, může tato recenze obsahovat spoilery, pokud jste epizodu na iPlayeru ještě neviděli.

Sarah Lancashire v epizodě Obyčejná žena

Nechybí zde žádné z klasických bennettovských prvků: obyčejný domov, vikář, oplatky, čisté prádlo i temná tajemství, která vyplouvají na povrch. Přítomny jsou i falešné stopy; když Gwen mluví o svém patnáctiletém synovi, okamžitě víme, že jsou si velmi blízcí – natolik, že mu nevadí jí ukázat místo na přirození, ze kterého má obavy. Zmínky o tom, že Gwen hubne, nás však nutí přemýšlet, zda není nemocná ona, nikoliv on, nebo zda jiné nápovědy nenaznačují, že má syn nevhodný vztah s někým jiným? Těsně vedle – to, co se vyvine, je téma velmi tabuizované: Gwen je do svého syna Michaela zamilovaná. (Špatný, komplikovaný a zakázaný sex je dalším rysem Bennettovy tvorby.) Je to téma, ke kterému se málokdo přiblíží, a Bennett tam odvážně kráčí; Gwenino vyznání citů ji dovede až na nemocniční lůžko, kde se zhroutí ve chvíli, kdy Michael tráví noc milováním se svou přítelkyní. Sarah Lancashire je vynikající, její tvář vyzařuje všednost, která se postupně rozostřuje city, jež musí potlačovat hlouběji a hlouběji. Skvělé osvětlení a scénografie nás přenášejí z jasných pastelových barev přes spoře osvětlenou ložnici až na ještě temnější nemocniční pokoj. Když se vrátíme k pastelům, vše se změnilo. Co se však nezměnilo, je její téměř mlčenlivý, zjevně nemilovaný manžel, který je možná zdrojem její osamělosti a nechtěně vyprovokované vášně.

Nicholas Hytner, Bennettova múza, režíruje s jistotou, která dává vyniknout všem aspektům díla. Je to sžíravý, odvážný kus psaní provázený excelentním hereckým výkonem. Ať už to sledujete na jakémkoli zařízení, budete mít pocit, že nasloucháte vyznání těch nejhlubších citů. Možná jen až příliš často opakuje, že je obyčejná žena, a možná je v textu o jedno bennettovské klišé víc, než by bylo zdrávo, ale je skvělé mít Mistra zpovědního minimalismu zpět.