RECENZE: The Absolute Brightness of Leonard Pelkey, Westside Theatre ✭✭✭✭

James Lecesne v inscenaci The Absolute Brightness of Leonard Pelkey Foto: Matthew Murphy The Absolute Brightness of Leonard Pelkey

Westside Theatre Downstairs

4. října 2015

4 hvězdy

Rezervovat vstupenky

Někdy narazíte na divadelní počin, který je stejně drásavý jako inspirativní a který vás donutí přehodnotit to, co „divadlo“ vlastně může být a dokázat. Takové zážitky obvykle nečekáte v malých studiových scénách mimo hlavní, vyšlapané broadwayské třídy. Ale The Absolute Brightness of Leonard Pelkey, nyní uváděné ve Westside Theatre Downstairs, přesně takovým zážitkem je.

Sólové představení o vraždě nešťastného, ale věčně optimistického homosexuálního teenagera a o obyvatelích městečka, kteří ho znali, milovali, ignorovali, nenáviděli nebo o něj měli strach, nezní jako materiál, který by mohl překvapit či povzbudit – a přesto se mu to daří. V režii Tonyho Specialeho, která vyniká až udivující jasností a precizností, a v podání autora Jamese Lecesnea, jenž hraje s břitkým vhledem a humorem, se toto drama stává studií postav v duchu Harper Leeové. Ta pomalu, ale neodvratně odhaluje trhliny ve společnosti, která dovolí, aby dítě čelilo smrti jen proto, že si užívalo být samo sebou.

Lecesne má podmanivé kouzlo a naprosto suverénní techniku, takže jeho dynamická přehlídka nespočtu maloměstských typů je naprosto strhující a přitom jen nenápadně poučná. Nikdy neztratíte přehled o tom, která postava právě mluví. Svůj příběh vypráví okouzlujícím způsobem, přičemž nikdy nezlehčuje krutost, která leží v jeho jádru, ale zároveň – možná až nečekaně fér – ukazuje lidskost a humor v postojích ostatních postav.

Je to chytré. Zlo je jasně označeno jako zlo, dobro jako dobro. Stejně zřetelně je však vykreslena i dvojznačnost a nejistota. Humor a pochopení jsou nástroje, kterými Lecesne tesá svou vizi, a je to vize nesmírně působivá.

Zavražděný Leonard je svou učitelkou dramatiky poněkud posměšně popsán jako mladík s nepřekonatelnou schopností vyjadřovat se pomocí „jazz hands“. Místní matróna teskně vzpomíná, jak Leonardovi říkala, aby se „trochu krotil“: „Ten lak na nehty, ta řasenka – možná to nemuselo být tak horké. Tvrdil, že je prostě svůj. Dobře, fajn, ale musíš být svůj až TAK moc? Řekl mi, že kdyby přestal být sám sebou, teroristé by vyhráli. Jak se chcete hádat s takovým klukem?“

Vskutku. A co je důležitější – proč byste to vůbec dělali?

Lecesneho hra na tuto otázku neodpovídá přímo, ale rozhodně k ní přistupuje z boku. Tím, že ukazuje škálu reakcí na Leonardovu smrt napříč městem, pečlivě vykresluje obraz běžného místa, kde je konformita, byť sebetišší, ceněna více než individualita. Není to ani tak „každý z nás“ jako spíše „všude kolem nás“.

Publikum je vyzváno k úvaze, zda je to tak správně, i když se zrovna spokojeně směje pokrokům v případu, které dělá svědomitý, neústupný ústřední hlas – drsný detektiv – a excentričtí měšťané, s nimiž jedná.

Na konci hry jsou jisté jen dvě věci: důvod Leonardovy vraždy zůstává neodhalen (a pravděpodobně nikdy nebude) a onen neústupný detektiv citující Shakespeara odevzdal svůj odznak. Případ znamenal konec jednoho života i jedné kariéry, byť policista našel novou dráhu jako pokrývač a je nyní šťastně ženatý s kadeřnicí, která ho na Leonardovo zmizení poprvé upozornila.

Život jde dál.

Barevný Leonard však zanechal stopu v každém, koho potkal. Někdo na jeho ztrátu reaguje jinak, ale pamatují si ji všichni. Leonardův jas byl smrtí uhašen, ale v přeneseném smyslu žije dál.

James Lecesne v inscenaci The Absolute Brightness of Leonard Pelkey Foto: Matthew Murphy

V programu Lecesne uvádí, že se ho diváci často ptají, zda je příběh pravdivý. Není, ale diváci věří, že ano. To bohužel odhaluje důvod, proč je třeba tuto hru vidět: její poselství o toleranci a porozumění má před sebou ještě dlouhou cestu, a to i v zemi, kde je svoboda projevu základním kamenem. Prostou pravdou zůstává, že právo nosit zbraň má u mnohých větší zastání než právo čtrnáctiletého chlapce nosit řasenku a lak na nehty. A to se netýká jen USA.

Lecesneho brilantní výkon pomáhá tomu, aby se skutečné poselství dostalo k lidem. Jen s hrstkou rekvizit a téměř bez kulis živě vykresluje město plné barvitých postav, mužů i žen – ale žádná z nich není tak zářivá nebo důležitá jako Leonard.

V hledišti se náhodou objevil i David Babani – že by se tedy chystal přesun do londýnského Chocolate Menier? Londýn by měl v tom případě velké štěstí.