RECENZE: Krásná lest (The Beaux' Stratagem), Olivier Theatre ✭✭✭

The Beaux' Stratagem

Divadlo Olivier

23. května 2015

3 hvězdičky

KOUPIT VSTUPENKY

Světoznámý režisér Ian Judge vždy zastával názor, že zelená barva pro komedii prostě nefunguje. Podle něj to zkrátka není barva, která by v divákovi vyvolala smích.

Rovněž s oblibou vypráví historku o večeru, kdy byl s Donaldem Sindenem na velmi nepodařeném provedení Mnoho povyku pro nic. Na začátku přestávky se Judge k Sindenovi otočil a poznamenal, jak těžké pro něj musí být toto představení sledovat, „zvláště když jste v té hře s Judi (Dench) slavili takový úspěch“. „No ano,“ odpověděl Sinden, „ale my jsme to tehdy měli mnohem snazší, protože jsme to hráli jako komedii!“

Při sledování nové inscenace klasiky George Farquhara z roku 1707, The Beaux' Stratagem, v režii Simona Godwina na scéně Olivier v National Theatre, se člověk nemohl ubránit myšlenkám na Judgeovy postřehy. Scéna Lizzie Clachan je totiž velmi, ale opravdu velmi zelená – až z toho jde žluč. Bezesporu v tom vězí nějaký hluboký intelektuální záměr – možná má tato barva symbolizovat žárlivost či lakotu, vlastnosti, jimiž oplývá většina postav; možná má evokovat manželství pana a paní Sullenových, které je prosycené hořkostí a žlučí tak moc, jak si jen lze představit.

Ať už je ale důvod jakýkoli, Judge má pravdu. Všudypřítomná zelená nepůsobí jako ideální kulisa pro smích a radost. Clachan sice pracuje s jednou scénou a pomocí důmyslných výměnných panelů v odstínech červené a růžové proměňuje sytě zelený lokál u Bonifáce v o něco ženštější sídlo lady Bountifulové, nálada se tím sice projasní, ale zelená je stále v patách. Sice ty barvy vizuálně ladí, ale odrážejí spíše to, jak funguje svazek manželů Sullenových – sotva snesitelně a bez jakéhokoli potěšení.

Zarážející je především to, že inscenace běží právě v Olivieru. Hrací plocha je obrovská a nabízí scénografovi nepřeberné množství hydraulických možností. Vzhledem k vrozené dualitě scénáře (město/venkov, bohatství/chudoba, štěstí/neštěstí, intrikán/oběť) je s podivem, že Clachan nevyužila točnu nebo jiný mechanismus, aby oddělila hostinec od panského sídla a dopřála oběma místům vlastní energii a barevnost. Navíc proměna scény občas nestihne skončit před začátkem nového obrazu, což ubírá na údernosti nezbytného kontrastu.

Vlastně je těžké pochopit, proč někdo usoudil, že je jeviště v Olivieru pro tento text ideální, a pokud ano, proč se hraje právě takto. Farquhar napsal spoustu scén pro dva, kde se intrikuje, klepe, flirtuje, nadává i doufá – a Godwin tyto momenty nepochopitelně rozehrává na obrovské vzdálenosti. Skoro žádná ze scén se nehraje tak, jak by měla – nablízko, s šeptáním, intenzitou a neutuchající nadějí či záští. Ne. Herci jsou rozestaveni jako šachové figurky na obří desce a vedou své důvěrné hovory přes celé místnosti či balkony, místo aby byli u sebe tak blízko, že by cítili dech toho druhého.

Ani po stránce nálady se zdá, že Godwin necílil na čistokrevnou, bláznivou komedii. Vzpomeňme si na muzikál Cesta na fórum byla zábavná (A Funny Thing Happened On The Way To The Forum), kde úvodní číslo jasně stanoví pravidla hry a slibuje divákovi nespoutanou legraci. Godwin otevírá The Beaux' Stratagem tklivým, téměř slavnostním sólem sloužícího (hezky zkomponovaným Michaelem Brucem), který zapaluje svíčky. Člověk by čekal drama od Syngeho nebo O'Caseyho, nikoliv jízlivou komedii o zkrachovalých nápadnících hledajících bohaté nevěsty, prohnaných sloužících, pošetilých francouzských důstojnících a jednom nešťastném manželství. Úplně uniká smysl, proč bylo k zahájení potřeba právě takové hudby.

Godwinova režijní koncepce je celkově v mnoha ohledech nejasná. O to víc to překvapuje, když jeho poslední dva počiny pro National, Strange Interlude a Man And Superman, prokázaly jeho ohromný talent vzít klasiku a dát jí moderní švih při zachování autorova záměru a ducha díla.

Zatímco ze Shawova komplexního a nekonečného textu Man And Superman dokázal Godwin vyždímat každý vtip, ve Farquharově rozverné frašce jako by se mu nedařilo humor najít. Možná byl až příliš ovlivněn těmi pasážemi, které odkazují na Miltonovy traktáty o rozvodu (v době vzniku hry byl rozvod společensky téměř nemožný). Ať už je důvodem cokoliv, výsledek rozhodně není lehká letní komedie.

Zčásti za to může scénografie, zčásti zádumčivá scénická hudba. Svůj podíl má ale i civilní, naturalistický styl herectví. Sice už nežijeme v roce 1707, ale dobové postoje a mravy jsou v textu pevně zakotveny; herecký styl by z nich měl aspoň vycházet, v ideálním případě se v nich s radostí vyžívat.

Z celého ansámblu se správnému žánrovému ladění nejvíce přibližuje talentovaná Susannah Fielding. Je to fantastická herečka, která vládne svým hlasem i mimikou s neobyčejnou lehkostí. Svou paní Sullenovou sice drží v mantinelech režisérova naturalismu, ale pod povrchem cítíte postavu, která se chce zoufale vytrhnout z civilního projevu a naplno zazářit v duchu pravé restaurační komedie.

Samuel Barnett a Geoffrey Streatfield jsou oba spolehliví a výborní herci, ale zde míří vedle. Jejich postavy, Aimwell a Archer, jsou dva šarmantní budižkničemové a nerozluční přátelé, co spolu prohýřili nocleh a nasekali dluhy. Na venkov přijíždějí jako na poslední misi: najít bohaté partie a zachránit si tak společenský status (o srdce jim jde až v druhé řadě). Pokud neuspějí, čeká je nejspíš smrt na bitevním poli. Jsou to zoufalí muži na hraně – přesto je Barnett a Streatfield hrají spíše jako bodré kumpány na dovolené. Není to jejich chyba; prostě jen plní Godwinovu vizi.

V druhé polovině se Farquhar odvrací od čisté komedie – Aimwell přiznává své plány Dorindě, do níž se skutečně zamiloval, a Sullenovi se dohodnou na rozchodu. Hra se začíná soustředit na pošetilost stavovské etiky. V době vzniku hry šlo o odvážná a fantastická témata; úkolem dnešních inscenací je najít způsob, jak tuto výjimečnost znovu odkrýt. Ať už se to má dělat jakkoliv, Godwinovi se zde skórovat nepodařilo.

Tato produkce poukazuje na jeden z velkých problémů současného divadla. Mnoho diváků už klasický repertoár nezná, nikdy jej neviděli a nemají tedy srovnání. Řemeslně zvládnutá, ale nevýrazná inscenace klasiky – nebo i špatná inscenace s dobrým obsazením – tak může u moderního publika slavit úspěch jen díky tomu, jak silný je původní materiál sám o sobě.

Zejména na půdě National Theatre by si klasické hry zasloužily inteligentní a strhující zpracování, které osvětlí původní rámec (a klidně i netradiční, experimentální formou) a nechá vyniknout kvalitu textu – přesně tak, jak to nedávno dokázal Godwin v Man And Superman.

Bohužel, toto provedení The Beaux' Stratagem k velikosti nedorostlo. Pro znalce hry, kteří vědí, co v ní dřímá, půjde o vlažnou, nepochopenou a promarněnou šanci – spíše pantomimu než restaurační komedii. Pro ty, kterým je hra neznámá, to ale i tak bude nejspíš příjemně strávený večer v divadle.

Jde o třetí inscenaci na velkém jevišti National pod vedením Rufuse Norrise. I když je o poznání lepší než předchozí dvě, lze říci, že budoucnost National Theatre jako umělecké vlajkové lodi v plné síle je zatím stále v nedohlednu.

The Beaux' Stratagem se hraje v National Theatre až do 20. září 2015