RECENZE: The Cocktail Party, Print Room At The Coronet ✭✭✭✭

Richard Dempsey, Christopher Ravenscroft a Marcia Warren v inscenaci The Cocktail Party. Foto: Marc Brenner The Cocktail Party

Print Room v divadle Coronet

21. 09. 2015

4 hvězdičky

REZERVOVAT VSTUPENKY

„A je-li to všechno bezvýznamné, chci se vyléčit

z touhy po něčem, co nemohu najít,

i ze studu, že jsem to nikdy nenašla.“

― T. S. Eliot, The Cocktail Party (Večírek)

Recenzent by neměl být v rozporu bez dobrého důvodu, ale v tomto případě se domnívám, že mám pádné opodstatnění začít několika úvahami o samotném místě konání spíše než o hře.

Je to poprvé pod současným vedením, kdy byla hra uvedena v hlavním sále starého divadla a kina Coronet. Prozatím je na úrovni prvního pořadí (Dress Circle) položena provizorní podlaha, aby se v přízemí mohl otevřít piano bar a horní patra mohla být vyhrazena pro komornější, převážně současná díla, kterými je scéna Print Room nejznámější. Svým způsobem to připomíná dělbu práce v dnešním Royal Courtu. I když se nedochovala žádná z původních sedaček, je to nesmírně atmosférický prostor. Elegantní křivky balkonů, propracované rokokové štuky a skvělá viditelnost ze všech míst – to vše nese rukopis architekta, který přesně věděl, jak mají divadla devatenáctého století vypadat.

Není tedy překvapením, že jde o nejstarší dochovanou londýnskou scénu vytvořenou australským architektem Williamem Spraguem, žákem Franka Matchama, který stojí i za divadly Wyndhams, Aldwych nebo Noel Coward ve West Endu. V lóžích prvního pořadí býval pravidelným hostem král Eduard VII. a na jevišti zářily Ellen Terry či Sarah Bernhardt. Když přimhouříte oči nad celkovou zanedbaností, snadno si představíte interiér zbavený nánosů fádní červené barvy a obnovený ve své původní filigránské kráse. Dočasný piano bar, zařízený s mistrným citem pro styl shabby-chic, působí nesmírně pohostinně. Celý zážitek v současnosti vyvolává magicky realistickou atmosféru románu Angely Carterové Noci v cirkuse a návštěva stojí za to už jen kvůli energii samotné budovy. Má potenciál vrátit se ke své bývalé slávě podobně jako nedávno zrekonstruovaná Wilton’s Music Hall. Ale zpět ke hře… možná si říkáte, že strohý básník Pustiny a Čtyř kvartetů se do Coronetu příliš nehodí, ale mýlili byste se. Zaprvé, T. S. Eliot svět music-hallu miloval a nechal v prvním dějství jednu ze svých postav dokonce zazpívat úryvek z písně této tradice. Navíc je The Cocktail Party především o přejímání starých dramatických forem, ať už řecké tragédie nebo salonní komedie, a jejich využívání jako prostředků pro nové myšlenky a debaty. Toto nalévání nového vína do starých lahví je přesně to, o co usiluje projekt Print Room, a od režisérky Abbey Wright to byl geniální nápad spojit tyto dva světy dohromady.

Eliot se k psaní her dostal pozdě; velká část, ne-li většina jeho vrcholné poezie byla již napsána nebo rozpracována, než se v polovině 30. let začal pouštět do rituálních náboženských moralit a oživování forem řeckého veršovaného dramatu jako základu pro filozofické debaty. O veřejné roli divadla měl však vždy velmi vysoké mínění. To je patrné z jeho literární kritiky, kde zdůrazňuje zakořeněnost poezie v sakrálním a komunitním dramatu (kterou básníci ignorují na vlastní nebezpečí), i z jedinečné role, kterou může divadlo sehrát tím, že myšlenkám a citům dodá křídla, aby oslovily širší publikum, než v jaké může doufat niterná lyrická poezie. Bylo jen otázkou času, kdy se pokusí vydat stejnou cestou.

Richard Dempsey, Hilton McRae a Helen Bradbury v inscenaci The Cocktail Party. Foto: Marc Brenner

Dnes se však tyto hry uvádějí jen zřídka – po skutečné popularitě v bezprostředním poválečném období je smetla nová generace dramatiků, pro něž Eliotův smysl pro tradici, uvědomělá intelektuální povýšenost a záměrná technická vyumělkovanost představovaly nepřijatelné a represivní nároky na diváka. Tato hra nebyla ve West Endu k vidění 35 let, takže toto nové pojetí je aktuální i vítané.

Tato přezíravost je zjevně nezasloužená. V textu najdeme mnoho dialogů, které svou parodickou, absurdní satirou na klasické salonní komedie připomínají Pintera, a rozebírané filozofické otázky jsou velmi přístupné. Eliot zůstal uvědomělým modernistou v literatuře stejně jako anglikánem a konzervativcem v ideologii. Jeho dramata jsou ve skutečnosti hluboce zneklidňující, nikoliv konvenční, jakmile proniknete pod krunýř literárních a historických odkazů, do nichž jsou zasazena. Nakonec však záleží jen na tom, zda hra dokáže na jevišti udržet pozornost. To je u každého obnoveného uvedení ten největší lakmusový papírek.

V tomto ohledu je můj verdikt smíšený. První dějství, respektive celá první polovina, působí až příliš natahovaně. Není to – jak byste si mohli myslet – proto, že by argumenty o svobodné vůli, povaze rozhodování a hledání existenciálního smyslu byly příliš těžkopádné, nebo že by bránil volný verš. Spíše je dramaturgie příliš chatrná na to, aby unesla váhu těchto témat. Formát večírku s hosty, kteří přicházejí a odcházejí, aby debatovali o konkrétních bodech, se vyčerpá stejně rychle jako trpělivost neochotného hostitele. Druhé a třetí dějství, kratší a lépe soustředěné, mají vtip a jiskru, která udržuje mnohem lepší rovnováhu mezi konverzační rovinou a zásadními tématy. Také postavy jsou zde vykresleny plněji.

Dalším problémem, i když v konečném důsledku méně rušivým, je fakt, že manželský pár, který je zdánlivým středobodem dramatu, je ve skutečnosti méně zajímavý než dvě vedlejší role. Oficiálně jde o příběh manželů Chamberlayneových, kteří se rozešli těsně před večírkem pořádaným Lavinií (Helen Bradbury), jejž pak musí zachraňovat Edward (Richard Dempsey). Mezi hosty je neidentifikovatelný cizinec (Hilton McRae), z něhož se vyklube jakýsi kříženec duchovního průvodce a psychiatra. V sérii hlubokých rozhovorů odhaluje, že Edward a Lavinia jsou k sobě mnohem kompatibilnější, než si myslí – zatímco Edward možná nikdy nepřekoná svůj pocit průměrnosti ani nebude schopen skutečné lásky, Lavinia se nikdy nevyrovná s tím, že nedokázala vzbudit upřímný cit. Představují výmluvný příklad bolestivých, a přesto přijatelných kompromisů, k nimž je většina párů v každodenním životě nucena. Pro většinu z nás je právě to lékem na hledání smyslu.

Existuje však i jiná cesta, kterou představuje volba Celie Coplestoneové (Chloe Pirrie), Edwardovy mladší milenky. V dialogu s tajemným cizincem ve druhém dějství, který je emocionálním i intelektuálním srdcem hry, objevuje odlišný směr. Rozhodne se nepřistoupit na pohodlná, předem daná řešení a pochopí, že existuje alternativa v podobě riskantnější formy sebeuskutečnění. To sice končí tragédií, ale jasným lidským i intelektuálním poselstvím hry zůstává, že svobodná vůle může stále měnit společnost i naplňovat potenciál jednotlivce. Právě Celia a moudrý psychiatr ztělesňují tuto vizi a jsou skutečnými hlavními postavami.

Hilton McRae a Helen Bradbury v inscenaci The Cocktail Party. Foto: Marc Brenner

Na herce jsou zde kladeny značné nároky. Každý z hostů má v různých fázích večírku své momenty vážné morální reflexe a kolektivně se musí vžít do role antického chóru na straně jedné a skupiny sofistikovaných smetánky na straně druhé. Pohybová režisérka Joyce Henderson zaslouží uznání za to, že inscenace není statická, a herecký soubor jako celek prokázal skvělé ovládání tónového a dynamického rozsahu potřebného k přednesu textu.

Nejnáročnější je role tajemného cizince, kterého McRae hraje jako sympatického a uklidňujícího „lékaře starého střihu“, ovšem s potřebnou razancí a autoritou. Alec Guinness kdysi řekl, že to byla jeho nejvyčerpávající role, a je snadné pochopit proč. Bradbury zachytila Laviniinu tvrdou, frustrovanou intelektuální energii velmi silně a Dempsey přesvědčivě ztvárnil Edwardovu mrzutou uvědomělost vlastních nedostatků. Chloe Pirrie by možná mohla výrazněji ukázat přerod v sebejistotě své postavy, ale to s přibývajícími reprízami nepochybně přijde. Z menších rolí předvedla Marcia Warren výborně propracovanou komickou kreaci jako zdánlivě roztržitá starší breptalka Julia Shuttlethwaite.

Tvůrčí tým udělal dobře, že vsadil na střímost a minimalismus scény. Pro sérii rozhovorů v bytě a ordinaci nepotřebujeme složité kulisy. Dvoje dveře, telefon na zadní stěně, stůl s koktejlovým náčiním a pár židlí – to je vše. Podlaha s mramorovým vzorem připomínajícím předsádku staré, v kůži vázané knihy byla velmi jemným detailem designéra Richarda Kenta, který skvěle podtrhl záměrný archaismus celkového konceptu hry. Světla Davida Platera a hudba Garyho Yershona dodaly inscenaci expresionistický nádech ve stylu Art Deco, který mi připomněl dlouho uváděnou inscenaci Inspektor se vrací (An Inspector Calls). Nevím, zda tato hra, rovněž z 40. let a s motivem tajemného návštěvníka pátrajícího po morálce, byla pro Eliota inspirací, ale tato produkce jí náladou rozhodně odpovídá – s ostrými kontrasty mezi bodovými světly a tmou a elektronicky upravenou barovou klavírní hudbou, která je sofistikovaná i tísnivá zároveň. Tato hra i tato inscenace mají v sobě mnohem více vrstev, které by si zasloužily hlubší rozbor, ale to už přesahuje rámec krátké recenze. Stačí říct, že tato produkce velmi přesvědčivě obhajuje návrat k Eliotovu dramatickému dílu a připomíná nám, že jeho jméno nese mnohem důležitější hry než tu jedinou, kterou známe všichni – totiž Cats (Kočky) –, kterou on sám samozřejmě pro jeviště nikdy nezamýšlel. The Cocktail Party se hraje v divadle Coronet do 10. října.