RECENZE: The Dreaming, Union Theatre ✭✭✭

The Dreaming Union Theatre 6. září 2014 3 hvězdy

Představte si tu scénu. Sytý, bujný a hluboký les, zelený, místy možná teprve začínající zlátnout, obsypaný květy, které s každým krokem po vyšlapané pěšině uvolňují barvy a vůni; liány, stromy obtěžkané ovocem, šišky a listí; kopec, kde vám v koutku oka tančí a míhají se stíny; jezero třpytící se v měsíčním svitu; a kamenný kruh, pozůstatek dávného pohanského života. Je to ono poslední léto před vypuknutím první světové války a z každého kouta lesa, kde se prohání měsíční paprsky, dýchá nevinnost, smysl pro slušnost, tradici a formálnost, doprovázená dlouhými sukněmi a třídílnými obleky.

Je to místo pulzující možnostmi – smyslné, zářivé, zralé a s nádechem neuchopitelného tajemna. Místo, kde se kouzla mohou dít na každém kroku.

Máte ten obraz před očima?

Výborně, protože právě to je dějištěm skvostné muzikálové adaptace Shakespearova Snu noci svatojánské z pera Howarda Goodalla a Charlese Harta, kterou nyní uvádí Union Theatre v režii Paula Clarksona, s hudebním nastudováním Davida Griffithse, choreografií Helen Rymer a v kostýmech a na scéně Kingsleyho Halla.

Je obzvlášť dobré mít tento obraz v mysli, protože z této inscenace bohužel vůbec necítíte, že by takové místo mělo být prostředím pro tento skutečně krásný muzikál. Což je obrovská škoda.

Hall v předchozích inscenacích prokázal skvělý scénografický cit, ale zde nikoliv. Paleta hnědé a béžové je až znepokojivě nedostatečná pro onen typ úchvatné přírodní krásy, která by měla osvětlovat a správně rámovat příběh i partituru. Největší záhadou zůstává, proč je část hracího prostoru s nejlepším výhledem pro všechny diváky vyhrazena malému orchestru; i kdyby to bylo žádoucí, není důvod, proč by před orchestrem nemohl být les, náznak jezera či lože z listí, větviček a květin, kde se mladí milenci nakonec společně propadnou do spánku.

Navíc je prostor vyřešen neobyčejně neohrabaně, takže herci nemohou přicházet skrze publikum ze všech stran. To je u tak flexibilního prostoru, jakým disponuje Union, zvlášť podivné a má to za následek spoustu hloupého a zbytečného pobíhání za zády diváků. Ztracená příležitost nechat magické postavy neustále se zjevovat přímo mezi diváky je citelná.

Málokdy se stává, aby design muzikálu a jeho scénické pojetí pracovaly tak usilovně proti samotné látce a muzikálnosti díla – ale bohužel, tady je to ten případ.

Nejpřekvapivější na tom je, že navzdory této zjevné pošetilosti je síla samotného díla – jak libreta, tak partitury – téměř dostatečná k tomu, aby režisérská a scénografická rozhodnutí odsunula na druhou kolej.

Hart odvedl skvělou práci při adaptaci klíčových linek Barda. Atmosféra venkovského sídla je hmatatelná, stejně jako hierarchie, pocit morálního pohoršení otce, jehož dcera údajně utekla, i halasnost party mládenců, kteří zde nahrazují řemeslníky. Jeho texty jsou obratné, pulzují životem a nikdy neztrácejí dech ani nesklouzávají k banalitě. Stejně tak nechybí vášeň a smyslnost v pasážích s elfy a skutečný smysl pro zábavu u komičtějších částí.

Hartova práce je zde skutečně vynikající.

A je inspirací pro Goodalla, jehož melodie, harmonie, kontrapunkty a polyfonie jsou naprosto vytříbené. Hudba je plná vášně, radosti a výrazu, zejména v druhém dějství. Najdeme tu rozpustilé melodie, hloubavé písně, strhující sbory i poutavé balady. A samozřejmě milostné písně – ne však přeslazené a hloupé, ale tklivé a evokativní, které posouvají děj kupředu zajímavým a pohlcujícím způsobem.

Griffiths dohlíží na to, aby měl ansámbl v orchestru dobrou oporu, ale nelze popřít, že tato partitura si říká o plnou smyčcovou a dechovou sekci. Jaký slastný poslech by to byl v doprovodu takto bohaté a komplexní Goodallovy hudby.

Dílo vzniklo na objednávku National Youth Music Theatre, a proto je možné, aby všechny role hráli velmi mladí lidé, jako je tomu v této produkci. Je však naprosto zřejmé, že s věkově rozmanitým obsazením, rozpočtem a scénou, která by dílu odpovídala, by mohl být tento muzikál naprosto ohromující. Zůstává záhadou, proč ho National Theatre nevyužilo lépe, místo aby sypalo miliony do ztráty času jménem The Light Princess. Kdyby se mu dostalo takové péče a velkorysé pozornosti jako Matildě, byl by to celosvětový hit.

Zdejší soubor je v převážné míře velmi talentovaný a většinou čerstvě po škole. Hlavní výjimkou (co se týče čerstvého absolventství) je Michael Chance, který je naprosto rozkošný jako lehce puntičkářský, ale dobrosrdečný vikář – variace na Petera Duny.

Dalším výrazným článkem je Christopher Hancock, který je výjimečně dobrý jako oberonovský Angel – vysoký, mužný, s plným hlasem a aurou hrozby i uličnictví, což je dokonalé. Jeho scény se stejně skvělou Christinou Harris, která hraje Sylvii, jsou nabité sexuální energií a téměř dravým mocenským bojem; k Puckovi (v milém podání Simone Murphy) je však hravý a tvoří pevný střed téměř orgií, k nimž dochází ve druhém dějství. Hancock je rozhodně talent, který stojí za to sledovat.

Skvělou práci odvádí Alex Green jako poťouchlý, upocený skřítek a přitroublý Bob; David Breed v roli sympatického Grubba rozzáří každý moment svého výstupu; Christina Harris jako záhadná a lstivá víla Aphra a Michael Burgen jako Bottom/Cheek, který je po všech stránkách úžasný – skvělý hlas, energie i načasování.

Je tu příliš mnoho křiku, přehrávání a naprostá neschopnost pracovat s komickým načasováním, které je pro čtveřici milenců nezbytné – to se však zdá být spíše chybou Clarksonovy režie než dovedností samotného kvarteta. Většinou. Joshua Tonks jako David působí jen jako upjatý křikloun; Alastair Hill hraje Alexandra jako přemrštěného „mimoně“ v pantomimickém stylu; Holly Julier je roztomilá a její vymyšlená vada řeči téměř funguje, ale jako Charlotte není dostatečně podmanivá; a Rachel Flynn v roli Jennifer, o niž oba mladíci usilují, na svou roli pěvecky i dramaticky nestačí.

Kromě Flynn je jasné, že by všichni dokázali zahrát své role výjimečně dobře, ale zvolená interpretace je zde laciná a prvoplánová, přičemž mnohem více by dílu prospělo subtilnější podání plné prosté vřelosti a lásky.

Zbytek ansámblu je schopný a ve velkých sborových číslech předvádí vynikající vokální výkony. Choreografie Helen Rymer je většinou působivá, místy až vynikající, a celá company ji provádí se stylem a švihem.

V této inscenaci je toho hodně, co si lze oblíbit; potřebovala by jen rozumnější režijní vedení. Partitura a libreto jsou prvotřídní a některé výkony zůstanou v paměti dlouho. I přes své nedostatky tato produkce jasně demonstruje sílu spolupráce dua Goodall a Hart.

Pro více informací o The Dreaming navštivte webové stránky Union Theatre