RECENZE: Absolvent (The Graduate), West Yorkshire Playhouse ✭✭✭✭

Jack Monaghan jako Benjamin a Catherine McCormack jako paní Robinsonová. Foto: Manuel Harlan Absolvent

West Yorkshire Playhouse

3. května 2017

4 hvězdy

Rezervujte zde

Když jsem byl dospívající mladík plný hormonů a snídaňových cereálií, zůstal jsem jednou v noci vzhůru, abych se podíval na film „Absolvent“ – a jak se ukázalo, udělala to tehdy většina mých spolužáků. Tenkrát jsem sympatizoval s Benjaminem, mladým a znuděným absolventem z názvu díla, kterého svedla manželka otcova přítele, legendární paní Robinsonová, ale pravou lásku našel až u její dcery. Když teď sleduji divadelní adaptaci Terryho Johnsona, zjišťuji, že mě uplynulých třicet let přiklonilo zcela na stranu paní Robinsonové... V tom je ale právě krása příběhu Charlese Webba, ze kterého film i hra vycházejí; nezkaleným a laskavě spravedlivým pohledem se dívá na středostavovský svět předměstských koktejlových večírků, bazénů, snů i iluzí. Všem postavám bez rozdílu věku – otcům, synům, matkám i dcerám – lze porozumět a lze s nimi soucítit.

Jack Monaghan jako Benjamin a Emma Curtis jako Elaine Robinsonová. Foto: Manuel Harlan

„Řeknu ti jen jedno slovo, Bene,“ říká pan Robinson na večírku pořádaném na Benovu počest: „Plasty.“ Takové repliky dokonale vystihují tento pokřivený svět, kde je snazší vyhýbat se životu v posteli, než vstát a čelit jeho šedivé a upracované realitě.

Srdcem příběhu je v podstatě milostný trojúhelník, který v produkci West Yorkshire Playhouse v režii Lucy Bailey ožívá s nebývalým vhledem a energií. Ben, kterého Jack Monaghan hraje s autentickou úzkostí a neohrabaností, a nadšená Elaine (Emma Curtis), jež ve svůj optimismus věří stejně zarputile, jako se do své mrzutosti utápí Ben, se do sebe zamilují během frenetických řečí o Moně Lise a kukuřičných lupíncích. Jejich rozhovory na pozadí děsivých předměstských večírků a stejně děsivých striptýzových barů však působí jen jako naivní brebentění. A pak je tu v čele tohoto trojúhelníku legendární paní Robinsonová; nemilovaná, vykořeněná, unikající realitě pomocí bourbonu a sexu v podání Catherine McCormack, která ji obdařila nádhernou, rezignovanou únavou. Když se objeví na scéně, příběh získá novou, jiskřivou energii a dynamiku, kterou pozná snad každý, kdo není úplně bezcitný. Samozřejmě, že raději svede Bena, než aby čelila životu s mužem, který jí kdysi zpíval, ale už to nedělá. A samozřejmě využije každou špetku hněvu a manipulace, aby svému milenci zabránila v randění se svou dcerou. To, že její románek s Benem není nic víc než rozptýlení (což jasně ukazuje komická scéna, kde se s ní Ben v posteli pokouší, inu, mluvit), z ní možná dělá prvotřídní mrchu, ale je to mrcha, s níž můžeme všichni soucítit ve chvíli, kdy čelí vyhlídce, že se mládí a krása spojí proti ní a nechají ji v pozadí.

Catherine McCormack jako paní Robinsonová. Foto: Manuel Harlan

Inscenace mapuje vývoj tohoto trojúhelníku lásky a chtíče v tempu, které je občas nevyrovnané – některé scény trvají déle, než by bylo milé, jiné nabízejí náhlé, ostré momentky, které skončí dříve, než si je divák stačí uvědomit. V závěrečných scénách však představení předčí filmovou předlohu. Aniž bych prozrazoval konec, zjednodušený triumfální útěk z filmu je zde rozveden a rozebrán způsobem, který ukazuje perspektivu každé postavy v něčem, co se téměř rovná výkřiku zoufalství. Tedy kromě paní Robinsonové. Její unavené zaboření do křesla a vyfouknutí kouře je hlasitější než ten největší křik.

VSTUPENKY NA ABSOLVENTA ZDE