RECENZE: Hrozny hněvu, West Yorkshire Playhouse ✭✭

Hrozny hněvu

West Yorkshire Playhouse

24. května 2017

2 hvězdičky

Vstupenky zde V roce 2017 si každá nová adaptace „Hroznů hněvu“ zaslouží pět hvězdiček už jen za svou aktuálnost. Román Johna Steinbecka z roku 1939 o vykořeněné rodině Joadových, která putuje nehostinnou krajinou a čelí fyzickému strádání, předsudkům a vykořisťování, je přesně tím typem příběhu, který by divadla v Leedsu, Southamptonu a Nottinghamu měla uvádět. Ocelová scéna Laury Hopkinsové tvořená dvěma kvádry strašidelně připomínala uprchlický tábor v Calais, což byla jen jedna z mnoha paralel mezi Steinbeckovým rozzlobeným vyprávěním a událostmi dnešní doby.

Bohužel samotné provedení inscenace zaostalo za dobrým úmyslem. Částečně za to mohl scénář; Steinbeckova rozmáchlá a epická próza s pozvolným tempem se proměnila v scény, které působily spíše rozvlekle než naléhavě. Zdlouhavé úvodní dialogy, v nichž se drama rozmělňovalo v textu, sice mohly věrně odrážet horko a beznaděj života v prašném Oklahomě, divákům však bohužel ztěžovaly vytvoření citového pouta k postavám. Kombinace silných dialektů a akustiky navíc vedla k tomu, že někteří diváci měli problém se vůbec zorientovat, kdo je kdo v rodině Joadových. Další potíže způsobily technické nedostatky – například tím, že nám bylo dopřáno seznámit se s babičkou (energetická Pamela Merrick) jen v jedné scéně, bylo téměř nemožné prožít jakýkoli smutek nad jejím skonem o pár obrazů později.

Samotná inscenace se snažila tyto nedostatky kompenzovat, ale úspěšná byla jen napůl, a to díky občasným magickým momentům – jako když osamocená postava v záři reflektoru hrale strašidelnou melodii na pilu. Cestu pouští do Kalifornie brzdilo pomalé tempo začátku a chyběla i jasná režijní vize – zatímco já nabyl dojmu, že rodina jede náklaďákem, můj doprovod byl přesvědčen, že cestují na střeše vlaku. Úsečné a místy zdlouhavé hudební pasáže Matta Regana sice korespondovaly s nesouladem v životech postav, ale nedařilo se jim splynout s akcí a drama spíše brzdily, než aby ho umocňovaly. Kvůli kombinaci těchto faktorů pak závěrečný příjezd rodiny k prosluněným pomerančovým hájům a kalifornské naději prostě nevyzněl jako onen osudový okamžik, kterým měl být.

Byla to škoda, protože Steinbeckovy postavy oživily některé silné herecké výkony. Zejména Julia Swift v roli matky, která zažila, oslavila, vymodlila i oplakala vše, co jí doba naložila, a přesto zůstala nezlomená. A také Andre Squire jako Tom, syn zápasící s hněvem nad nespravedlností světa i s pragmatismem, který mu nedává jinou možnost než tuto nespravedlnost přijmout.

Druhá polovina přinesla vítané zrychlení. Střety migrantů s vykořisťovatelskými farmáři dodaly představení tolik potřebnou energii – na scéně se bleskově střídaly konfrontace, vraždy a požáry. Opět se však dostavil zmatek, když některé postavy mizely z děje takovým způsobem, že jsem listoval programem, abych zjistil, kdo to byl a kam se poděl.

Poslední zmínka patří obětavému a zapálenému komunitnímu sboru. Poté, co jsem viděl, jak skvěle lze takové obsazení využít v nedávné inscenaci „Romea a Julie“, bylo smutné sledovat, jak nevyužitý zůstal tento potenciál zde.

Je pravda, že na cestě Joadových tvořili mrazivý, lopotící se dav, ale příliš často byli ponecháni v nečinnosti. Jejich síla mohla dodat mnohem větší drajv příběhu, který je dnes tak důležité vidět.

Hraje se do 10. června 2017

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA HROZNY HNĚVU VE WEST YORKSHIRE PLAYHOUSE